Specifická adaptivní imunita (T a B lymfocyty, protilátky) PharmDr. Jitka Palich Fučiková, PhD

1. Specifická adaptivní imunita (T a B lymfocyty, protilátky) PharmDr. Jitka Palich Fučiková, PhD Jitka.fucikova@lfmotol.cuni.cz

2. Obsah přednášky • Základní dělení složek specifické imunity • Imunoglobuliny a T buněčný receptor • Funkce T buněk • Funkce B buněk • Vývoj B a T buněk a vznik repertoáru antigenně specifických receptorů • Zvláštní subpopulace • Poruchy funkce B a T lymfocytů

3. Specifická imunita • Evolučně mladší, adaptivní, antigenně specifické mechanismy (u obratlovců) • Reagují na každou cizorodou strukturu prostřednictvím vysoce specifických molekul (protilátky, antigenně specifické receptory T lymfocytů) • Rozvoj reakce je pomalejší ve srovnání s nespecifickou imunitou, několik dní až týdnů • Základním rysem je imunologická paměť • Aktivují se po setkání s daným antigenem • Humorální – založené na protilátkách • Buněčně zprostředkované – založené na T lymfocytech

4. Buňky imunitního systému (specifická a nespecifická imunita)

5. Shrnutí • Imunitní systém se podílí na zachování celistvosti organismu udržováním tolerance vůči vlastním tkáním a schopností reagovat na nebezpečné podněty • Antigen = látky, které vyvolávají imunitní reakci • Imunitní reakci zajišťují ve vzájemné kooperaci humorální a buněčné mechanismy nespecifické a specifické imunity • Imunitní reakce je vždy bedlivě regulována, aby byl její výsledek úměrný vyvolávajícímu podnětu

6. Obsah přednášky • Základní dělení složek specifické imunity • Imunoglobuliny a T buněčný receptor • Funkce T buněk • Funkce B buněk • Vývoj B a T buněk a vznik repertoáru antigenně specifických receptorů • Zvláštní subpopulace • Příklady funkce B a T lymfocytů a jejich poruchy

7. Rozpustné imunoglobuliny Variabilní část – N konec (vazba antigenu) Konstatní část – C konec • Dva těžké řetězce jsou kovalentně spojeny disulfidickými (cystinovými) můstky • Ke každému těžkému řetězci je cystinovým můstkem připojen jeden lehký řetězec • Domény na N-konci H a L řetězce jsou variabilní (VH a VL) – detaily jejich struktury se liší • individuálně mezi molekulami produkovanými klony B lymfocytů • Ostatní domény jsou konstatní tedy shodné u řetězců stejného typu

8. Rozpustné imunoglobuliny Hypervariabilní smyčky • Těžké řetězce se skládají ze 4 strukturně podobných domén (tvořené 110-120 AK) • Prostorová struktura domén je tvořená polypeptidovými řetězci, které jsou stabilizované • cystinovým můstkem • Jednotlivé domény jsou spojeny krátkými spojovacími úseky polypeptidového řetězce • Lehké řetězce se skládají ze dvou imunoglobulinových domén • Molekuly některých tříd imunoglobulinů (IgM, IgA) se skládají z několika základních • jednotek spojených J řetězcem

9. Typy řetězců imunoglobulinů • 2 typy lehkých řetězců – κ a λ – liší se primární strukturou konstatních domén a jsou kódovány odlišnými geny (různé chromozomy) • Genové úseky kódující konstantní části různých izotypů těžkých řetězců jsou uspořádány tandemově na úseku jediného chromozomu – kódují těžké řetězce – μ, δ, γ, α a ϵ - imunoglobuliny tvořené těmito různými typy (izotypy) těžkých řetězců se nazývají IgM, IgD, IgG (IgG1-4), IgA (IgA1, IgA2), IgE

10. Charakteristika Ig protilátek • IgM a IgD • Nachází se na B lymfo a tvoří BCR • SekretovanýIgM – ve formě pentameru – první typ protilátek • IgG • Jednotlivé podřídy se liší schopností vázat C1 a váží se dobře na Fc receptory fagocytů • IgG se také dobře váží na protein A některých stafylokoků • IgA • Dvě formy – slizniční a sérová • Sližniční – molekuly tvoří významnou součást ochrany proti mikroorganismům • IgE • Důležitý pro obranné reakce proti mnohobuněčným parazitům na sliznicích a je hlavní příčinou alergických reakcí • Vysokoafinní receptory pro IgE se nacházejí na povrchu žírných buněk a bazofilů – vazbou multivalentního antigenu na IgE zakotvené v membráně těchto buněk dojde k jejich degranulaci a k uvolnění biologicky aktivních mediátorů

11. Charakteristika Ig protilátek

12. Vývoj Ig po narození

13. Receptor lymfocytů B (BCR) = povrchový imunoglobulin • Vlastní povrchový imunoglobulin a asociované signalizační molekuly • Rozeznává antigen v nativní formě • Imunoglobulin – dva H a dva L řetězce – H rětězce jsou transmembránové proteiny • Povrchové imunoglobuliny jsou většinou třídy IgM a IgD • S BCR jsou asociovány 2 transmembránové proteiny zvané Igα (CD79α) a Igβ (CD79β), které mohou být nekovalentě spojeny s cytoplazmatickými protein-tyrosin kinázami Src

14. Receptor lymfocytů T (TCR) • Modul rozpoznávající antigen a asociovaný komplex proteinů CD3 pro přenos signálu • Při rozpoznávání antigenu spolupracují s TCR koreceptory CD4 a CD8 • Rozpoznává většinou pouze komplex MHC proteinů s peptidovými fragmenty antigenů • Pro plnou aktivaci T lymfocytu musí dojít k rozpoznání antigenu na povrchu APC, nejprve dojde ke kontaktu prostřednictvím nespecifických adhezivních molekul, pro plný signál musí T lymfocyt kontaktovat pomocí receptoru CD28 kostimulační molekuly (CD80, CD86)na povrchu APC

15. Receptor lymfocytů T (TCR)

16. CD názvosloví • Většina povrchových molekul leukocytů se označuje CD názvy • Původně velmi chaotický systém pojmenovaní nově objevovaných molekul – jde o inventurní systém, kdy nově objevené molekuly dostávají pořadová čísla • Systém neříká nic o strukturní podobnosti nebo funkci těchto molekul – mnoho molekul má alternativní názvy, které souvisí s jejich strukturou nebo funkcí CD3 – znak T lymfocytů (všech) CD4 – pomocné T lymfocyty CD8 – cytotoxické T lymfocyty CD86 – kostimulační molekuly na povrchu APC CD19 – B lymfocyty CD34 – progenitorové buňky

17. Průtoková cytometrie a aplikace CD názvosloví pro detekci buněčných subpopulací

18. Shrnutí • Protilátky (imunoglobuliny) jsou produkty plazmatických buněk (konečné stádium diferenciace Lymfocytů B) • Molekuly protilátek se skládají z lehkého a těžkého řetězce (2+2), z nichž každý má konstatní a variabilní část • Konstantní část těžkých řetězců určuje izotypy imunoglobulinů – IgG, IgA, IgM, IgD, IgE • Konstantní částí se imunoglobuliny váží na příslušné Fc receptory na buňkách a zajišťují tak některé efektorové funkce protilátek • Variabilní část určuje specifitu, tj. vazebné místo pro antigen

19. Obsah přednášky • Základní dělení složek specifické imunity • Imunoglobuliny a T buněčný receptor • Funkce T buněk • Funkce B buněk • Vývoj B a T buněk a vznik repertoáru antigenně specifických receptorů • Zvláštní subpopulace • Poruchy funkce B a T lymfocytů

20. Subpopulace T lymfocytů • Podle typu TCR dělíme na αβ nebo γδ • αβ-TCR jsou většinový systém u savců a dělíme je na ty, jež nesou CD4 nebo CD8 koreceptor: • CD8 = prekurzory cytotoxických buněk – koreceptor MHC gpI • CD4 = prekurzory pomocných buněk – koreceptor MHC gp II • Th1 – IL-2 a IFN-γ • Th2 – IL4, IL-5, Il-6 a IL-10 • Regulační lymfocyty • Th17

21. Cytotoxické T lymfocyty (Tc) • Funkce: rozpoznávat buňky infikované viry nebo jinými intracelulárními parazity • rozpoznávat abnormální buňky – nádorové buňky • Zahájení reakce pomocí APC: • Tc musí rozeznat komplexy MHC gp I s antigenním peptidem na APC s patřičnými adhezivními a kostimulačními molekulami (CD80, CD86) • Pokud by Tc dostal první signál od jiné buňky než APC dojde k jeho utlumení • Po prvním kontaktu Tc-APC – dojde k proliferaci a diferenciaci na klon zralých efektorových cytotoxických buněk

22. Cytotoxické T lymfocyty (Tc) • Tři druhy cytotoxických mechanismů: • Cytotoxické granule v cytoplazmě TC – protein perforin a proteázy granzymy – po rozpoznání cíle dojde migraci granulí k plazmatické membráně místě kontaktu obou buněk – dojde k fúzi s granulí s membránou a uvolnění obsahu do prostoru mezi buňkami – peforin (podobně jako komplementový protein • C9 vytváří v membráně póry • Tc nesou Fas-ligand (FasL) – váže se na apoptotický receptor Fas (CD95) přítomný na • povrchu mnoha buněk – aktivace buněčné smrti • Produkce cytokinulymfotoxinu– působí podobně jako FasL – méně specifický způsob • Produkce cytokinů – IFN-γ

23. Pomocné T lymfocyty Imunitní reakce typu Th1 – zánětlivá reakce Imunitní reakce typu Th2 – pomoc B lymfocytům

24. Imunitní reakce typu Th1 – zánětlivá reakce • Funkce: spolupráce s MF a jejich stimulace v aktivované MF - produkující další baktericidní mechanismy – oxid dusnatý • Zahájení reakce: • Patogenní mikroorganismy (mykobakterie) jsou schopny velmi dobře přežívat i po pohlcení makrofágem ve fagozomech • MF infikovaný parazitem produkuje hydrolytické fragmenty proteinů z parazita – tyto se asociují s MHC gp II - dochází k rozpoznání s TCR - CD4 Th lymfocyty: LFA-1 – adhezivní receptor CD28 - kostimulační receptor IFN-γ– aktivace MF Makrofág: ICAM-1 – adhezivní molekula CD86 – kostimulační molekula IL-12 – diferenciační faktor Th1 IL-12

25. Imunitní reakce typu Th1 – zánětlivá reakce MIGRATION

26. Imunitní reakce typu Th1 – defekty • Granulom: • Chronický zánět – na něco, co MF nedokážou odstranit, při dlouhodobé rezistenci patogenů uvnitř MF • TBC (Mycobacteriumtuberculosis) • Syfilis (Treponema pallidum) • Lepra (Mycobacteriumleprae)

27. Imunitní reakce typu Th2 – pomoc B lymfocytům • Funkce: • spolupráce s B lymfocyty, které byly předem stimulovány rozeznáním antigenu – interakce vede k pomnožení klonu B buněk a jejich konečné diferenciaci v plazmatické buňky produkující protilátky • Pomoc Th2 buněk B lymfocytům je založená na sekreci cytokinů (IL-4, IL5, IL-6) a přímém mezibuněčném kontaktu • Pomoc Th2 lymfocytů B lymfocytům je zahájena interakcí kostimulačního receptoru B lymfocytů CD40 s ligandem na povrchu Th2 – CD40L (CD154)

28. Imunitní reakce typu Th2 – pomoc B lymfocytům • Th2 lymfocyty aktivují 2 typy B lymfocytů: • 1) Stejný antigen • B lymfocyty, které rozeznaly pomocí BCR stejný antigen jako APC (které vyvolaly tvorbu Th2 klonu) – tento antigen zpracovaly a exprimovali na MHC gp II (stejný komplex jako na iniciační DC) = ideální situace • Th2 poskytuje přímou pomoc B buňkám, které byly stimulovány rozeznáním stejného • antigenu • Není nutný signál přes kostimulační receptor CD28, stačí adhezivní molekuly a TCR • 2) Odlišný antigen • B buňky byly aktivovány jiným antigenem než rozpoznal a aktivoval Th2 • Nepřímá pomoc – bystanderhelp

29. Vzájemná regulace aktivit Th1 vs. Th2 • Některé druhy infekcí (extracelulární) jsou optimálně potlačeny protilátkami • Některé durhy infekcí (intracelulární) jsou optimálně potlačeny správnou aktivitou makrofágů závislou na Th1 buňkách Nesprávná volba odpovědi může mít fatální důsledky • O vzniku Th1 či Th2 z prekurzorových CD4 Th buněk rozhoduje poměr koncentrací dvou cytokinů – IL-12 a IL-4 • IL12 – MF – Th1 • IL4 – bazofily a mastocyty – Th2 • Cytokiny produkované Th1 buňkami dále podporují vývoj Th1 a silně inhibují vývoj Th2 a naopak IL-4 a IL-10 produkty Th2 podporují vznik Th2 a inhibují vývoj Th1

30. NK buňky (natural killers) • Funkce: zabíjejí některé nádorové a virově infikované buňky • Morfologie: velké granulární lymfocyty, na rozdíl od T a B lymfocytů • nemají anigenně specifické receptory • Rozpoznávají buňky s abnormálně nízkou expresí MHC gp I – nádorové buňky a některé viry se brání napadení Tc buňkami tím, že potlačují povrchovou expresi MHC gp I. • Důležité aktivátory NK buněk jsou interferony α a β produkované různými buňkami po virové infekci • Regulační funkce – jsou zdrojem cytokinů IFN-γ, IL-3, M-CSF • Cytotoxické mechanismy: • Podobně jako Tc • Cytotoxická granula – perforin a granzym

31. Receptory NK buněk • Stimulační – rozeznávají struktury přítomné na povrchu nejrůznějších typů buněk – signály poskytnuté těmito receptory aitivují NK buňku k použití jejich cytotoxických mechanismů • Fc receptor – CD16 – při setkání NK s buňkou opsonizovanou protilátkou IgG, naváže se receptorem CD16 na jejich Fc část agregaci receptorů a přenesení signálu, které aktivují cytotoxikcé mechanismy = ADCC – cytotoxická reakce závislá na protilátkách

32. Receptory NK buněk • Inhibiční – rozeznávají MHC gp I. – signály které buňka dostane přes tyto receptory jsou negativní – inhibují cytotoxické mechanismy • imunoglobulinové receptory = KIR (killer inhibitor receptors) • C-lektinové • Výsledná reakce závisí na převážení stimulačních či inhibičních signálů – pokud má buňka dostatek normálních MHC gp I nesoucích normální peptidy – převáží negativní signály a NK buňka se neaktivuje

33. Shrnutí • T lymfocyty hrají významnou úlohu v procesu antigenně specifické buněčně zprostředkované i protilátkové imunitní reakce • Dělí se do několika typů na základě exprese povrchových molekul, sekrece cytokinů a funkčních vlastností • CD4 Th s funkcemi převážně pomocnými a regulačními • CD8 Tc s funkcí převážně efektorovou – cytotoxickou • T lymfocyty rozpoznávají pomocí svých TCR receptorů antigenní peptidy vázané v komplexu s MHC glykoproteiny I. nebo II. třídy na buňkách prezentujících antigen • Ačkoliv NK buňky patří do nespecifické části imunitního systému, svojí morfologií a funkcemi jsou velmi podobné cytotoxickým lymfocytům Tc

34. Obsah přednášky • Základní dělení složek specifické imunity • Imunoglobuliny a T buněčný receptor • Funkce T buněk • Funkce B buněk • Vývoj B a T buněk a vznik repertoáru antigenně specifických receptorů • Zvláštní subpopulace • Příklady funkce B a T lymfocytů a jejich poruchy

35. Imunitní reakce založená na protilátkách • Funkce: • Rozeznání antigenu povrchovým antigenně specifickým receptorem B lymfocytů – dojde k pomnožení B lymfocytů - vzniknou klony a diferencují se na plazmatické buňky, které produkují protilátky • Protilátková reakce vyvolaná antigeny nezávislými na T lymfocytech • Protilátková reakce vyvolaná antigeny závislými na T lymfocytech • Dvě fáze – primární a sekundární • Závisí na antigenu – fáze mohou být odděleny • nebo na sebe bezprosředně navazují

36. Protilátková reakce vyvolaná antigeny nezávislými na T lymfocytech • Dochází k tvorbě pouze nízkoafinních protilátek třídy IgM • T nezávislé antigeny: • TI-1 – bakteriální lipopolysacharide (LPS) – ve vyšších koncentracích • se váže na receptor B lymfocytů pro LPS nespecifická stimulace • TI-2 – polymery – např. mikrobiální povrchové polysacharidy • (pneumokoky) nebo polymerní proteiny (flagelin – v bičíku) – • tyto polymerní antigeny reagují simultánně s velkým počtem • BCR, a intenzivně je tím shlukují

37. Protilátková reakce vyvolaná antigeny závislými na T lymfocytech • Primární fáze protilátkové reakce (v sekundárních lymfoidních orgánech) • Stimulace B lymfocytu vazbou antigenu na jeho BCR • Pohlcení antigenu APC spojené s prezentací peptidových • fragmentů v komplexu s MHC gp II prekurzorům Th a vznik • klonů antigenně specifických Th2 buněk – ty rozeznávají • patřičné antigenem stimulované B buňky a poskytují jim • signály, které způsobí pomnožení, diferenciaci na plazmatické • buňky a sekreci protilátek • Část buněk se nepřemění na plazmatické buňky, ale stanou • se z nich paměťové buňky, které mohou pokračovat ve vývoji • a zahájit sekundární fázi odpovědi • Protilátky tvoří s antigeny – imunokomplexy – ty jsou zachycovány v lymfatických uzlinách a jiných Lymfoidních orgánech na povrchu folikulárních DC (FDC) v primárních lymfoidních folikulech – buňky prezentující antigen B lymfocytům

38. Protilátková reakce vyvolaná antigeny závislými na T lymfocytech • Sekundární fáze protilátkové reakce • Po rozeznání antigenu na FDC v primárních folikulech a po obdržení signálu od specifických Th začne nové kolo dělení a diferenciace B lymfocytů– dochází k intenzivním mutacím V segmentů genů pro H a L řetězce a vznikají mutantní klony B buněk nesoucí BCR, jejichž vazebná místa jsou odlišná • Pro přežití musí tyto buňky dostat signály pomocí BCR a cytokinových receptorů • Intenzivní proliferace – masivní hynutí B buněk vznik sekundárních lymfoidních folikulů, které mají zárodečné (germinální) centrum obsahující proliferující buňky, FDC a Th= germinální reakce – výsledkem je afinitní maturace vznikajících protilátek – vyšší afinita o 4-6 řádů • Kromě změn afinity dochází k izotypovému přesmyku – záměna konstantní části produkovaných protilátek – IgG, IgA, IgE

39. Protilátková reakce vyvolaná antigeny závislými na T lymfocytech

40. Efektorové mechanismy protilátek • Neutralizace: • Protilátky blokují aktivitu toxinů, virů a jiných mikroorganismů tím, že se váží na kritické epitopy nutné pro toxické působení • Opsonizace: • Vazbou protilátky se zlepšuje jejich pohlcování fagocyty a aktivují se destrukční mechanismy fagocytů • Aktivace komplementu: • Protilátky navázané na antigen mohou aktivoat klasickou cestu komplementu

41. Monoklonální a polyklonální protilátky • Protilátková odpověď i proti nejjednodušším antigenům je většinou polyklonální a výsledkem je směs stovek či spíše tisíců individuálně odlišných molekul imunoglobulinů – produktů různých klonů plazmocytů • Monoklonální protilátky – produkt jednoho klonu plazmatických buněk, které mají jednu specifitu a jsou jednoho izotypu • Fyziologicky se v organismu vyskytuje pouze malé množství jednotlivých monoklonálních protilátek, avšak za patologických okolností mohou převládat – např. myelom (plazmocytom) • in vitro lze homogenní monoklonální protilátky získat izolací klonů B lymfocytů, které produkují protilátky žádané specificity a jejich pěstováním v buněčné kultuře – problém je krátká doba života B lymfocytů, proto je třeba je imortalizovat • Imortalizace probíhá fúzí s vhodnou myelomovou buněčnou linií, která roste dobře a neomezeně se dělí – výsledkem fúze je hybridom = hybridní buňka, která dobře roste a produkuje stejné protilátky jako původní B lymfoyt

42. Shrnutí • Protilátky proti specifickým antigenům produkují plazmatické buňky, konečné stadium diferenciace lymfocytů B • T-nezávislé antigeny – jsou schopné stimulovat B lymfocyty přímo, zatímco většina antigenů, zejména proteinových, vyvolá tvorbu protilátek jen tehdy, dojde-li ke spolupráci B lymfocytů se specifickými pomocnými T lymfocyty – pak probíhá imunitní reakce dvoufázově • V první fázi vznikají nízkoafinní protilátky třídy IgM • V sekundární fázi závislé na spolupráci s T lymfocyty dochází k izotypovým přesmykům vedoucím ke tvorbě protilátek IgG, IgA, IgE • V sekundární fázi dochází k intenzivním somatickým mutacím imunoglobulinových genů a selekci klonů produkujících protilátky s vysokou afinitou k antigenu • Kromě plazmatických buněk produkujících velká množství protilátek se tvoří i lymfocyty s paměťovým fenotypem

43. Obsah přednášky • Základní dělení složek specifické imunity • Imunoglobuliny a T buněčný receptor • Funkce T buněk • Funkce B buněk • Vývoj B a T buněk a vznik repertoáru antigenně specifických receptorů • Zvláštní subpopulace • Poruchy funkce B a T lymfocytů

44. Antigenní specifita – klonální teorie 1. Jedna progenitorová buňka dá vznik velkému množství lymfocytů s rozdílnou specifitou 2. Odstranění potecionálních autoreaktivních nezralých lymfocytů – pomocí klonální delece 3. Vytvoří se paleta zralých naivních lymfocytů, které jsou připravené rozeznat cizí antigenní strukturu 4. Proliferace a diferenciace aktivovaných specifických T lymfocytů – tvorba klonu efektorových buněk

45. Přeskupování genů kódujících variabilní části řetězců BCR • Geny kódující řetězce imunoglobulinů (podobně TCR) se skládají z většího počtu několika druhů úseků = genové segmenty, které podléhají procesu přeskupování (rearrangement) • Geny kódující H řetězce se nacházejí v genovém komplexu obsahující několik sekvenčně podobných úseků V (variabilita), skupina 50 krátkých úseků D (diversita) a 9 krátkých úseků J (joining) • Děje probíhající na genové úrovni při diferenciaci B lymfocytů doprovázené přeskupováním jejich genů pro imunoglobuliny = proces rekombinace • V progenitoru B lymfocytu: • Vyštěpení úseku mezi D segmentem a J (D-J přeskupení) – oba chromozomy paralelně • Vyštěpování rozsáhlého úseku mezi V segmentem a DJ segmentem (V-D přeskupení) • Pokud je přeskupení úspěšné – přeskupování na druhém chromozomu je zastaveno = alelická exkluze • Náhradní L řetězec zahájení přeskupování genů pro L řetězce V D J

46. Eliminace autoreaktivních klonů B lymfocytů • Děje vedoucí ke vzniku bohatého repertoáru klonů B lymfocytů vybavených individuálně specifickými BCR jsou založeny na náhodných procesech – mohou ovšem vznikat i klony nesoucí autoreaktivní receptory, které produkují autoreaktivní protilátky • většina z nich je eliminována na úrovni nezralých B lymfocytů – pokud se setká buňka v tomto vývojovém stadiu s antigenem, který se v této fázi váže s dostatečně velkou afinitou na její BCR – dostane buňka negativní signál a dojde k apoptotické smrti • Klíčové kroky v evoluci B lymfocytu • 1) Dokončení přeskupování genů pro H řetězec a povrchová exprese pre-BCR • 2) Úspěšné dokončení přeskupení genů pro L řetězce a povrchová exprese IgM (BCR) • 3) Testování autoreaktivity nezralých B lymfocytů • 4) Proces somatické maturace a afinitní maturace, kdy přežijí pouze buňky nesoucí BCR s nejvyšší afinitou k antigenu

47. Životní cyklus B lymfocytů B lymfocyty vznikají v kostní dřeni – zralé B lymfocyty putují do lymfatické uzliny – B lymfocyty rozpoznávající antigen na rozhraní B a T buněčné zóny jsou aktivovány – vytvářejí a vytvářejí ložiska v medulární části – některé buňky poté migrují do primárního folikulu – vytváření germinální centrum – vznikají plazmatické buňky – opět migrují do medulární části a opouští uzlinu eferentní lymfatickou cévou

48. Vývoj T lymfocytů • Prekurzory T lymfocytů vznikající v kostní dřeni přecházejí do thymu jako tzv. pro-thymocyty • Thymus – nejprve se přeskupují geny pro TCRβ – po úspěšném přeskupení se objeví na povrchu thymocytůpre-TCR (složený z β řetězce a CD3 komplexu) – poté následuje přeskupování pro TCRα a vznik definitivního TCR složeného z řetězců α a β • negativní selekce = Eliminace autoreativních buněk • Pozitivní selekce = eliminace buněk s nefunkčním TCR, které • nejsou schopné rozeznávat MHC protein

49. Životní cyklus T lymfocytů Zralé lymfocyty migrují do periferních lymfoidních orgánů Aktivované lymfocyty migrují do míst infekce T buněčné prekurzory v thymu Negativní selekce

50. Shrnutí • Hlavním rysem specifické imunity je schopnost rozpoznat nejrůznější antigenní struktury pomocí BCR a TCR receptory či protilátek • Obrovská klonální diverzita těchto receptorů je u člověka založena na unikátních procesech probíhajících při vývoji B a T lymfocytů na genové úrovni • Geny kódující variabilní části řetězců imunoglobulinů a TCR se skládají z velkých skupin segmentů V, D a J, které jsou následovány tandemově uspořádanými úseky C kódujícími konstatní části řetězců • Pomocí enzymů rekombináz jsou jednotlivé náhodně vybrané úseky V, D, J vyštěpovány a seskupovány do unikátních VDJ kombinací