Lesnická fytocenologie a typologie HS 43 kyselá stanoviště středních poloh

1. Lesnická fytocenologie a typologie HS 43 kyselá stanoviště středních poloh HS 45 živná stanoviště středních poloh Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a Státním rozpočtem ČR InoBio – CZ.1.07/2.2.00/28.0018

2. 43 43a 3K, 4K – kyselé dubové bučiny a bučiny 3Sc, 4Sc – sušší středně bohaté dubové bučiny a bučiny Na svazích, zvlněných plošinách, hřbetech a kupách, půda převážně čerstvě až mírně vlhká. 3I – uléhavé dubové bučiny 4I – uléhavé bučiny Na plošinách a úpatích mírných svahů s překryvy sprašových a svahových hlín, půda převážně hlinitá, uléhavá. 43b 4Km, 5Km - chudší kyselé bučiny a jedlové bučiny 5M – chudé jedlové bučiny Hlavně v horních částech svahů, na hřbetech a kupách, někdy i na zvlněných plošinách na mělčích a chudších půdách. 4Im – chudší uléhavé bučiny 5Im – chudší uléhavé jedlové bučiny Na plošinách a úpatích mírných svahů s chudšími hlinitými překryvy, půda převážně hlinitá, uléhavá.

3. 45 3S, 4S – středně bohaté dubové bučiny a bučiny 3B, 4B – bohaté dubové bučiny a bučiny (5W) – (bazické jedlové bučiny) Na svazích, hřbetech, zvlněných plošinách, v plochých svahových úžlabinách, na hlinito-písčitých a písčito-hlinitých půdách. 3H, 4H – hlinité dubové bučiny a bučiny 3D, 4D – obohacené dubové bučiny a bučiny Na zvlněných plošinách, táhlých úpatích svahů, v plochých svahových úžlabinách s hlinitými překryvy.

4. BUČINY (BK) Skladba synuzie dřevin: Naprosto dominující dřevinou je BUK LESNÍ (Fagus sylvatica), který zejména ve flyšových oblastech má schopnost tvořitmonocenózy. Taktéž v bezjedlovém území ovládá prostor jako jedna determinanta. V klimaticko vegetační oblasti ovlivněné klimatem od Severního a Baltického moře k buku přistupuje jako přimíšený nebo až subdominující druh zejména JEDLE BĚLOKORÁ (Abies alba) a buk zde netvoří cenózy charakteru holých nebo typických bučin.

5. BUČINY (BK) Skladba synuzie dřevin: Na chudších a chudých půdáchmimo jedle se výrazněji uplatňuje také DUB ZIMNÍ (Quercus petraea), který ovšem hranici 4. vegetačního stupně víceméně směrem nahoru nepřekračuje. Na teplých expozicích na spodní hranici tohoto vegetačního stupně se může na živných půdách prosadit. Bučiny jsou bohatě strukturované, s často třemi až čtyřmi generacemi buku, keřové patro pak není příliš vyvinuto. Tato vrstevnatost se snižuje dle půdních poměrů (vysýchavější mělké půdy, prudké kamenité svahy apod.). Na velmi chudých nebo skeletnatých půdách je vertikální struktura jednodušší, a další dřeviny vstupují do uvolněnější skladby – BOROVICE LESNÍ (Pinus sylvestris), BŘÍZA BÍLÁ (Betula pendula). Na skeletnatých půdách či půdách velmi mělkých dřeviny (včetně buku) mají zakrslý vzrůst.

6. BUČINY (BK) Skladba synuzie dřevin: Na hlinitých, obohacených půdách se přidává i LÍPA SRDČITÁ (Tilia cordata); na půdách obohacených, kamenitých jsou významnou příměsí až subdominantou cenné listnáče – kromě lípy srdčité, JAVOR MLÉČ (Acer platanoides), JAVOR KLEN (Acer pseudoplatanus), JILM HORSKÝ (Ulmus glabra) - v rozvinuté vertikální struktuře. Patro keřů je zastoupeno druhy: Daphne mezereum (lýkovec vonný), Sambucus nigra (bez černý) a z vyššího vegetačního stupně sem zasahující Sambucus racemosa (bez hroznatý) a Lonicera xylosteum (zimolez pýřitý).

7. BUČINY Skladba synuzie podrostu: Ekologicko-cenotická skladba je charakteristická převahou druhů mezofilního charakteru /vyskytujících se od 2. vegetačního stupně/ tzv. průvodců buku. Vyskytují se též druhy k teplotnímu režimu indiferentní, jdoucí v celé škále vegetační stupňovitosti od 1. vegetačního stupně až do hor. Charakteristicky se objevují druhy sestupující, podhorského charakteru vrchovin, a to i na vůdčích řadách, pravidelně, i když nemusí být s velkou četností.

8. BUČINY Skladba synuzie podrostu: Z hlediska trofického se jedná o celou škálu ekologických skupin druhů od oligotrofních po mezotrofní, až heminitrofilní a nitrofilní či hemibázické, a to dle povahy půdotvorných substrátů. Převažují mezofyty; druhy vlhkomilně laděné přistupují jen místy a to na místech vlhčích, hlinitých, uléhavých (výjimkou jsou prameniště v klenbě okolního porostu /edafická kategorie V-vlhká/, kde tyto druhy převažují); Druhy snášející i vysýchání půdy se objevují v porostech zakrslého vzrůstu. Synuzie podrostu má velkou pokryvnost a je středně bohatá; v čistých porostech buku ale diverzita silně klesá a v holých bučinách je velmi nízká.

9. BUČINY Skladba synuzie podrostu: Převažují: Galium odoratum (mařinka vonná), Melica uniflora (strdivka jednokvětá), Dentaria bulbifera (kyčelnice cibulkonosná), dále se uplatňují: Carex digitata (ostřice prstnatá), Festuca altissima (kostřava lesní), Carex sylvatica (ostřice lesní), Oxalis acetosella (šťavel kyselý), Sanicula europaea (žindava evropská), Paris qudrifolia (vraní oko čtyřlisté), Asarum europaeum (kopytník evropský), Euphorbia amygdaloides (pryšec mandloňovitý), Viola reichenbachiana (violka lesní) a Senecio ovatus (starček Fuchsův); dále druhy sestupující: Prenathes purpurea (vesenka nachová), Ranunculus lanuginosus (pryskyřník kosmatý) a Polygonatum verticillatum (kokořík přeslenitý).

10. BUČINY Skladba synuzie podrostu: Na kamenitých svazích se více uplatňují: Athyrium filix-femina (papratka samičí), Dryopteris filix-mas (kapraď samec), dále Asarum europaeum (kopytník evropský), Galeobdolon montanum (/hluchavka/ pitulník horský); na vlhkčích místech Impatiens noli-tangere (netýkavka nedůtklivá), Circaea lutetiana (čarovník pařížský). Dryopteris carthusiana (kapraď osténkatá), Oxalis acetosella (šťavel kyselý), na humóznějších místech např. Geranium robertianum (kakost smrdutý). Na humusem obohacených půdách se dále přidávají: Mercurialis perennis (bažanka vytrvalá), Actaea spicata (samorostlík klasnatý) nebo Impatiens noli-tangere (netýkavka nedůtklivá).

11. BUČINY Skladba synuzie podrostu: Při humusovém obohacení kamenitých půd nabývá větší pokryvnosti Mercurialis perennis (bažanka vytrvalá), Galeobdolon montanum (/hluchavka/ pitulník horský), Dentaria enneaphyllos (kyčelnice devítilistá), Hordelymus europaeus (ječmenka evropská), Dryopteris filix-mas (kapraď samec), Dentaria bulbifera (kyčelnice cibulkonosná), Galium odoratum (mařinka vonná), Geranium robertianum (kakost smrdutý) a Oxalis acetosella (šťavel kyselý). Na vlhkých půdách se uplatňují: Impatiens noli-tangere (netýkavka nedůtklivá), Aegopodium podagraria (bršlice kozí noha), Stachys sylvatica (čistec lesní), Circaea lutetiana (čarovník pařížský), Festuca gigantea (kostřava obrovská), i Carex brizoides (ostřece třeslicovitá) či Sanicula europaea (žindava evropská).

12. BUČINY Skladba synuzie podrostu: Na středně zásobených půdách se s proměnlivou pokryvností objevují: Oxalis acetosella (šťavel kyselý), Galium rotundifolium (svízel drsný), Luzula luzuloides (bika hajní), Galium odoratum (mařinka vonná), Detaria bulbifera (kyčelnice cibulkonosná). Na chudých půdách kromě Luzula luzuloides (bika hajní), Dryopteris carthusiana (kapraď osténkatá) jsou další druhy: Vaccinium myrtillus (borůvka černá), Avenella flexuosa (metlička křivolaká), Calamagrostis arundinacea (třtina rákosovitá), Carex pilulifera (ostřece kulkonosná), Hieracium murorum (jestřábník lesní), či na nejchudších i Calluna vulgaris (vřes obecný), Vaccinium vitis-idaea (brusinka) a mechorosty: Dicranum scoparium (dvouhrotec chvostnatý), Polytrichum formosum (ploník ztenčelý), Pohlia nutans (paprutka nící), Pleurozium schreberi (pokryvnatec Schreberův) či Leucobryum glaucum (bělomech sivý), a lišejníky: Cladonia sp. (rod dutohlávka), Cetraria sp. (rod pukléřka).

13. BUČINY Vazba na abiotické prostředí: Těžiště výskytu bučin je ve středních polohách vrchovin či v podhorských částech hornatin. Do nižších poloh (vyšších částí pahorkatin až vrchovin) sestupují na chladných expozicích či údolích. Zaujímají nejrůznější terénní tvary. Optimum společenstev bučin je v rozpětí nadmořských výšek (400 m – Fp n.st. ) - 500 – 700 m n.m. Ve skupině typů geobiocénů Fageta paupera jsou tyto biocenózy rozšířeny i v pahorkatinách (jejich vyšších částí na různých expozicích).

14. BUČINY Soupis skupin typů geobiocénů (stg) s geobiocenologickými formulemi:

15. Postavení stg v ekologické mřížce: BUČINY

16. BUČINY Edafické kategorie v rámcích stg:

17. BUČINY Chorologicko-chronologický původ: Převažují prvky vegetačního pásu buku a jedle FA (Fagus-Abies /FA/), uplatňují se ještě prvky pásu smíšeného listnatého lesa QTA (Quercus-Tila-Acer /QTA/), sestupují sem i prvky pásu smrku P (Picea /P/). Prvky nelesních pásů jsou nepřítomny, anebo jsou zcela výjimečně na edaficky a expozičně podmíněných lokalitách.

18. DUBOVÉ BUČINY (dbBK) Skladba synuzie dřevin: Převládá BUK LESNÍ (Fagus sylvatica), přimíšen je DUB ZIMNÍ (Quercus petraea) (zejména v klimaticko-vegetační oblasti ovlivněné Baltem i s jedlí bělokorou (Abies alba) /na hlubších půdách/), v podúrovni se nachází HABR OBECNÝ (Carpinus betulus). Vtroušeny mohly být na místech s příznivější humifikací JAVOR MLÉČ (Acer platanoides) a LÍPA SRDČITÁ (Tilia cordata) (popř. i jasan ztepilý (Fraxinus excelsior)). Porosty jsou vícepatrové, prostorově strukturované, především na bohatých půdách; směrem k chudším půdám se patrovitost zjednodušuje (ubývá např. habru).

19. DUBOVÉ BUČINY Skladba synuzie dřevin: Na obohacených půdách buku subdominují lípa srdčitá a dub zimní, pravidelně je vtroušen javor mléč, bohaté je keřové patro. Na kamenitých obohacených půdách se vůči buku významně prosazují lípy a javory. Na velmi chudých půdách proniká do biocenóz i bříza bradavičnatá (Betula pendula) a borovice lesní (Pinus sylvestris), často tam, kde se jedná o půdy vysýchavé, na kterých se porosty přirozeně rozvolňují a průnik těchto na světlo náročnějších dřevin umožňují (i jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia)). V těchto poměrech jsou porosty buku s dubem zakrslé, rozvolněné, s málo vyvinutým keřovým patrem (líska obecná (Corylus avellana)).

20. DUBOVÉ BUČINY Skladba synuzie podrostu: Ekologicko-cenotická skladba je charakteristická převahou druhů indiferentních k teplotě nebo druhů mezofilního charakteru /vyskytujících se od 2. vegetačního stupně/ tzv. průvodců buku. Výjimečně se mohou vyskytnout (vyznívat) druhy teplomilně laděné, zejména na vysýchavých půdách (neboť se jedná povětšinou o xerotermofyty). Naopak druhy sestupující, podhorského charakteru vrchovin, ještě víceméně schází, i když se mohou objevovat, zejména v terénních zářezech, na vlhčích a chladnějším místech, často inverzního charakteru.

21. DUBOVÉ BUČINY Skladba synuzie podrostu: Z hlediska trofického se jedná o celou škálu ekologických skupin druhů od oligotrofních po mezotrofní, až heminitrofilní a nitrofilní či hemibázické, a to dle povahy půdotvorných substrátů. Převažují mezofyty; druhy vlhkomilně laděné přistupují jen omezeně a to na místech vlhčích, hlinitých, uléhavých (výjimkou jsou prameniště v klenbě okolního porostu /edafická kategorie V-vlhká/, kde tyto druhy převažují); druhy suchomilně laděné dominují v porostech zakrslého vzrůstu.

22. DUBOVÉ BUČINY Skladba synuzie podrostu: Synuzie podrostu je na bohatých půdách rozvinutá, pokryvnostně i druhově, převážně bylinného vzhledu (nebo travnato-bylinného vzhledu). S klesající bohatostí půd klesá i rozvoj této synuzie, zejména z hlediska druhové skladby, ale často i z hlediska pokryvnosti. Stálými druhy bohatých půd jsou: Galium odoratum (mařinka vonná), Asarum auropaeum (kopytník evropský), Milium effusum (pšeníčko rozkladité), Dentaria bulbifera (kyčelnice cibulkonosná), Sanicula europaea (žindava evropská), Oxalis acetosella (šťavel kyselý), Anemone nemorosa (sasanka hajní), Mycelis muralis (mléčka zední), Melica uniflora (strdivka jednokvětá), Melica nutans (strdivka nící) a Veronica chamaedrys (rozrazil rezekvítek). Místy se mohou více uplatňovat kapradiny, zejména Athyrium filix-femina (papratka samice) a Dryopteris filix-mas (kapraď samec).

23. DUBOVÉ BUČINY Dále zejména na hlinitých půdách rostou druhy (výrazně s bylinno-trávovitým vzhledem): Brachypodium sylvaticum (válečka lesní), Carex pilosa (ostřice chlupatá), Melica nutans (strdivka nící), Carex digitata (ostřice prstnatá), Carex sylvatica (ostřice lesní), Hacquetia epipactis (hvězdnatec čemeřicový) /jen v Karpatech/, Lathyrus vernus (hrachor jarní), Viola reinchenbachiana (violka lesní), Oxalis acetosella (šťavel kyselý), Galium odoratum (mařinka vonná) a Symphytum tuberosum (kostival hlíznatý). Na obohacených půdách se uplatňují: Brachypodium sylvaticum (válečka lesní), Melica uniflora (strdivka jednokvětá), Mercurialis perennis (bažanka vytrvalá), Lamium maculatum (hluchavka skvrnitá), Impatiens noli-tangere (netýkavka nedůtklivá), Aegopodium podagraria (bršlice kozí noha), Galium odoratum (mařinka vonná), Dentaria bulbifera (kyčelnice cibulkonosná), Dentaria enneaphyllos (kyčelnice devítilistá), Geranium robertianum (kakost smrdutý), Isopyrum thalictroides (zapalice žluťuchovitá).

24. DUBOVÉ BUČINY Skladba synuzie podrostu: Dále na humózních, kamenitých půdách převládají: Mercurialis perennis (bažanka vytrvalá), Galium odoratum (mařinka vonná), Melica nutans (strdivka nící), Poa nemoralis (lipnice hajní), Hepatica nobilis (jaterník podléška), Galeobdolon montanum (hluchavka /pitulník/ žlutá horská), Geranium robertianum (kakost smrdutý), Corydalis cava (dymnivka dutá), Lathyrus vernus (hrachor jarní), Actaea spicata (samorostlík klasnatý) a Dryopteris filix-mas (kapraď samec). Na vysýchavých a suchých půdách se prosazují: Poa nemoralis (lipnice hajní), Campanula persicifolia (zvonek broskvolistý), Galium sylvaticum (svízel lesní), Convallaria majalis (konvalinka vonná), Fragaria vesca (jahodník obecný), Calluna vulgaris (vřes obecný), Genista tinctoria (kručinka barvířská), Luzula luzuloides (bika hajní) a Calamagrostis arundinacea (třtina rákosovitá); na vysýchavých skeletnatých Festuca ovina (kostřava ovčí), Hieracium pilosella (jestřábník chlupáček) a Viscaria vulgaris (smolnička obecná).

25. DUBOVÉ BUČINY Skladba synuzie podrostu: Na půdách chudších se prosazují: Luzula luzuloides (bika hajní), Maianthemum bifolium (pstroček dvoulistý), Veronica officinalis (rozrazil obecný), Hieracium murorum (jestřábník lesní), Hieracium vulgatum (jestřábník obecný), Melampyrum pratense (černýš obecný) a Calamagrostis arundinacea (třtina rákosovitá); dále na chudých půdách dominují: Avenella flexuosa (metlička křivolaká), Vaccinium myrtillus (borůvka černá), Carex pilulifera (ostřice kulkonosná) a Calluna vulgaris (vřes obecný), Vaccinium vitis-idaea (brusinka) a mechorosty, z nichž se na chudých půdách prosazují: Dicranum scoparium (dvouhrotec chvostnatý), Pleurozium schreberi (pokryvnatec Schrerebův), Polytrichum formosum (ploník ztenčený), Hypnum cupressiforme (rokyt cypřišovitý), popř. i Leucobryum glaucum (bělomech sivý). Na vysýchavých, chudých půdách převažují keříčky a mechorosty.

26. DUBOVÉ BUČINY Skladba synuzie podrostu: Na vlhčích půdách dominantně přistupují: Impatiens noli-tangere (netýkavka nedůtklivá), Aegopodium podagraria (bršlice kozí noha), Oxalis acetosella (šťavel kyselý), dále Carex sylvatica (ostřice lesní), Deschampsia caespitosa (metlice trsnatá), Cardamine amara (řeřišnice hořká), Ajuga reptans (zběhovec plazivý), Sanicula europaea (žindava evropská), Stachys sylvatica (čistec lesní) či Urtica dioica (kopřiva dvoudomá).

27. DUBOVÉ BUČINY Vazba na abiotické prostředí : Biocenózy buku lesního s přimíšeným dubem zimním (a různými dalšími druhy dle charakteru podmínek) potenciálně zaujímají souvislé plochy území pahorkatin a nižších poloh vrchovin po celém území státu. Těžiště jejich rozšíření je v nadmořských výškách 400 – 600 m n.m. Nachází se na svazích různých sklonů a expozic, na hřebenech, plošinách, bázích svahů apod. V nižších polohách sledují chladnější reliéfní tvary, vlhkostně příznivější; ve vyšších polohách je tomu naopak.

28. DUBOVÉ BUČINY Soupis skupin typů geobiocénů (stg) s geobiocenologickými formulemi:

29. Postavení stg v ekologické mřížce: DUBOVÉ BUČINY

30. DUBOVÉ BUČINY Edafické kategorie v rámcích stg:

31. DUBOVÉ BUČINY Chorologicko-chronologický původ: Převažují prvky QTA vegetačního pásu smíšeného listnatého lesa (Quercus-Tilia-Acer /QTA/) spolu s prvky FA vegetačního pásu buku a jedle (Fagus-Abies /FA/). Prvky jiných pásů se objevují velmi málo, ať již se jedná o druhy otevřených nelesních pásů či o druhy, objevující se ve vlhčích a chladnějších terénních tvarech či na kyselých půdách (vegetační pás smrku /Picea-P/).