Pedagogika pro katechety

1. Pedagogika pro katechety 1. Pedagogika – výchova – člověk PhDr. Mgr et Mgr. Filip Dostál

2. Pedagogika? • Nemá vlastní obor, přináší pouze výsledky jiných nauk (teologie, filosofie, psychologie, antropologie, etika, historie) • Odvozená věda z etiky (resp. praktické filosofie – podobně jako katechetika je praktická teologie) • Nemá vlastní cíl (čerpá z etiky) a prostředky (čerpá z psychologie) • Pedagogika je disciplína filosofie • Operuje pojmy, které nemůže vyvodit ze sebe • Učí jednak tomu, co každý ví, jednak tomu, co nikdo vědět nemůže. Podle ŠTVERÁKA (1999)

3. Pedagogika! • Předmět studia reálně existuje - výchova • Praktické uplatnění • „Řemeslo“ – metodika • „Umění“ – pedagogický talent • „Věda“ – institucionalizovaní vědci (myslitelé) • Empirická věda o výchově • Filosofie výchovy • Metodika – preskripce správného postupu Podle BREZINKY (2001)

4. Výchova - otázka pojmu Výchovně-vzdělávací proces Výchova • V češtině výchova a vzdělávání • Pedagogika – věda o výchově • Didaktika – věda o vzdělávání, vyučování a výuce • V němčině Bildung - Ausbildung • Herbart: Regierung – Erziehung (Unterricht) - Zucht • V angličtině education [lat. educatio] • παιδαγωγέω Výchova Vzdělání Vzdělání

5. Ve francouzštině • Éduquer – vyvádět někoho odněkud někam • Enseigner – začlenit do vyučování • Instruire – informovat, učinit způsobilým • Former – formovat, přetvářet, utvářet lidskou bytost Podle STROUHALA (2013)

6. Výchova – problém definice • Specificky lidská činnost • Formování osobnosti • Proces • Záměr – intencionalia • Cíle – teleologický charakter (např. mravní) „Výchova je cílevědomé, záměrné, řízené působení na osobnost žáka s cílem dosáhnout změn v jeho smýšlení, chování a jednání v souladu s …“ Podle PELIKÁNA (1995)

7. Edukátor aktivní subjekt výchovy Edukovaný pasivní objekt výchovy • Otázka svobody – extrém „černá pedagogika“ • „… víra je svobodná odpověď člověka Bohu, jež se mu zjevuje.“Kongregace pro katolickou výchovu:Svědectví katolického laika ve škole o víře (15. 10. 1982), čl. 42 • Otázka aktivity edukovaného – i on je subjekt! • Vnější i vnitřní působení • Sebevýchova jako cíl výchovy

8. Výchova jako příprava a sdílení výchovné situace Výchovná situace „Výchova je cílevědomé a záměrné vytváření a ovlivňování podmínek umožňujících optimální rozvoj každého jedince v souladu s individuálními dispozicemi a stimulující jeho vlastní snahu stát se autentickou, vnitřně integrovanou a socializovanou osobností.“ PELIKÁN (1995) Edukátor aktivní tvůrce výchovné situace Edukovaný pasivní i aktivní objekt výchovy

9. Katechetika – výchova víry • Vyučování náboženství (a oborová didaktika) • Náboženská pedagogika

10. Kdo je člověk? „Co však je člověk? Vyslovil a vyslovuje sám o sobě mnoho různých, i protichůdných názorů, v nichž se často buď povyšuje na absolutní měřítko všech věcí, nebo ponižuje až k zoufalství; odtud jeho bezradnost a úzkost.“ Dokumenty II. vatikánského koncilu:Gaudium et spes, čl. 14

11. Tři antropologická paradigmata v naší kultuřepodle Maxe Schelera in PELCOVÁ (2010) • Aristoteles - Zóonlogonechon a zóonpolitikon • Naslouchá harmonickému řádu přírody – logu • Vytváří harmonický řád společnosti - polis • Genesis – Imago Dei • K obrazu Božímu, ale od Boha nekonečně odlišný • Zmocňující se světa v čase – kairos • Přibližuje se Bohu od kterého se vzdálil- spása • Osvícenství – Ego cogito • Jistotu bytí má sám v sobě – subjekt • Zmocňuje se světa - objektu

12. … v nichž se často buď povyšuje na absolutní měřítko všech věcí, … • Člověk jako universum – L. Feuerbach • Nadčlověk – F. Nietzche … nebo ponižuje až k zoufalství; odtud jeho bezradnost a úzkost.“ • Biologická redukce – Darwinovi vykladači, K. Lorenz • Sociální redukce – např. K. Marx • Psychologická redukce – např. Z. Freud • Kulturně antropologické podněty – C. Lévi-Strauss • Podněty existencionální filosofie – M. Heidegger, J.-P. Sartre

13. „Člověk je jednota duše a těla. Jakožto tělesná bytost v sobě zahrnuje prvky hmotného světa; v něm dosahují svého vrcholu a pozvedají hlas k svobodnému chválení Stvořitele. … Člověk se nemýlí, když si o sobě myslí, že převyšuje hmotnou skutečnost, a když se nepovažuje za pouhou část přírody nebo za bezejmennou jednotku lidské společnosti. Tím, co má ve svém nitru převyšuje vesmír věcí; do těchto hlubin se vrací, když vstupuje do svého srdce, kde ho očekává Bůh, který zkoumá srdce (1 Kr 16, 7; Jr 17, 10), a kde on sám rozhoduje o svém osudu. Není tedy obětí klamného zdání vyvěrající z přírodních nebo společenských daností, nýbrž právě naopak se dobírá hluboké pravdy, když uznává, že má duchovou a nesmrtelnou duši.“ Dokumenty II. vatikánského koncilu:Gaudium et spes, čl. 14

14. „Písmo svaté učí, že člověk byl stvořen k Božímu obrazu, dostal schopnost poznávat a milovat svého stvořitele a byl od něho ustanoven pánem nad veškerým pozemským tvorstvem (Gn 1, 26), aby mu vládl a užíval ho k Boží slávě … Bůh však nestvořil člověka osamoceného; od počátku jako muže a ženu jej stvořil (Gn 1, 27). Jejich spojením vzniká první forma osobního společenství. Člověk je totiž v jádru své přirozenosti bytost společenská.“ Dokumenty II. vatikánského koncilu:Gaudium et spes, čl. 12 „Ze společenské povahy člověka je zřejmé, že pokrok lidské osoby a rozvoj společnosti na sobě závisí. Vždyť lidská osoba je a musí být počátkem, nositelem a cílem všech společenských institucí, neboť má přirozenou potřebu žít společensky. Člověk tedy, jelikož život ve společnosti není něco, co mu bylo přidáno zvnějšku, roste ve všech svých schopnostech a může uskutečňovat své povolání stykem s ostatními, vzájemnými službami a rozhovorem s bratřími.“ Dokumenty II. vatikánského koncilu:Gaudium et spes, čl. 25

15. „Je skutečnost, že tajemství člověka se opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova, … totiž Krista Pána. On je obraz neviditelného Boha (Ko 1,15); je dokonalý člověk, který Adamovým synům vrátil podobnost s Bohem, prvotním hříchem pokřivenou. Protože lidská přirozenost, kterou přijal, v něm nebyla zničena, byla tím i v nás pozdvižena k vznešené důstojnosti. Vždyť svým vtělením se jistým způsobem spojil s každým člověkem on sám. Božský syn, … nevinný Beránek svobodně prolil svou krev a tak nám zasloužil život. V něm nás Bůh usmířil se sebou i navzájem a vytrhl nás z otroctví ďábla a hříchu … Tím, že za nás trpěl, nám … i otevřel cestu; jdeme-li po ní, život i smrt se posvěcují a nabývají nového smyslu… Takové a tak veliké je tajemství člověka, které věřícím vyzařuje z křesťanského zjevení. Skrze Krista a v Kristu se tedy osvětluje záhada bolesti a smrti, která nás mimo jeho evangelium drtí. Kristus vstal z mrtvých, svou smrtí zničil smrt a daroval nám život, abychom se stali syny v Synu a volali v Duchu: Abba, Otče.“ • Dokumenty II. vatikánského koncilu:Gaudium et spes, čl. 25

16. Dopady antropologie na práci katechety • Křesťanská antropologie je základem přístupu ke katechizovaným • Křesťanská antropologie je všeobecným výchovným cílem – byť implicitním – cíl formace • Křesťanská antropologie - explicitní vzdělávací cíl – fascinace katechizovaného „velkorysostí“ a „velikostí“ nabídky • Východisko pro antropologický model katecheze

17. Transcendentální – spirituální rovina existence Psychologická rovina Sociální rovina existence Biologická rovina existence

18. Psychologické koncepty a roviny existence člověka • Behaviorismus tenduje k biologické rovině • Psychoanalýza – přeceňuje nevědomí a pudy • Humanistické psychologické směry, logoterapie daseinanalýza aj. – reflektují existencionální rovinu a sociální vztahy

19. Křesťanský pedagog rozlišuje psychickou a spirituální rovinu člověka, chápe souvislosti a ví, kdy požádat o pomoc kněze a kdy psychologa! • Křesťanská pedagogiko-psychologická poradna – www.kppp.cz • Specifické poslání kpppspočívá v přímém zapojení křesťanských výchovných zásad do poradenské praxe. Řada rodičů se na KPPP obrací, protože se chce poradit o výchovných otázkách. Křesťanští rodiče je dosti často vnímají v souvislosti se svým náboženským přesvědčením. V KPPP otevírají toto téma snadněji, protože vědí, že se setkávají s odborníky, kteří jim rozumí. Na druhé straně pracovníci poradny nezjišťují náboženskou orientaci rodičů a pokud oni sami toto téma neotevřou, pracovníci sami o něm nemluví.

20. Literatura: • Brezinka, Wolfgang. Východiska k poznání výchovy: úvod k základům vědy o výchově, k filozofii výchovy a k praktické pedagogice. 1. vyd. Brno: L. Marek, 2001. 310 s. ISBN 80-86263-23-1. • Pelcová, Naděžda. Vzorce lidství: filosofické základy pedagogické antropologie. Vyd. 2., přeprac. a rozš., V Portálu 1. Praha: Portál, 2010. 261 s. ISBN 978-80-7367-756-5. • Pelikán, Jiří. Výchova jako teoretický problém. 1. vyd. Ostrava: Amosium servis, 1995. 234 s. Dědictví Komenského; sv. 4. ISBN 80-85498-27-8. • Strouhal, Martin. Teorie výchovy: k vybraným problémům a perspektivám jedné pedagogické disciplíny. Vyd. 1. Praha: Grada, 2013. 192 s. Pedagogika. ISBN 978-80-247-4212-0. • Štverák, Vladimír. Obecná a srovnávací pedagogika. 2. vyd. Praha: Karolinum, 1999. 282 s. ISBN 80-246-0003-X. • Vágnerová, Marie. Úvod do psychologie. 2. vyd. Praha: Karolinum, 1999. 210 s. ISBN 80-246-0015-3. • Vorlíček, Chrudoš. Úvod do pedagogiky. 1. vyd. Jinočany: H & H, 2000. 175 s. ISBN 80-86022-79-X.