1 / 29

26. Věta – kapitoly z české skladby

26. Věta – kapitoly z české skladby. Markéta Jirkovská Jitka Boudová. Osnova. syntax věta a výpověď větné vztahy a jejich vyjadřování větné členy souvětí souřadná a podřadná nepravidelnosti větné skladby větné vzorce věty podle postoje mluvčího. Syntax.

graham
Télécharger la présentation

26. Věta – kapitoly z české skladby

An Image/Link below is provided (as is) to download presentation Download Policy: Content on the Website is provided to you AS IS for your information and personal use and may not be sold / licensed / shared on other websites without getting consent from its author. Content is provided to you AS IS for your information and personal use only. Download presentation by click this link. While downloading, if for some reason you are not able to download a presentation, the publisher may have deleted the file from their server. During download, if you can't get a presentation, the file might be deleted by the publisher.

E N D

Presentation Transcript


  1. 26. Věta – kapitoly z české skladby Markéta Jirkovská Jitka Boudová

  2. Osnova • syntax • věta a výpověď • větné vztahy a jejich vyjadřování • větné členy • souvětí souřadná a podřadná • nepravidelnosti větné skladby • větné vzorce • věty podle postoje mluvčího

  3. Syntax • Skladba (syntax) je jazykovědná disciplína, která se zabývá mluvnickou i významovou stavbou vět a souvětí

  4. Věta • věta – abstraktně míněná, v komunikační situaci nezakotvená jazyková jednotka, jejíž nejdůležitější částí je přísudek, tedy převážně sloveso v určitém tvaru. Je to nejčastěji forma slovního vyjádření myšlenky, výpovědi • má mluvnickou (gramatickou) stránku – je uspořádána jako určitá struktura, vnitřně organizovaná, mezi jejími členy existuje soustava vztahů

  5. Výpověď • jednotka komunikace zakotvená (pronesená nebo napsaná) v konkrétní komunikační situaci • nejčastěji bývá vyjádřena ve formě věty • situačně zakotvená  její realizace (věta) se může různě upravovat, aniž by to ohrozilo srozumitelnost • - např. může dojít k vynechání (elipse) přísudku: A: Kdo přišel? • B: Petr. (=Přišel Petr.)

  6. Výpověď • výpověď má stránku: • 1) obsahovou (významovou) – vypovídá o nějaké skutečnosti • 2) modální – podle komunikačního záměru mluvčího je míněna jako oznámení, otázka, rozkaz, popř. přání • formou výpovědi mohou být třeba i jen holé větné členy: Praha, zpáteční, Junior pas. x Prodejte mi prosím jízdenku na vlak do Prahy a zpět se slevou Junior pas

  7. Větné vztahy a jejich vyjadřování • věty se skládají z větných členů, tj. výrazů, které mají ve větě různé funkce a jsou navzájem spojeny větnými významovými vztahy predikace, determinace, koordinace nebo apozice • formálně jsou tyto významové větné vztahy vyjadřovány shodou, řízeností nebo přimykáním

  8. Predikace (přisuzování) • vztah mezi podmětovou a přísudkovou částí věty, vyjadřuje se tvarovou shodou (kongruencí) v osobě a čísle • vyskytuje se pouze u vět dvojčlenných, které obsahují podmět i přísudek (Eva se rozstonala.) • kde tento vztah chybí, mluvíme o větě jednočlenné, ve které je obsah vyjádřen jen jedním základním větným členem (Bolí ho v krku. Prší.)

  9. Determinace (určování) • významový vztah mezi kterýmkoli členem rozvíjejícím (závislým) a členem řídícím, kdy jeden člen je blíže zpřesňován, určován jiným • může být vyjádřena: • - shodou (kongruencí) – člen závislý se shoduje se členem v řídícím pádě, čísle, rodě nebo osobě: nová sukně s novou sukní

  10. řízeností (rekcí) – člen řídící určuje pád závislého jména: Vyrábějí/koho, co/ ocel. • - přimykáním (adjunkcí) – tvar členu závislého není určován členem řídícím, je mezi nimi pouze významový vztah: Nastoupil do vlaku.

  11. Koordinace (souřadnost) • vztah mezi navzájem nezávislými celky, které mají platnost týchž větných členů. Každý člen přitom označuje jinou skutečnost. • - Bedřich Smetana a Antonín Dvořák jsou známí čeští hudební skladatelé. • v rámci koordinace dále rozlišujeme významové vztahy: •  slučovací (členy stejné funkce a závažnosti spojky a, i , ani, jak – tak..)

  12. stupňovací (jeden člen závažnější než druhý – spojky dokonce, ba i , nejen – ale i..) • odporovací (stejná větná fce., významově v rozporu – spojky ale, avšak, nýbrž, jenže..) • vylučovací (nemohou platit souběžně – nebo, buď – anebo, či..) • příčinný (druhý člen vysvětluje první – neboť, vždyť, totiž) • důsledkový (druhý člen vyplývá z prvního – proto, a proto, tedy, tudíž, a tak..)

  13. Apozice (přistavování) • spojování dvou nebo více větných členů téže členské platnosti. Na rozdíl od koordinace však větné členy označují tutéž skutečnost (říká se totéž, ale jinými slovy) • Bedřich Smetana, český hudební skladatel, je ve světě velmi známý. • Přistavený větný člen, přístavek, oddělujeme vždy z obou stran čárkami.

  14. Větný člen • Nejmenší jednotka větné struktury. Stává se jím každé plnovýznamové slovo, které vstoupí do věty a získá tak svoji větnou funkci. • Větné členy, jejichž přítomnost je ve větě vyžadována nazýváme základní větné členy. Jejich spojení říkáme základní skladební dvojice. Jsou jimi: • podmět • přísudek • Další větné členy, které věta obsahuje, označujeme jako rozvíjející větné členy. Tvoří skladební (syntaktické) dvojice. Patří k nim: • přívlastek • předmět • příslovečné určení • doplněk

  15. Podmět (subjekt) – mluvnicky nezávislý větný člen, který vyjadřuje konatele (původce), nositele nebo cíl děje. Tvarově se shoduje s přísudkem. • Petr pracuje. (konatel děje), List se chvěje. (nositel děje), Obilí se mlátí. (cíl děje) • Zvláštní případy: • podmět nevyjádřený (naznačen tvarem slovesa –Mluvím(já)) • podmět všeobecný (blíže neurčen (oni), Hlásili to v rozhlase) • bezpodmětné věty (neurčitý podmět, neznámý původce děje (to, ono) – Luplo mu v zádech.)

  16. Přísudek (predikát) • Nezávislý větný člen, vyjadřuje děj, stav, změnu stavu nebo někomu přisuzuje vlastnost. S podmětem se shoduje v rodě a čísle. • zákl. typem přísudku: přísudek slovesný, který je vyjádřen určitým tvarem plnovýznamového slovesa (Dítě se směje.) • přísudek slovesný složený - se slovesem modálním či fázovým: 1) Všichni museli odejít. • 2) Orchestr začal hrát. • přísudek slovesně-jmenný – obsahuje sponu (určitý tvar slovesa) a jmennou část (pod. jm, příd. jm., příslovce,..) • - Matka bývala tanečnicí. • čistě jmenný přísudek (spona nevyjádřena) – rčení: Mlčeti zlato.

  17. Předmět (objekt) • Vyjadřuje, na co se děj orientuje, co jejím zasahováno nebo čeho se týká. Rozvíjí sloveso nebo dějové přídavné jméno, které řídí jeho tvar. Ptáme se na něj pádovými otázkami. • vyjadřován: pod. jm.: hodit kamarádovi klíč • zájm.: podělit se s ním • infinitivem: rozhodla se odejít

  18. Příslovečné určení (adverbiale) • vyjadřuje různé okolnosti děje nebo míru těchto okolností. Rozvíjí sloveso, přídavné jméno nebo příslovce, ale není pádově řízeno. • přísl. urč.: • - místa (kde?, kudy?, kam?..) • - času (kdy?, odkdy?, dokdy?..) • - způsobu (jak?..) • - příčiny (proč? z jakého důvodu?..)

  19. Přívlastek (atribut) • rozvíjí podstatné jméno a přesněji vymezuje jeho význam. • podle vztahu k řídícímu pod. jm rozlišujeme přívlastek: • shodný (skloňuje se spolu s pod. jm. – nová škola) • neshodný (při skloňování se nemění – okna budovy, pila z oceli) • podle počtu přívlastků : holý (krátké vlasy) • rozvitý (krátce střižené vlasy) • postupně rozvíjející (výborní žácinaši výborní žácivšichni naši výborní žáci) • několikanásobný (základní, střední a vysoké školy)

  20. Doplněk (atribut verbální) • vyjadřuje vlastnost podstatného jména za jistého děje nebo mu je vlastnost dějem přisuzována. Je to větný člen s dvojí závislostí, a to na podstatném jméně a na slovese. Závislost je vyjádřena jednak shodou s řídícím podstatným jménem, jednak řízeností danou vazbou slovesa. • bývá vyjádřen: • - přídavným jménem: Zůstanu u vás ráda. • podstatným jménem: Pracoval tam jako redaktor. • infinitivem: Slyšel jsem kočku příst. • zájmenem: Přišla sama. • číslovkou: Kůň doběhl třetí. • přechodníkem: Spal, maje hlavu opřenou o stůl. • Rozlišujeme doplněk subjektový (závisí na podmětu a přísudku) a doplněk objektový (závisí na předmětu a přísudku)

  21. Souvětí • spojení dvou nebo více vět ve vyšší mluvnický i obsahový celek, v němž věty ztrácejí svou samostatnost a vstupují do vzájemných významových i větných vztahů. • věty v souvětí spojujeme spojovacími prostředky: spojky, vztažná zájmena, vztažná příslovce • věta mluvnicky nezávislá na jiné větě=věta hlavní • závislá na jiné větě jako její větný člen=věta vedlejší • Mezi větami v souvětí existují 2 typy vztahů: • Přiřazovací (parataxe) – jednotlivé členy skupiny jsou mluvnicky rovnoprávné, tvoří koordinační skupinu • Bála se, aby se jí nevysmáli a neotočili se k ní zády, tak raději mlčela. • Podřazovací (hypotaxe) – jeden ze členů je druhému mluvnicky podřazen, věta je závislá na jiné větě řídící. • Když si uvědomil, že jeho provinění se neutají, dostal strach.

  22. Souvětí souřadné • Obsahuje nejméně dvě věty hlavní (mluvnicky nezávislé), které jsou ve vzájemném vztahu parataxe, a neomezený počet vět vedlejších. • Mezi hlavními větami rozlišujeme tyto poměry: • Slučovací (obsahy vět jsou si rovné, obě platí) – Vyšlo slunce a vzduch se příjemně proteplil. • Stupňovací (druhá věta je závažnější než první) – Nejen že nepřišel, ale ani se neomluvil. • Odporovací (obsahy vět si navzájem odporují, jsou neslučitelné) – Chtěla bych jít tancovat, jenže nemám s kým. • Vylučovací (obsahy vět se navzájem vylučují) – Buď se mnou půjdeš ty, nebo nepůjdu ani já. • Příčinný (důvodový – druhá věta vyjadřuje příčinu první) – Vojta se nepodivil, je totiž zvyklý na moje nápady. • Důsledkový (druhá věta vyjadřuje důsledek první věty) – Zapomněla jsem zalít květiny, a proto mi zvadly.

  23. Souvětí podřadné • Obsahuje jednu větu hlavní a jednu či více vět vedlejších, které závisí na větách řídících jako větný člen. Řídící větou přitom může být věta zcela nezávislá (tj. hlavní) i věta, která je už sama závislá (tj. vedlejší). • Podle toho, jaký větný člen řídící věty je nahrazen, určujeme druhy VV: • 1)Podmětná – vyjadřuje podmět věty řídící, která je přísudkovou částí: Kdo se bojí, nesmí do lesa. • 2)Přísudková – vyjadřuje jmennou část přísudku jmenného se sponou: Byla stále taková, jakou jsme ji znali. • 3) Předmětná – vyjadřuje předmět věty řídící, závisí na slovese věty řídící nebo přídavném jménu: Přeji vám, abyste dojeli ve zdraví.

  24. 4)Přívlastková – vyjadřuje přívlastek rozvíjející některé podst. jm. věty řídíci: Jsou případy, kdy si člověk neví rady. • 5)Doplňková – vyjadřuje doplněk věty řídící, závisí na slovese a na podmětu věty řídící: Zahlédli zajíce, jak se krčí v brázdě. • 6)Příslovečná – vyjadřuje příslovečné určení rozvíjející přísudek věty řídící • - místní: Šla, kam ji nohy nesly. • - časová • - způsobová • - příčinná • - účelová • - podmínková • - přípustková

  25. Nepravidelnosti větné skladby • úmyslné (stylistické ozvláštnění textu) x neúmyslné (chybné) • některé výrazy do věty mluvnicky nezačleňujeme, stojí mimo větnou stavbu • -oslovení: Kdy se vrátíš, Matěji? • -citoslovce: Au, to bolí! • -samostatný větný člen: Hudba, ta dovede potěšit. • -vsuvka (parenteze): Já jsem o tom, musím se přiznat, nepřemýšlel. • Další narušení pravidelné větné stavby: • -osamostatněný větný člen (oddělený tečkou): Držela v rukou dopis. Od Petra. Konečně. • -elipsa (výpustka): Sliby (jsou) chyby. • -apoziopeze (nedokončená věta): Běž, nebo tě…

  26. Chyby ve větné stavbě: -anakolut (vyšinutí z větné skladby): Děti, když přišly, bylo jim smutno. (Děti, když přišly, byly smutné.) -zeugma (zanedbání dvojí vazby): Poctivý člověk opovrhuje a nenávidí přetvářku. (Poctivý člověk opovrhuje přetvářkou a nenávidí ji.) -kontaminace (směšování vazeb): Osočil se na mě, že podvádím. (osopil se na mě/osočil mě) -atrakce (skladebná spodoba): Spoustě lidem to nedojde. (Spoustě lidí to nedojde.)

  27. Věty podle postoje mluvčího • mluvčí formuluje svou výpověď tak, aby něco sdělil o skutečnosti, aby něco zjistil o skutečnosti nebo aby vyjádřil svoji vůli k realizaci skutečnosti • záměr (postoj) mluvčího je vyjádřen různým typem vět • věta oznamovací (konstatovaný, reálný děj) • prosté sdělení, tvrzení či informace • v písmu je označena zpravidla tečkou • sloveso je ve způsobu oznamovacím nebo podmiňovacím • intonace je klesavá • př. Venku zase prší.

  28. věta žádací • vyjadřuj žádost jako přímý rozkaz, zákaz nebo vybídnutí pomocí rozkazovacího způsobu slovesa (př. Zavři!), infinitivu (př. Nedýchat!), příp. oznamovacího způsobu (např. Tam si sedneš.) • bývá zakončena vykřičníkem • intonace je klesavá nebo stoupavě klesavá • věta tázací – vyjadřuje otázku, dotaz • v písmu je označena otazníkem • sloveso je ve způsobu oznamovacím nebo podmiňovacím • intonace je stoupavá, nebo stoupavě klesavá • otázky doplňovací obsahují tázací slovo a nelze na ně odpovědět ano/ne (int. stoupavá)

  29. otázky vylučovací se ptají na více možností a odpovídáme na ně částí otázky – př. Půjdeš do kina, nebo zůstaneš doma? • otázky řečnické jsou zvláštní typy, na něž nečekáme odpověď – př. Mohl by o tom někdo pochybovat? • otázky rozvažovací se obracejí na mluvčího, ptáme se sami sebe – př. Kam jsem to jen dala? • věta přací • vyjadřuje přání nebo žádost, přičemž uskutečnění nezávisí na mluvčím ani na příjemci • graficky bývá zakončena vykřičníkem • sloveso je v indikativu nebo kondicionálu • intonace klesavá • př. Ať se ti to podaří.

More Related