II. TÉMA V o j e n s k á m e d i c í n a

1. II. TÉMA V o j e n s k á m e d i c í n a Mgr. Bc. Jiří Luňáček Vojenské zdravotnictví v 19. století

2. DEFINICE • Vojenská medicína představuje souhrn vědomostí, praktických dovedností a schopností spojených s poskytováním zdravotnické péče v mimořádných nebo ve válečných podmínkách, vědomosti o úkolech a kapacitě vojsk s jinými organizacemi (moderní definice) • Dnes tvoří základní složku vojenské medicíny tzv. vojenská chirurgie, dříve tyto pojmy splývaly. • „U vojenských chirurgů praktická znalost anatomie převážila nad spekulacemi univerzitních lékařů - doktorů medicíny…“ (Hladký, O.)

3. CÍLE • Stálým a neměnným úkolem vojenské medicíny, resp. vojenské chirurgie, vždy bylo zabezpečit pomoc raněným vojákům ve válce nebo v jiných mimořádných podmínkách. Snížit co nejvíce jejich mortalitu (invaliditu) a navrátit co největší počet raněných do aktivního života • Snaha o poskytnutí pomoci každému raněnému, je limitována možnostmi tehdejších vojsk

4. I. SPECIFIKAAODLIŠNOSTI • Nutnost lékařů pracovat a prosadit se v obtížných podmínkách a k tomu se ještě dokázat zkoordinovat s armádou • Obtíže: • Bojové • Klimatické • Geografické • Hygienicko-epidemiologické (řečeno dnešními slovy)

5. II. SPECIFIKAA ODLIŠNOSTI • Bojové obtíže: • Nutnost častých přesunů • Nedostatek času k poskytnutí plnohodnotné péče • Nedostatek zdravotnického materiálu • Odlišný charakter zranění • Zachycení a nalezení raněných • Klimatické obtíže: • Každé místo jiný problém (horko, zima, vlhko) • Specifické druhy chorob

6. III. SPECIFIKA A ODLIŠNOSTI • Geografické obtíže: • Problém poskytnutí zdravotní péče v špatně přístupném terénu atd. • Hygienicko-epidemiologické obtíže: • Epidemie a jejich šíření v důsledku velké koncentrace lidí a jejich větší mobility • Daleko větší úmrtnost vojáků na nemoci než při samotných bojových operacích • Pro 19. století se užívá koeficient 6, který se však může případ od případu lišit. (Horáčková, L., Vargová, L.)

7. IV. SPECIFIKA A ODLIŠNOSTI • Při ošetřování válečných poranění se zásady chirurgické činnosti odlišují od mírových podmínek: • Je nutno ošetřit velký počet raněných • Ranění se dostávají k ošetřen opožděně • Jedná se často o mnohočetná a znečištěná poranění • Zdravotnický personál nemusí být vždy trénovaný v ošetřování tohoto typu zranění

8. I. HISTORIEVOJENSKÉMEDICÍNY • S rozkvětem lázeňství vznikla nová skupina lázeňských pomocníku, tzv. „střihači“ • Nebyli to lazebníci, jelikož nebyli členové lázeňských cechů • Nesměli samostatně provozovat lázně • Mohli dělat jen to, co přímo nebylo vázáno na lázně, tedy zejména stříhání, ošetřování ran, pouštění žilou, napravování zlomenin atd.

9. II. HISTORIEVOJENSKÉMEDICÍNY • Z počátku byly rozpory mezi lazebníky a střihači, jelikož obě skupiny se věnovaly mimo jiné chirurgii a konkurovaly si • Časem dosáhli střihači uznání a přiřadili se k různým cechům, paradoxně např. k lazebníkům • Střihači si z chirurgie udělali vlastní doménu a lazebníky z této oblasti postupně vytlačovali • Sami se začali označovat za ranhojiče či chirurgy

10. III. HISTORIE VOJENSKÉ MEDICÍNY • Felčarství: • Polní ranhojičství • Ve středověku se pro potřeby raněných na vojenská tažení najímali všichni kdo se přihlásili • Brzy se však ustálil zvyk, najímat jen ty co měli předběžné vzdělání jako lazebník, střihač atd.

11. IV. HISTORIE VOJENSKÉ MEDICÍNY • Felčaři: • Nejprve krom léčení i bojovali • Byli podřízeni vrchnímu polnímu lékaři • Zpravidla řádně vzdělaný plnohodnotný lékař • Těchto lékařů bylo u vojska více a nacházeli se v nejbližším vojevůdcově průvodu • Sloužili převážně vojenské „elitě“ • Jejich schopnosti byli různé • Často se jich nedostávalo • Až do 19. století nemůžeme mluvit o plánovité, jednotné zdravotní péči pro vojáky

12. Felčar léčí před stanem. 1 polovina 18. století

13. V. HISTORIE VOJENSKÉ MEDICÍNY • Úkoly felčara: • Stříhání a holení • Boj • Napravování zlomenin • Vytahování kulí z těla • Nejčastěji pomocí zvláštních kleští nebo „navrtávače“ na kulky • Pouštění žilou a přikládání baněk • Podávání projímadel a dávidel • Vypalování ran rozžhaveným olejem • Strach z otravy střelným prachem • Amputace atd.

14. Vytahování kulky a vypalování rány

15. Napravování zlomené ruky

16. VI. HISTORIE VOJENSKÉ MEDICÍNY • Amputace: • Bez utišujících prostředků (maximálně alkohol) • Musela být provedena velmi rychle • Velká ztráta krve • Časté pooperační obtíže – velká úmrtnost • Zpočátku se řezy po oddělené končetině vypalovaly • Od počátku 17. stol. se začalo využívat znovuobjevené metody Ambroise Parého: • Oddělit krvácející cévy, chytit je svorkou a udělat na nich ligaturu • Jakési přišití cév k pokožce

17. Znovuobjevené Parého metody k redukci krvácení

18. Jiné možnosti redukce krvácení: Zatlačením palce na cévu Použití různých opasků a škrtidel Nanášení leptadel a žíravin na krvácející cévy Petitův šroub Atd. VII. HISTORIE VOJENSKÉ MEDICÍNY Petitův šroub

19. Amputační schéma – redukce krve pomocí tlaku palce

20. I. OSOBNOSTI Ambrosie Paré *1510 (1509 ?) +20.12.1590

21. II. OSOBNOSTI • Ambroise Paré • Původně lazebnický učeň v Paříži • Navštěvoval zde i velkou pařížskou nemocnici Hôtel-Dieu • Jako felčar prodělal různá tažení francouzského krále Františka I. • R. 1552 se stal královským chirurgem • Sloužil čtyřem po sobě jdoucím francouzským králům (Jindřich II., František II., Karel IX. A Jindřich III.) • R. 1554 byl přijat do kolegia chirurgů – osvědčil se jako vynikající ranlékař • Až do své smrti zastával nejvyšší lékařské místo v nemocnici Hôtel-Dieu

22. III. OSOBNOSTI • Parého přínos: • Zavedl podvazování cév při amputacích • Nahradil používání rozpáleného oleje a železa studenými hojivými mastmi a obklady • Zamítl vypalování ran a vyvrátil jedovatost střelného prachu • Zabýval se výrobou protéz • Jako první popsal tzv. Fantómovou bolest • Napsal díla o střelných ranách, napravování zlomenin, o zlomeninách lebky, ale také o porodnictví

23. IV. OSOBNOSTI Andreas Vaselius *31. 12. 1515 +15. 10. 1564

24. V. OSOBNOSTI • Andreas Vaselius • Anatom, považovaný za zakladatele moderní anatomie • Byl profesorem na univerzitě v Padově • Osobní lékař řím. císaře Karla V. i jeho syna Filipa II. • Anatomii studoval na lidských mrtvolách • Byl jedním z prvních • Poukázal na více jak 300 anatomických omylů Galéna • Jeho anatomie byla v protikladu k galénské anatomii, která vycházel z poznatků získaných na zvířatech a zdechlinách • Jeho anatomická vyobrazení znamenají veliký pokrok • Nejznámější díla – „Stavba lidského těla“ nebo „Anatomické tabulky“

25. I. Reglement MT pro pěchotu z r. 1749 O nemocných a nemocnicích: • V polní nemocnici velí velitel a Fähnrich • Je-li mnoho raněných tak dva Fähnrichové • Léčí plukovní ranhojič (ráno navštěvuje pacienty) • Měl mít k ruce nižší ranhojiče (aby se od něj učili) • Furýr se stará o hospodářské věci (skladuje věci vojáků) • Je-li v nemocnici nad 100 raněných musí tu konat Hauptmann každodenní inspekci

26. II. Reglement MT pro pěchotu z r. 1749 • Fähnrich: • Přiděluje ošetřovatele pro nemocné • 1 na 10 nemocných, při těžkých nemocech 1 na 5 nemocných) • Dozírá na zásobování a potřeby nemocných • Spolu s ranhojičem vytváří denní hlášení • Přivolává kněze • Dozírá na stravování a rekonvalescenty

27. LITERATURA • TALLOT, L.: O felčarovi. Měsíčník Ciba. 1934, č. 3, str. 69-74. • ISTERIUS, M.: K teorii a praxi felčarů. Měsíčník Ciba. 1934, č. 3, str. 75-78. • DUFFY, CH.: The Army of Maria Theresa. 1 vyd. New York: Hoppocrene Books, 1977. 256 s. ISBN O-88254-427-6.

28. DĚKUJI VÁM VŠEM ZA POZORNOST