1 / 31

PROTEAZOMY

PROTEAZOMY. Zuzana KAUEROVÁ 4.r. biochemie 2004/2005. 1. Když se řekne proteazom. Velké membránové multipodjednotkové komplexy, obsahující proteázy Hlavní úkol: degradace intracelulárních proteinů

Télécharger la présentation

PROTEAZOMY

An Image/Link below is provided (as is) to download presentation Download Policy: Content on the Website is provided to you AS IS for your information and personal use and may not be sold / licensed / shared on other websites without getting consent from its author. Content is provided to you AS IS for your information and personal use only. Download presentation by click this link. While downloading, if for some reason you are not able to download a presentation, the publisher may have deleted the file from their server. During download, if you can't get a presentation, the file might be deleted by the publisher.

E N D

Presentation Transcript


  1. PROTEAZOMY Zuzana KAUEROVÁ 4.r. biochemie 2004/2005

  2. 1. Když se řekne proteazom • Velké membránové multipodjednotkové komplexy, obsahující proteázy • Hlavní úkol: degradace intracelulárních proteinů • Výskyt: jádro a cytoplazma nejen u eukaryotních buněk, ale i u archebakterií (Thermoplasma acidofillum)

  3. 1.1. Historie • Poprvé objeveny americkými vědci Sherwinem Wilkem a Marianem Orlowskim, členy farmakologické fakulty Mount Sinai School of Medicine v roce 1980, jako komplexy endopeptidáz, izolované ze srdce pacienta postiženého hypertrofií srdce

  4. V roce 1988 vědec Arrigo prokázal, že tento systém proteáz, nazývaný dosud MPC (multikatalytický proteázový komplex) je identický s již objevenou částicí – prozomem (objeven německou skupinou Klause Scherrera) • Prozom přejmenován na oficiální název proteazom

  5. 1.2. Hlavní funkce • Odstraňují abnormální proteiny z buňky • Podílejí se na reakcích na stresové situace degradací proteinů, označených ubikvitinem (Ub) • Jako součást Ub systému se zapojují do regulace buněčných procesů • Kontrolují diferenciaci buněk (degradují transkripční faktory a metabolické enzymy) • Velkou roli hrají v imunitním systému, kde vytváří peptidy MHC glykoproteinů I. třídy

  6. 2. Proteinová degradace • Nově objevený mechanizmus buněčné regulace • Hlavní výhoda proteolýzy – rychlost, umožňující buňce rapidní redukci hladiny určitých proteinů • Nevratný děj – kompletní ztráta funkcí • Základní požadavek: vysoká specifita

  7. 2.1. Ubikvitinace • Nejobecnější způsob označování proteinů k degradaci v proteazomech • Připojení řetězce ubikvitinu o 76 aminokyselinách • Katalýza: - E1 aktivující enzymy - E2 konjugační enzymy - E3 vazebné enzymy (pouze v některých případech)

  8. Proces degradace s ubikvitinem: Ubikvitin je aktivován vytvořením thiosterové vazby s aktivačním enzymem E1. Ubikvitin je pak přenesen do aktivní cysteinové skupiny konjugačního enzymu E2, který ubikvitin naváže na aminoskupinu zbytku lyzinu substrátového proteinu. Pro tento proces je v některých případech nutná kooperace s enzymem E3. Opakovaná konjugace ubikvitinu s lyzinovými zbytky vede ke vzniku multiubikvitinových řetězců, které, navázané na substrátový protein, jsou rozeznány a degradovány v proteazomech. Multiubikvitinový řetězec se uvolní z komplexu a ubikvitin je recyklován.

  9. http://www.cytomics.fr/html_uk/m2_1.html

  10. 2.2. Další způsoby označení proteinů k degradaci • „PEST sekvence“ = degradační signály (obsah v prolinu, kys. aspartové a glutamové, serinu a threoninu) Vymazání PEST sekvence => stabilita • Neoznačené proteiny obsahují „destrukční boxy“ – silně zakonzervované aminokyseliny, navozující signál k degradaci

  11. 3. Struktura proteazomů • 2 části: • 20S proteazomjádrem větší částice 26S proteazomu • Oba komplexy existují v dynamické rovnováze • Hlavní rozdíl: 26S proteazom degraduje ubikvitinované proteiny, 20S proteazom ne

  12. 3.1. 20S proteazom3.1.A Struktura • Často demonstrován na 26S proteazomu archebakterie Thermoplasma acidofillum – téměř identické s 20S proteazomy všech eukaryot • Dutý cylindr, molekulová hmotnost 700 kDa • Velké množství nízkomolekulárních podjednotek (25 – 35 kDa), 2 typy: α a β • Uspořádány do 4 prstenců, každý o 7 podjednotkách

  13. Délka cylindru – 148 podjednotek (15 nm) Výška cylindru – 113 podjednotek (11 nm) • Vytváří kanál se 3 velkými výdutěmi (šířka 0,13 nm): 1. Dvě vnější výdutě na povrchu formovány α a β prstenci 2. Centrální výduť formována beta prstenci = centrum proteolytické aktivity Přístup do tohoto centra kontrolován 4 úzkými bránami (vnější brána, která je vytvářena α podjednotkami, propouští pouze otevírající se 113ti jednotkový průměr)

  14. RRozdíly mezi α a β podjednotkami minimální • PPouze: α podjednotka vytváří strukturu α helixu napříč vrchní částí = součást výdutě, napomáhá transportu substrátových proteinů do centrálního kanálu • NNezralá β podjednotka obsahuje N-terminální konec (Thr), který ji inaktivuje (funguje jako samostatná jednotka) => odstřihnutím => proteolyticky aktivní (ochrana před neadekvátní proteolýzou v cytoplazmě)

  15. Obr.: Proteazom na gelu a v elektronovém mikroskopu

  16. http://delphi.phys.univ-tours.fr/Prolysis/proteasome.html

  17. 3.1.B Funkce • 20S proteazom je jádrem proteinové degradace • Reprezentuje unikátní typ proteáz – threonin proteázu • Působí při degradaci řetězce A a B v inzulínu • Oxiduje proteiny in vitro • Veškeré procesy katalýzy probíhají uvnitř komplexu beta podjednotek

  18. 3.2. 26S proteazom3.2.A Struktura • Na rozdíl od 20S proteazomů, které in vitro degradovaly pouze určité proteiny denaturací či oxidací za nepřítomnosti ATP, 26S proteazomy degradují ubikvitinové konjugáty v reakci závislé na ATP • 26 proteazom = velký proteázový komplex,cca 1700kDa • Struktura typická jako pro 20S proteazom, ale se dvěma přídavnými podstrukturami navázánými na oba konce = 19S části , tzv. „víčka“

  19. 3.2.B 19S struktura • Asociována s 20S proteazomy na ATP závislým způsobem • 19S víčka jsou prostředníkem mezi ubikvitinovým systémem a 26S proteazomem • Složena z 20 různých podjednotek (25 – 110 kDa) • Dosud přesně určeno pouze 6 podjednotek 19S struktury s ATPázovou aktivitou, které vytváří prstenec, sousedící s výdutí, ohraničenou α podjednotkami

  20. 3.2.C Funkce 19S víček • Slouží k zachycení a přitáhnutí označeného proteinu do proteazomu • Hydrolýza ATP je spojena se vstupem označeného proteinu do proteolytického centra, přesný mechanizmus však není znám • 19S struktura se nevyskytuje u archebakterií, typický pouze pro eukaryota

  21. 3.2.D Funkce 26S proteazomu Plní životně důležité funkce: • kontrola buněčného cyklu • buněčná diferenciace • regulace metabolických drah • role ve stresových situacích • odstraňování abnormálních proteinů

  22. Kontrola buněčného cyklu • Cyklus dělení eukaryotických buněk kontrolován cyklin-dependentními protein kinázami (CDK) • Vznik a zánik dílčích aktivovaných kinázových komplexů během různých fází buněčného cyklu regulován syntézou a proteolytickou degradací specifických cyklinů v proteazomech • Inhibitory CDK jsou také kontrolovány proteolytickou destrukcí: cyklinová degradace potřebná pro zastavení aktivace CDK, proteolýza CDK inhibitorů=> přepnutí CDK aktivity

  23. Stresová odpověď imunitního systému • Prostřednictvím NF-B = regulátor transkripce velkého množství genů, zapojujících se do imunitních a zánětlivých reakcí • Tyto geny kódují zánětlivé a chemotaktické cytokiny, hematopoetické růstové faktory, adhezivní molekuly, protilátky, MHC glykoproteiny I. třídy a receptory pro cytokiny • NF-B silně regulovaný a aktivovaný širokou směsicí většinou patogenních stimulů (např. viry, bakteriemi, energeticky bohatou radiací, oxidanty a zánětlivými cytokiny TNF- a IL-1)

  24. V aktivní formě je NF-B heterodimerní komplex, 2 podjednotky: p50 podjednotky (NF-B1) a p65 podjednotky (Re1A) • => inaktivace dvěma různými mechanizmy: • asociace proteinového inhibitoru I-B s  p50-p65 komplexem • syntéza NF-B1 - prekurzorového 105ti kilodaltonového proteinu, který se sice může kompletovat s p65 podjednotkou, ale nevytváří aktivní komplex.

  25. Proteazomy jsou zodpovědné za aktivaci NF-Bdegradací proteinu I-B a převedením 105ti kilodaltonového prekurzoru NF-B na p50 aktivní formu • Proteazomy tedy nejsou pouze zodpovědné za kompletní degradaci proteinů, ale také jsou nezbytné pro aktivaci proteinů při procesu aktivace prekurzorů.

  26. Antigenní prezentace • Proteazomy mohou syntetizovat krátké peptidové fragmenty => prezentovány na povrchu lymfocytů v MHC komplexu glykoproteinů • Hrají důležitou roli ve schopnosti buněk reagovat na stresové situace • V buňkách imunitního systému jsou některé βpodjednotky nahrazeny gamma-interferon indikačními homology, které zvyšují efektivnost degradace v proteazomech (struktura téměř stejná)

  27. 4. ZÁVĚR • Proteazomy mohou být považovány za funkčně propracované doplňky ribozomů. Regulace hladiny proteinů destrukcí prostřednictvím proteazomů je nezbytný nástroj buňky. Je zřejmé, že několik dodnes objevených substrátů v proteazomech reprezentují pouze špičku ledovce. Přesto jsou však velkou výzvou k objevu všech buněčných procesů, které se v proteazomech odehrávají, stejně tak jako detailní mechanizmy, zdůrazňující tyto selektivní procesy.

More Related