1 / 47

Řád: Betulales - břízotvaré

Řád: Betulales - břízotvaré. Pouze dřeviny, ve 3 čeledích: Betulaceae, Carpinaceae, Corylaceae (poslední dvě [Kubát et al., 2002] - nebo i všechny tři [Hendrych, 1977, Harlow et al., 1996] - bývají slučovány do čeledi jediné). Čeleď 1: Betulaceae – břízovité.

binah
Télécharger la présentation

Řád: Betulales - břízotvaré

An Image/Link below is provided (as is) to download presentation Download Policy: Content on the Website is provided to you AS IS for your information and personal use and may not be sold / licensed / shared on other websites without getting consent from its author. Content is provided to you AS IS for your information and personal use only. Download presentation by click this link. While downloading, if for some reason you are not able to download a presentation, the publisher may have deleted the file from their server. During download, if you can't get a presentation, the file might be deleted by the publisher.

E N D

Presentation Transcript


  1. Řád: Betulales- břízotvaré Pouze dřeviny, ve 3 čeledích: • Betulaceae, Carpinaceae, Corylaceae (poslední dvě [Kubát et al., 2002] - nebo i všechny tři [Hendrych, 1977, Harlow et al., 1996] - bývají slučovány do čeledi jediné).

  2. Čeleď 1: Betulaceae– břízovité • Opadavé jednodomé dřeviny s celistvými, zpeřeně žilnatými střídavými listy. • Květy jednopohlavné, odděleně v samčích a samičích jehnědách. Samčí jehnědy se vyvíjejí již na podzim (přezimují mimo pupen). • Plody velmi malé, ploché nažky s lemem; vznikají v úžlabí podpůrných šupin jehnědy, resp. plodní šištice. – Anemogamní. • Ca 3 (příp. jen 2) rody; všechny mají své zástupce i v naší domácí dendroflóře. Celkem více než 150 druhů. • Poznámka 1. Podpůrná šupina - listen srostlý se dvěma listénci. • Poznámka 2. Plody břízovitých (nažky) se v provozní praxi označují často jako (technické) "semeno".

  3. Betula pendulaRoth - bříza bělokorá • Strom 25(-30) m vys., d1,3 0,75 m, dožívá se 100(-150) roků. • Kmen bílý, ve stáří na bázi s černou, rozpukanou borkou. • Koruna řídká, nepravidelná; větve často převislé. • Kořenový systém mělký – ale daleko sahající a dobře rostlinu ukotvující. • Kvete ve (IV-)V(-VI). Výmladnost pařezová slabší, spíše jen v mládí. • V lesnictví hodnocena jako plevelná dřevina.

  4. Ekologie • Silně světlomilná (v zástinu brzy odumírá), klimaticky však lhostejná. • Typická pionýrská dřevina rychle osídlující holé plochy. • Nenáročná na půdu; roste na suchých místech (méně často i na místech zamokřených!), na chudých a kyselých, písčitých i kamenitých podkladech. Původní především na extrémních stanovištích (zaříznutá říční údolí, písky - často s BO a JAL), kde uniká konkurenci dřevin více zastiňujících půdní povrch. • Kyselé doubravy, reliktní i písečné bory, silikátové skály a kamenná moře; skalní výspy zaříznutých říčních údolí vysočin – ale i kyselé a zamokřené půdy pánevních oblastí (a to i s břízou pýřitou). • Druhotně se objevuje na zalesňovaných (i nezalesněných) pasekách, na haldách - a na všech opuštěných plochách, kde může vytvářet i subspontánní monokultury.

  5. ČR. • Téměř ve všech vegetačních stupních (mimo sbalp a mimo zaplavovaná území luhů), především však na místech nezastíněných: pla-spco-mo(-spmo) . Max. 900-1150 m n.m. • Horní hranice rozšíření: Šumava 900-1000 m, Krušné hory 950-980 m, Krkonoše 900-1000 m, Hrubý Jeseník 1100 m, Moravskoslezské Beskydy (Lysá hora) 1150 m n.m.

  6. Celkové rozšíření. • Eurosibiřský druh; na sever po polární kruh, na východ přes celou Sibiř a Dálný východ až po Ochotské moře (Koropačinskij et Vstovskaja, 2002). Květena ČR 2 (1990: 40) však uvádí: "... v. hranice v povodí Leny".

  7. Užití. • Rekultivace a sadovnictví; nábytkářství (hl. "svalcová", "karelská", "kamenná", "letecká" bříza), kolářství; parfumerie (březová voda), farmacie. Překližky, košťata, obruče aj. • Kultivary: ‘Dalecarlica’ (dřípené listy), ‘Youngii’ (deštníkovitá koruna, krátký kmen),‘Fastigiata’ (úzká koruna).

  8. Betula obscuraA. Kotula - bříza tmavá • Strom až 25 m vys., obvykle habitem (i morfologií) podobný bříze bělokoré. Borka je však po celém kmeni černohnědá až černá, neloupavá, na bázi v dospělosti kostečkovitě rozpukaná. IV-V. - 2n = 28. • Ekologie. Nároky ± shodné s B. pendula.

  9. Rozšíření. • V ČR jen jednotlivě roztroušena (v březinách) na sv. Moravě a ve Slezsku: spco-sbmo(-mo) . Max. 800 m n.m. - Známa rovněž z Polska, Slovenska, jz. Ukrajiny (a také ze Skandinávie?). • Poznámka. V zaplavovaném luhu řeky Opavy (PR Úvalenské louky) se vyskytuje černokorý typ břízy blížící se spíše druhu B. pubescens (Velička, 1998, ústní sdělení).

  10. Betula pubescensEhrh. - bříza pýřitá • Strom podmáčených stanovišť až 20 m vys., d1,3 0,7 m; stáří ca 100 let. • Větve křivolaké, směřující vzhůru i svými konci (!). • Kmen nápadně bílý a nerozpraskaný – a to i na bázi (!). • Kvete ve IV-V. • Pařezová výmladnost. Raší asi o 5 dnů později než BR.

  11. Ekologie. • Světlomilná; vyhledává vysoko položenou hladinu podzemní vody – ale typickým záplavám přizpůsobena není. • Klimaticky lhostejná, nevadí jí kontinentální klima ani krátká vegetační doba. • Vyskytuje se na extrémních stanovištích, hl. na rašeliništích a slatinách. • Snáší chudé, kyselé půdy; na vápencích chybí. - Březiny a bory (hl. rašelinné); podmáčené doubravy; vrchoviště

  12. ČR. Roztroušeně: pla-mo ; od mo VS přechází BRP plynule v ("drobný") druh B. carpatica, který býval dříve považován jen za její poddruh. Stanoviště BRP bývají rozdělována do 2 skupin: • (1) bažinaté louky a slatinynižších poloh • (2) rašelinné louky a okraje vrchovišťstředních a horských poloh až po horní hranici lesa (BRP včetně přechodů k B. carpatica !?).

  13. Celkové rozšíření. • Velký eurosibiřský areál, oproti BR posunutý na sever až na samý počátek tundry (s. okraj Skandinávie); chybí v j. Ev.; na východě zasahuje do povodí Leny (Sibiř). • Nejsevernější výskyt je na Sibiři, na poloostrově Tajmyr (73º-74º s. š. – Koropačinskij et al., 2002). • Kříženec Betula pendula x B. pubescens = B. x aurata Borkh. - uváděn vzácně z Moravských Karpat.

  14. Betula carpaticaWilld. - bříza karpatská • Keř n. strom až 12(-15) m vys., d1,3 výjimečně až 0,5 m. • Kmen mnohdy křivolaký, šikmý, avšak s dobrou výmladností (hl. v kořenovém nákrčí), se schopností tvořit hřížence; to vede k vytváření kolonií. • Větve i kmínkyvelmi ohebné. • Dosti proměnlivý taxon (s různými kombinacemi morfologických znaků); někdy jen těžko rozlišitelné, zda se již jedná o taxon B. carpatica - či ještě o B. pubescens.

  15. Ekologie. • Silně světlomilná; roste na horských stanovištích s dostatkem až nadbytkem půdní (i atmosférické) vláhy, na humózních, silně skeletových půdách, často na kyselých podkladech. • Snáší i velmi krátkou vegetační dobu (omezenou mnohdy dlouho ležícím, nahromaděným sněhem). • Velmi dobře odolává sněhovým lavinám, pod jejichž tlakem se kmínky bez většího poškození "ochotně" ohýbají. Typickými stanovišti jsou proto lavinové dráhy, příkré svahy a sutě - ale také vrchoviště; vyskytuje se i na vlhkých okrajích řídkých horských smrčin

  16. Celkové rozšíření. • Pouze pohoří střední Ev. – výskyt všude jen ostrůvkovitý. • ČR. Původní jen ostrůvkovitě v pohraničních pohořích, v územích kolem HHL (často s vrbou slezskou):  mo-spmo-sbalp - max. 1345 m n.m. • Podivuhodné lesíky a větší příměs v kosodřevině tvoří téměř ve všech krkonošských jamách a jesenických kotlinách. Po obvodu HHL Vysokých Sudet je však jen velmi řídká. (Jeník, 1961)

  17. Užití. • Zajišťování půdoochranné funkce na extrémně vlhkých horských stanovištích a na lavinových drahách. Přípravná či náhradní dřevina pro vhodné horské imisní lokality. • Poznámka 1. Květena ČR 2 (1990: 42) uvádí vědecké jméno taxonu takto: B. c. W. et K. (= Waldstein et Kitaibel in Willdenow). • Poznámka 2. Z reliktních borů skalních měst severočeské křídové tabule a z rašelinných pánví mezofytika popsal † T. Sýkora (1983) břízu pod pracovním jménem B. "petraea", do té doby označovanou obvykle jako "B. carpatica středních poloh".

  18. Betula oycoviensisBesser- bříza ojcovská • Menší stromky či větší keře 3-5 m vys., s křivolakým kmenem. • Výmladky tvoří na kmeni. • Světlomilná, ekologicky podobná BR, s níž i často společně roste. • Vyskytuje se na chudých, dosti suchých půdách. ČR. • Zjištěna dosud pouze na jv. úbočí Krušných hor poblíž Volyně na Kadaňsku: sbmo , 530-670 m n.m. (herbářové doklady jsou i z Chomutovska - z r. 1843). Celkový areál. • Ostrůvkovitě j. Polsko, Rumunsko, Ukrajina, Dánsko, Švédsko – a zatím jediná lokalita v ČR. • Poznámka. Tato bříza byla popsána z Národního parku Ojców (čti "ojcuv"), sz. od Krakova (Polsko).

  19. Betula nanaL. - bříza trpasličí • Nízký keř (0,2-)1(-1,2) m vys., vytvářející nízké bochánkovité křoviny na rašeliništích. • Větve metlovité, vystoupavé, max. 2 cm tlusté; snadno kořenují - tím se keře vegetativě šíří.

  20. Ekologie. • Bříza trpasličí je krajně světlomilný druh, snášející vodu trvale na půdním povrchu; vyskytuje se i na hlubokých, čistých rašelinách; roste často s klečovitou (hybridogenní?) borovicí rašelinnou, s vrbami a vřesovcotvarými rostlinami. Snáší i krátkou vegetační dobu. • Druh rašelinných luk a tundry - a horských vrchovišť

  21. ČR. Pouze roztroušeně v Čechách jako glaciální relikt, především na šumavských a krušnohorských vrchovištích: mo-spmo , 760-1130 m n. m. C2 (silně ohrožený taxon dle EN). • V ČR na seznamu zvláště chráněných rostlin, mezi druhy silně ohroženými (podle vyhl. MŽP ČR č. 395/92 Sb.). Celkové rozšíření. Druh, rozšířený především v tundrách Eurasie a S.Am.

  22. AlnusMill. - olše • Stromy n. keře, opadavé, jednodomé, anemogamní]. • Kořeny srdcovitého typu, s korálkovitými nádory (hlízkami) na postranních větvích. Hlízky jsou vyvolány činností symbiotických aktinomycetů z rodu Frankia - schopných poutat vzdušný dusík do formy přístupné rostlinám, obohacovat jím výživu obou symbiontů - a později také půdu (prostřednictvím rozkládajících se kořenů a listů). • Samičí jehnědy přezimují nahé (u rodu Duschekia v pupenech); po opylení se přeměňují na nerozpadavé plodní šištice, tvořené dřevnatějícími podpůrnými šupinami. • Vlastní plod je malá nažka se 2 úzkými, kožovitými, neprůsvitnými lemy (u rodu Duschekia s lemy blanitými, průsvitnými); lemy mají v rozích vzdušné pletivo usnadňující dopravu plodu po vodě – event. i vzduchem. • Ca 25 druhů. • V ČR domácí 2(-3) druhy (2 z rodu Alnus s. str., 1 z r. Duschekia) a 1(-2) kříženci. • Monografické zpracování rodu Alnus viz práci prof. P. A. Schmidta (Schmidt, 1996) z TU Dresden (Tharandt). Zastoupení olší v lesích ČR (2001):Přirozené 0,6 %; Současné 1,5 %; Doporučené 0,6 %

  23. Alnus glutinosa (L.) Gaertn. - olše lepkavá • Strom (někdy jen keř) našich vlhkýchnížinných až podhorských lokalit, 20(-35) m vys., d1,3 1 m; • dožívá se 100(-200) roků. • Borka tmavá, ve stáří hluboce brázditá, šupinovitá. • Kořenový systém srdcovitý, mnohdy i chůdovitý, se symbiotickými nádorky (N). • Kvetení: II-IV. Zralé šištice tmavohnědé. • Poměrně řídké listy opadávají zelené, pak černají. • Tvoří bujné pařezové výmladky.

  24. Ekologie. • Dosti světlomilná (avšak méně než OLS); v mládí snáší určité zastínění. • Ke klimatu značně lhostejná. • Vyžaduje vláhu v půdě. Roste dostatečně i na stanovištích se stagnující (tj. málo okysličenou) vodou (spíše jí vadí její kolísání?). Snáší i 2týdenní záplavy ve vegetační době – a mimo ni i po delší dobu. • Na výsypkách - i na "hořících" (doutnajících) haldách však roste překvapivě dobře i tam, kde hladina podzemní vody není v dosahu kořenů vůbec; zřejmě jí stačí (podobně jako OLS) kondenzační voda z volných prostorů v nasypané, často i ± sterilní zemině. • Nejlépe prospívá na půdách humózních, vlhkých, dostatečně provzdušněných, v blízkosti pomalu proudící vody. Na kyselých rašeliništních půdách spíše jen živoří. • Typickými stanovišti olšin tohoto druhu jsou břehy pomalu tekoucích vod, slepých ramen, tůní i rybníků, bažinaté louky, lesní močály a prameniště. V nížinných lužních lesích (pla) roste nejhojněji; jsou to oblasti měkkého (topolového) luhu, s návazností na luh tvrdý (jilmový). Tam, kde se pomalu tekoucí voda mění v bystřinu (sbmo) je olše lepkavá postupně střídánaolší šedou, která je více přizpůsobena horským podmínkám. • Ektomykorhiza. Podloubník sivý, muchomůrka olšová, holubinka drobná, ryzec lilákový i osténkatý

  25. ČR. Roztroušeně od nížin po nižší horské polohy, někde i hojněji: pla-sbmo-mo - max. 850 (-980) m n.m. (Rýchory). Chybí v nejsušších oblastech a ve vyšších polohách oreofytika. Celkové rozšíření. • Ev.; okraj z. As.; 2 malé arely v sz. Afr. • Zasahuje po s. polární kruh, na východ do M.As., na Kavkaz a z. okraj Sibiře (až do povodí Tobolu, po 67º v. d.). Použití. • Meliorační práce, zpevňování břehů. • Dřevo měkké, roztroušeně pórovité, bez jádra; na čerstvém řezu oranžové; značně trvanlivé (obsahuje třísloviny) - vhodné na vodní a zemní práce. • Možná náhrada za některá tropická dřeva (nábytkářství). Vítaná pastva včel v předjaří.

  26. Alnus incana(L.) Moench - olše šedá • Strom (mnohdy jen keř) našich vlhkýchpodhorských až horských lokalit; 10-20 m vys., d1,3 0,3-0,5 m. • Dožívá se ± 100 roků. • Koruna vejcovitá, dosti hustá; kmen přímý, štíhlý; borka hladká, šedavá. • Kořenový systém ± plochý, bohatě rozvinutý, se symbiotickými nádorky (N). Kvetení: III-IV. Výmladnost bohatá na pařezu a kořenových nábězích – ale i z povrchových kořenů (!). • Po těžbě třeba jen jediného exempláře vytvářejí kořenové výmladky (společně s pařezovými) často houštinu na celé ploše ohraničené horizontálním dosahem kořenů původního jedince. - Kvete brzy na jaře, na společných stanovištích přibližně o 1-2 týdny dříve než OL. • Listy opadávají na podzim zelené, barevně nezměněné

  27. Ekologie. • Světlomilnápionýrská dřevina; k množství dostupné vody dosti tolerantní. Na rozdíl od OL nesnáší OLS stagnující vodu. • Půda musí být kyprá, provzdušněná (!). Tomu v přírodě nejlépe odpovídají stanoviště břehů horských bystřin a jejich náplavy, často i silně štěrkovité až balvanité: ty jsou pro OLS ve volné přírodě značně charakteristické! • OLS na nich roste např. s vrbou křehkou, příp. i s vrbou šedou. • Na živiny může být půda chudá, prakticky až jalová - dokonce i silně kyselá, např. na rašelinách, kde OLS roste (o něco málo) lépe než OL. Na mateční hornině příliš nezáleží. • Klimaticky nenáročná, mrazy nepoškozována; snáší i velmi krátkou vegetační dobu. Dobře roste v mrazových kotlinách – i na jiných exponovaných lokalitách, včetně tzv. nepřipravených půd. • Na velkém množství rozličných stanovišť se vyskytuje s řadou dalších dřevin - ale i v porostech čistých, nesmíšených. • Přirozené zmlazení se objevuje často na pohyblivých štěrkových náplavech; nevyhýbá se ani půdám vysloveně surovým, např. haldám hlušiny z hlubinné těžby uhlí. • Poškozována nebývá ani zvěří - ani dobytkem.

  28. ČR. • Dosti hojná: (spco-)sbmo-mo(-spmo) – s  maximem v 1000 m n.m. (Krkonoše). Celkové rozšíření. • Ev. severní, střední a jihovýchodní; okraj západní As. Ev.severní je hlavní částí areálu, dosahujícího až po s. okraj Skandinávie: ± souvislé rozšíření, hl. v nížinách a pahorkatinách; • Ev. stř. a jv.: areál ostrůvkovitý, převážně v horách (nejjižněji roste v jv. Francii, s. Itálii, Albánii). • Na východě okrajově v z. As.: z. okraj Sibiře, izolovaně pak Kavkaz a Libanon (nejjižnější výskyt vůbec). Použití. • Významná přípravná, krycí i výchovná dřevina – hlavně ale dřevina meliorační, zvl. na chudých a degradovaných půdách. • Dřevo měkké, lehké, málo trvanlivé. • Raná včelí pastva. • Kříženci.Alnus glutinosa x A. incana = A. x pubescens: taxon intermediární (tj. stojící morfologicky mezi svými rodiči); list tvarem podobný spíše OL, oděním a počtem žilek spíše OLS; avšak růst hl. v mládí je rychlejší; na území ČR roztroušeně v oblastech s výskytem obou druhů, zřejmě však častější než je dosud známo – a přehlížený. Z Černokostelecka jej uvádí Fér a Šedivý (1963).

  29. DuschekiaOpiz – olšička, olše • Keře (vz. nízké stromky), opadavé, jednodomé, anemogamní. Kořeny srdcovité, bohatě rozvinuté, převážně však povrchové; na jejich postranních větvích korálkovité nádory – hlízky (N). • Od rodu Alnus(sensu stricto) se liší přisedlými špičatými pupeny majícími 3 až 6 nestejných šupin, samičími jehnědami přezimujícími v pupenech - a blanitými, průsvitnými lemy na plodu – nažce (těmito znaky se rod Duschekia podobá spíše rodu Betula). Ca 8 druhů, na s. polokouli. V Ev. domácí 2 druhy (dříve spojované v jeden), v ČR pouze 1.

  30. Duschekiaalnobetula(Ehrh.) Pouzar – olšička či olše zelená (alternativní [rovněž platné!] vědecké jméno: Alnus alnobetula (Ehrh.) C. Koch; syn. A. viridis, Alnaster viridis) • Keř 0,5-3 m vys., vz. i malý stromek; kmínky obv. nepřesahují tloušťku 5-8 cm. - IV-V.

  31. Ekologie. • Světlomilná, toleruje i slabší zástin. • Vlhké podklady, spíše v oblastech s vyššími srážkami, na kyselých horninách. Snáší i extrémní klimatické podmínky. - Lesní pláště a lemy; jednotlivě i na pastvinách. • Mimo území ČR převážně v subalpínském stupni hor, kde na některých vlhčích, spíše stinných lokalitách nahrazuje kosodřevinu. ČR. • Pravděpodobně je zde původní, avšak (na rozdíl od převážně vysokohorských lokalit v Alpách a Karpatech) jen ve středních polohách j. Čech a na jz. Moravě, pouze v  spco-mo .

  32. Celkové rozšíření. • Ev. střední, Balkán a Korsika – hl. vyšší pohoří (Alpy, Východní Karpaty). Použití. • Zpevňování svážných území v horách, asanace lavinových svahů nad horní hranicí lesa, břehové výsadby při hrazení horských bystřin. • Využívána také při obnově imisních holin. Kříženci. Alnus glutinosa x Duschekia alnobetula (syn. Alnus g. x A. alnobetula)= Alnus x pseudoglutinosa: j. Čechy; údaj však vyžaduje kritickou revizi. • Je považována za alpský migrant, který se zřejmě již (nebo dosud?) nestihl u nás přesunout do vyšších poloh. Druhotný výskyt olšičky je udáván z řady našich lokalit. Vysazena byla především na mnoha místech mezofytika. V oreofytiku se velmi osvědčila při asanaci lavinových svahů a erozních rýh kolem horní hranice lesa v Hrubém Jeseníku; vysazována byla také v Krkonoších, v Moravskoslezských Beskydech, na Velkém Dářku. Uspěla při ochraně náspů železničních tratí (Mariánské Lázně - Žandov) apod. – Také v Tatrách je pouze vysazená.

  33. Čeleď Carpinaceae– habrovité V Klíči (Kubát et al., 2002 – i jinde) přičleněna k čeledi Corylaceae. • Opadavé jednodomé dřeviny se střídavými, celistvými, zpeřeně žilnatými listy. • Květy jednopohlavné, odděleně v samčích a samičích jehnědovitých květenstvích. • Plody oříšky. - Anemogamní. • 3 rody (ca 50 druhů), jen v mírném pásmu s. polokoule; v ČR domácí 1 druh.

  34. Rod CarpinusL. - habr • Opadavé stromy, méně často keře. • Pupeny vřetenovité, špičaté. • Listy dvouřadé. • Plod zploštělý oříšek, na ± plochém křídle. Anemogamní. • Ca 35 druhů, v ČR domácí jen1 druh.

  35. CarpinusbetulusL. – habr obecný • Strom 6-20(-30) m vys., d1,3 až 1 m; dožívá se 150(-400) let. • Koruna štíhlá, metlovitá. • Větve 1. řádu nasazeny v ostrém úhlu; větvení u vyšších řádů je ± ploché. • Kmensvalcovitý, s hladkou šedavou borkou; nebývá průběžný. • Kořenový systém v hlubší půdě srdcovitý nebo panohovitý; nápadné bývají kořenové náběhy. Na mělkých půdách jsou však možné i vývraty. • Kvetení: IV-V. • Plodí poměrně brzo (i před dosažením stáří 20 roků), každoročně a hojně. • Má jednu z nejlepších výmladností, pařezovou i kořenovou (!), což při obnově hospodářských lesů bývá mnohdy na závadu! Dříve obhospodařován často jako pařezina.

  36. Ekologie. • HB toleruje značné zastínění, srovnatelné téměř s bukem. V přirozených směsích bývá ve druhém patru ("teplejších") doubrav - hlavně s DBZ (!); výše je postupně nahrazován bukem. • Čisté, nesmíšené porosty vytváří HB jen pod (spíše neúmyslným) vlivem člověka. • HB roste optimálně na vlhčích, živnějších půdách, dostatečně hlubokých a kyprých. Je ovšem přítomen i na stanovištích suchých a slunných, případně i vysýchavých a mělkých (častěji na vápencích). Roste i v suťových a roklinových lesích – v co VS - a v teplejší části spco VS. Míjí půdy chudé a kyselé. • V nížinách jde až na okraj zaplavovaných luhů – vlastní záplavy však nesnáší. • Klimatickyodolný, nepoškozují jej ani pozdní mrazy; snáší mrazové kotliny.

  37. ČR. • Původní v (nezaplavovaném) T a teplejším M: (pla-)co-spco(-sbmo) ; v chladnější části M se vyskytuje jen vzácně (pomístně proniká údolími vodních toků): max. 740 m n.m. Celkové rozšíření. • Ev. z., stř. a jv., na severu jen po j. Švédsko, na východě po Dněpr a Don; chybí na Pyrenejském poloostrově; • As. – jen s. část M.As., Kavkaz a s. Írán. • Asijská část areálu (a Krym) bývá někdy vyčleňována pod jménem Carpinus caucasica A. Grossh. (Gulisašvili et al., 1961). Zastoupení habru v lesích ČR (2001): Přirozené 1,6 %; Současné 1,2 %; Doporučené 0,9 %

  38. Použití. • Z hlediska hospodářského je HB podřadnou dřevinou, považovanou mnohdy za nežádoucí příměs. • Dřevo má tvrdé, těžké, málo trvanlivé, použitelné pro soustružení a k výrobě dřevěných nástrojů. • Využíván v sadovnictví -hodný do živých plotů a stěn – snáší zastřihování. • Meliorační význam. Kultivary: ‘Quercifolia’ (listy laločnaté, laloky zaokrouhlené), ‘Incisa’ (totéž, laloky špičaté), ‘Columnaris’ a ‘Fastigiata’ (? koruna hustá, štíhle kuželovitá).

  39. Rod : Ostrya – habrovec O. carpinifolia Scop. – h. habrolistý. • Strom nebo keř až 11 m vys. • Původní v podhorských a horských lesích v j. a jv. Ev., v M.As., na Kavkaze. (Rod má 7 druhů.)

  40. Čeleď: Corylaceae– lískovité • 1 rod s 15 druhy; v ČR domácí 1 druh. (Kubát et al. [2002 - i jiní autoři] sem zahrnují i čeleď Carpinaceae.) • Opadavé, jednodomé keře, vzácněji stromy. • Listy střídavé, dvouřadé, jednoduché. • Pupeny vejcovité, tupé. • Květy jednopohlavné, v jehnědovitých květenstvích. Samčí jehnědy se vytvářejí na podzim a přezimují nahé. Samičí květenství jsou i v době květu uzavřena v šupinovitém obalu (v pupenu), z něhož vyčnívají pouze blizny. • Plod oříšek se zvonkovitým n. trubkovitým obalem ze srostlých, zveličených listénců. • Semena s blanitým osemením. Anemogamní

  41. Rod Corylus L. - líska • Keře, vzácněji stromy. • 15 druhů v mírném pásmu s. polokoule. • Poznámka. Odlísek C. avellana a C. maxima - event. od jejich kříženců - je odvozena řada kulturních odrůd, které se dělí do 4 skupin: odrůdy zellské (od C. avellana), odrůdy lombardské (od C. maxima), zellské hybridy a lombardské hybridy.

  42. Corylus avellana L. - líska obecná Keř 2-6(-8) m vys.; max. tloušťka kmínku 25 cm; dožívá se 60(-80) let. Koruna široká, větvení dvouřadé; větve snadno koření, jako hříženci. Kořeny bohaté, převážně povrchové. Výmladnost výborná z pařezu i z kořenových náběhů. Kvete brzy z jara (II-IV), již v 8-10 letech. Ořechy mají vysokou klíčivost, která však není dlouhodobá.

  43. Ekologie. • Světlomilná, snáší však i střední zástin. Je bez větších nároků na půdu, i když nejlépe se jí daří na kyprých, hlinitých, čerstvě vlhkých zeminách; roste i na vysýchavých stanovištích, nesnáší však zabahnělé a rašelinné lokality - a vyhýbá se i nejchudším půdám. • Opad se dobře rozkládá - půdě je příznivý. • Klimaticky odolná dřevina – přesto ji u nás považujeme spíše za teplomilný druh.

  44. ČR. • Ve světlých lesích a křovinách (hojná do 800 m n.m.); někdy tvoří i čisté porosty; vzácně v karech: (pla-)co-M; max. 1310 m n.m. (Hrubý Jeseník – Velká kotlina !!). • Jinak se vyskytuje především na druhotných stanovištích, která jsou při okrajích lesů, podél cest, na mezích apod. • Líska hrála důležitou roli ve vývoji středoevropské vegetace. Po ústupu ledovců kolonizovala borové a březo-borové lesy; místy vytvářela i čisté porosty (doba lísková, asi 6800-5500 let př. Kr.). Později líska ustoupila smíšeným doubravám a bučinám. Celkové rozšíření. Ev., kromě nejsevernější části; s. Afr.; z. okraj As. (M.As., Kavkaz, Sýrie).

  45. Užití. • Semena jsou důležitou potravinářskou surovinou a zdrojem vitaminů B-komplexu. • Občas se pěstuje okrasný kultivar C. a. ‘Contorta’ (větve spirálovitě pokroucené, listy často zkadeřené). • Existuje i červenolistý kultivar od tohoto druhu, pravděpodobně však méně často pěstovaný, než obdobný kultivar od druhu C. maxima.

  46. Corylus colurna L. - líska turecká • Strom až 20 m vys., vzácněji keř. • Pochází z jv. Ev., M.As., Kavkazu, Íránu, Himálaje. • U nás se pěstuje v parcích a stromořadích. • Pro hodnotné dřevo je pokusně vysazován i na plantážích.

More Related