1. Kdo zpíval, zpíval o lásce

1. 1. Kdo zpíval, zpíval o lásce Nebuď tak pyšná na svou krásu, paní, protože krása trvá jenom čas. Tvé plavé vlasy zšednou znenadání, tvé krásné oči ztratí dnešní jas. A proto trhej květ, než přijde zrání a nežli začne opadávat zas... Angelo Poliziano

3. Podstatnou část Petrarkova díla tvoří soubor milostné lyriky, italsky psaná sbírka Zpěvník(Canzoniere, 1327 - 1370). Milostné básně ve formě sonetu (znělky) jsou věnovány Lauře - ideálnímu obrazu jeho milenky. Ty zlaté vlasy, co tak sladce vlály a co je vánek splétal v prstencích, ty krásné oči, co tak hořívaly tou něžnou září, co teď hasne v nich, ta tvář a soucit, rozestřený na ní, ať to už byla pravda nebo klam: jaký div, že jsem se chytl na potkání, byl-li troud lásky ve mně přichystán? Když přicházela, když se kolem brala, šla jako anděl, a když promlouvala, jako by někdo z nebe promlouval. Bylo to pro mne božské navštívení, živoucí den; a i když se dnes mění, i když luk klesá, rána trvá dál.

5. Vrchol Ronsardovy lyriky tvoří SonetyHeleně(1571 - 1577). Z nich poznáváme, co pro básníka znamenala horoucí láska, smyslnost a zpěvná melodie verše. Zároveň však z milostných básní zaznívá melancholický povzdech stárnoucího muže nad ubíhajícím životem, z něhož zbývají jen krásné vzpomínky: Vy zestárnete též. Pak přihodí se, drahá, že jednou zvečera, při svíci předouc nit, nad hudbou veršů mých budete zase snít: Ronsard mě oslavil, když bývala jsem mladá. Tu služka stařičká, kterou už práce zmáhá, takže si navečer u krbu hledá klid, a již zpěv veršů mých dokázal probudit, hned nesmrtelný hold vašemu jménu vzdává. Já budu pod zemí, jen přízrak bez těla, a v hájích myrtových se zbavím všeho zla, co vy, už zestárlá, ke krbu zasednete mé lásky litujíc, již zničil chladný cit. A proto pospěšte a chtějte, drahá, žít, ať růže života si ještě utrhnete.

9. Forma ani témata Shakespearových sonetů nemají uhlazenost, kázeň a jemnost předchůdců. Naopak rozpory a protiklady provázejí všechny oblasti, jichž se básník dotkl: láska vede "ke štěstí i k zoufalství", svátost manželství bývá vězením, upřímné přátelství pomáhá - nerovné ponižuje, vedle věrnosti existuje zrada, vedle kladných citů zloba a nenávist: Řekni, žes opustil mě pro zločin, ať mohu pronést svoji obranu; řekni, že kulhám - hned se zastavím a snesu každou tvoji pohanu. Vždyť zatratit mne nesvedeš, když zbavíš se mě ve vší slušnosti, jako já sám; teď, když vím, co chceš, sám zapřu naše staré přátelství; půjdu ti z cesty; víckrát na jazyk tvé jméno vzít už bych si nedovolil, když nebyl jsem tě hoden - ani zvyk aby mou starou slabost neodhalil. Na sebe budu obžalobu číst, když i mne stihla tvoje nenávist.

12. Cyklus PÍSNĚ A SONETY nepostrádá ani renesanční smyslnost a konkrétnost. Donne verše nepíše pro neskutečný ženský ideál, ale pro vášnivou a krutou milenku. Výběrem námětů - smutek z loučení, nevěra a nestálost, utajená láska, zoufalý strach ze smrti a nicoty - záměrně vyvolává pesimistický pocit, že člověk většinou zůstává v lásce zatrpklý a sám: Kdo v dolech lásky nejhloub cestu klestí, vypráví, kde je střed jejího štěstí. Já miloval a z lásky počet dal, však kdybych totéž stokrát udělal, tajemství zůstane mi ukryto. ... Je láska v tom, že může kdokoli jak já být šťasten, kdo se pro roli ženicha jednou na den uvolí? Ten ubožák, co přísahat by chtěl, že těla ne, však duše splývají, a jako anděla že vzývá ji, by s klidem přísahal, že uslyšel v popěvku z ulice nebeskou hudbu sfér. Nechtějte duši od žen! I ty zlaté jsou mumie, jakmile už je máte. JOHN DONNE (1572 - 1631)