Školy a směry literární vědy

1. Školy a směry literární vědy Příprava k závěrečnému testu a zkoušce z Úvodu do studia teorie literatury

2. Pozitivizmus • Směr vychází z filosofie Augusta Comta. Je pro něj charakteristická především víra ve vědu (po stádiu, kdy na palčivé otázky odpovídalo náboženství či spekulativní filozofie, nastupuje podle pozitivistů éra moderní vědecké metody). • Literatura má být objasňována prostřednictvím faktů (vyžaduje vědecký přístup). • Pozitivistická věda propracovala především metodu literárního dějepisectví (Gustav Lanson), která na přelomu 19. a 20. stol. umožnila vznik zakladatelských děl literární historie (v českém prostředí např. Jaroslav Vlček, Jan Jakubec, Arne Novák ad.). Důraz je kladen na biografická fakta (dílo je vykládáno prostřednictvím pramenů a faktů, jež se historikovi o autorovi a jeho době podařilo shromáždit).

3. Formalizmus • Směr, který se prosadil v Rusku přibližně v letech 1915-1930. Centrem byl Moskevský lingvistický kroužek a petrohradská Společnost pro výzkum poetického jazyka (OPOJAZ). • Podle formalistů je třeba soustředit pozornost na literárnost, tj. na způsob, „jak je dílo uděláno“ (pro pochopení díla není důležitý autor, ani obsah díla, nýbrž způsob zformování obsahu). • Velký význam má mj. i formalistické rozlišení tzv. fabule (obsah díla) a syžetu (forma) či teorie básnického jazyka (literatura je „násilí páchané na jazyku“ – důvodem je autorova snaha připoutat pozornost k „ozvláštněné“ formě). • Představitelé: Viktor Šklovskij, Boris Tomaševskij, Vladimir Propp).

4. Strukturalizmus • Cílem strukturalismu je pojednat literární dílo jako textovou či verbální strukturu (uspořádaný systém, v rámci kterého lze zkoumat vztahy mezi jednotlivými prvky). Poznání této struktury podle strukturalistů zamezí spekulativnímu chápání literárních děl. Strukturalismus má kořeny v jazykovědě Ferdinanda de Saussura, úzce je spjat se sémiotikou. • Významným strukturalistickým centrem byla rovněž Praha (Pražský lingvistický kroužek byl založen v r. 1926). • Představitelé:Jan Mukařovský, Roman Jakobson, Felix Vodička ad.). Strukturalismus se jako vědecký názor uplatnil v řadě oborů, mj. např. v antropologii („kulturu lze zkoumat jako jazyk“). Kromě Prahy k významným centrům počítáme Ženevu (Saussure), Kodaň či Paříž (60. léta).

5. Fenomenologie • Směr, jehož cílem není identifikace díla jako strukturního objektu, nýbrž identifikace zkušenosti, kterou dílo vyvolává (dílo sejeví našemu vědomí). Fenomenologie vychází z filozofie Edmunda Husserla. • Zájem o zkušenost vyvolanou textem obrací pozornost ke studiu čtenáře. V 60. letech se pro jedno stadium fenomenologie ujal pojem recepční estetika (dílo nabývá významu v aktu recepce, tj. v aktu čtení) či Kostnická škola (podle teoretiků Hanse Roberta Jausse a Wolfganga Isera, kteří působili na tamější univerzitě).

6. Nová kritika • Nová kritika (New Criticism) představuje výhradně anglo-americký směr literárního bádání. Tento přístup se nejvíce prosazoval mezi dvacátými a padesátými lety 20. stol. Podobně jako formalismus umístil do centra pozornosti básnický text. • Škola vyvinula techniku tzv. „pečlivého čtení“ (close reading). Metodu zavedli Ivor A. Richards a William Empson. Prostřednictvím pomalého a soustředěného čtení lze podle novokritiků rozpoznat význam textu, kontext (včetně autorských záměrů) v porozumění dílu nehraje podstatnou roli („důležitá jsou jen slova na stránce“).

7. Psychoanalýza • Směr vychází z učení Sigmunda Freuda. Centrálním pojmem je nevědomí. Podle psychoanalytiků zeje mezi člověkem a světem propast, a proto je význam vždy jen přibližný (Jacques Lacan). Psychoanalytická interpretace se soustředí na vztah autora a díla, eventuálně čtenáře a díla. Podle H. Blooma básník vždy soupeří se svým předchůdcem - touží se vymanit z otcovského vlivu.

8. Marxizmus • Směr, který vykládá literaturu jako produkt společenských jevů. Literaturu chápe rovněž jako společenskou instituci s ideologickou funkcí. • Marxistické teorie hodnotí literaturu dle schopnosti zobrazit skutečnost (není míněno „věrně“, nýbrž způsobem, který je ideologicky žádoucí (např. umění socialistického realismu má zobrazovat třídní konflikty a výjevy ze života proletariátu)). V Československu byl po r. 1948 dominantním směrem stalinský marxizmus (Ladislav Štoll). • V západním světě se ale marxizmus osvědčil jako produktivní metodologie. Životný je mj. pro objasnění geneze literárních žánrů (Georg Lukács: Teorie románu) či ideového pozadí myšlení o literatuře (Terry Eagleton).

9. Poststrukturalismus se odklonil od strukturalismu zejm. kritikou tradičního pojetí znaku (význam není vlastností jednoznačně danou výrazem). Podle poststrukturalistů je význam textu naopak nestabilní; ideální texty jsou mnohoznačné a otevřené různým interpretacím. Představitelé: Roland Barthes, Michel Foucault. Dekonstrukce (pojem zavedl v r. 1967 Jacques Derrida) je filozofická metoda, která nabádá k ostražitostivůči tradičním a „děděným“ významům. Požaduje kritiku a opětovnou analýzu předchozích závěrů. Dekonstruktivisté vybízejí k tázání, „přestože se nabízejí odpovědi“; v textu bychom měli hledat elementy, které podrývají tradiční výklad. Poststrukturalismus a dekonstrukce

10. Nový historismus • Směr, který se rozvinul v 80. a 90. letech 20. stol., jeho nejvýznamnějším představitelem je Stephen Greenblatt. • Nový historismus je reakcí na školy, které opomíjely historický kontext. Podle novohistoriků je výklad díla nemyslitelný bez pochopení vazeb na společenskou situaci a kulturní praktiky sledovaného období (objektem zájmu je nejčastěji Shakespeare a Alžbětinská Anglie).

11. Některé další soudobé směry • Feminizmus – společenské hnutí založené na kritice pohlavní nerovnosti má obdobu i ve studiích literatury (zaměřuje se na to, jak se literatura podílí na konstrukci mužských/ženských paradigmat). Někdy v rámci tzv. genderových studií. • Gay a lesbická studia / Queer theory – zajímá se zejména o způsoby, jimiž literatura a kultura vytvářejí obraz (ne)normální sexuality. • Postkoloniální studia – studuje zejm. vliv západní kultury na kulturu a literatury v rozvojových zemích (Asie, Afrika, karibské země atd.)