umělecký styl a jeho charakteristika

1. umělecký styl a jeho charakteristika Mgr. Kateřina Pelikánová www.zlinskedumy.cz

3. umělecký styl je styl slovesných uměleckých děl, prózy, poezie a dramatu. Funkce: estetická (vyvolat pocit), dále – vzdělávací, výchovný, společenská, zábavná Znaky: - emocionálnost a subjektivita - významová mnohoznačnost - navozování atmosféry, povzbuzení fantazie - žánrová různorodost - nejčastější forma vnímání: vlastní četbou nebo poslechem, zrakem (divadlo, film) - výrazný je individuální styl autora

4. Druhy uměleckých projevů • tři stylové oblasti • epika – vypráví příběh zasazený do určitého času a prostoru, dnes psána obvykle prózou (od nejkratších žánrů – anekdota – po rozsáhlý román), méně metaforičnosti, využívá všech útvarů národního jazyka • lyrika – nemá děj, vyjadřuje hlavně pocity, názory, dojmy • dramatika – je to děj, který se na jevišti předvádí prostřednictvím postav – jejich dialogů a akcí, monology mají formu úvah, pracuje i s nespisovnými formami jazyka

5. Jazykové prostředky I • obvykle se používá spisovný jazyk • mohou se uplatnit i nespisovné útvary • podmínka aktualizovat = oživit, zpestřit, učinit originálním (př. nečekaná spojení, citově zabarvené prostředky, příležitostná slova aj.) • zvláštními prostředky jsou: • poetismy (slova knižní, zastaralá i nová, slouží k ozvláštnění – př. blankyt, odvětit) • obrazná vyjádření – tzv. tropy (metafory, metonymie, synekdochy, personifikace aj.) • tzv. figury (téměř bez gramatického významu) – např. anafora, epifora, apostrofa, inverze aj.

6. Jazykové prostředky II • Pro poezii jsou dále typické: • rytmus, rým, verš • Pro prózu jsou dále typické: • řeč přímá a nepřímá (také polopřímá, nevlastní přímá) • tzv. vnitřní monolog postavy • Zamyslete se! • Jsou vám všechny dané pojmy známé? • Jestliže NE, je čas se vrátit k úvodu do literatury

7. Literární žánry • Literární věda rozlišuje žánry = jednotlivé literární formy (podrobně viz úvod do studia literatury) • v poezii – např. báseň, epos, elegie, píseň, pásmo aj. • v próze – např. povídka, novela, román, pohádka aj. • v dramatu – např. tragédie, komedie, fraška, činohra aj.

8. Vypravování • je základem všech epických děl • je i součástí stylu prostěsdělovacího i publicistického • podstatou je jedinečný, neopakovatelný děj (příběh), uspořádaný nejčastěji podle časové (někdy podle příčinné) souvislosti • děj se rozvíjí od zápletky, přes vyvrcholení, po rozuzlení (viz schéma tradované od antiky – expozice = uvedení do děje, kolize = zápletka, krize – děj vrcholí, peripetie – případné další zvraty, katastrofa = rozuzlení)

9. Obvyklá kompozice vypravování • Úvod – vystižení prostředí, seznámení s postavami, naznačení základní situace (minulý čas, delší věty) • Vlastní vypravování – zápletka, stupňování a růst napětí, konflikt, vyvrcholení děje (přítomný čas, krátké věty, citoslovce, zvolání), rozuzlení • Závěr – zobecnění, případně vyvození poučení - běžně většinou vysužívámechronologickou kompozici, zdatnější vypravěč zvládne retrospektivní (vychází se z konce a vracíme se na začátek)

10. Popis v uměleckém stylu vystihuje osobu, zvíře, věc nebo jiný jev subjektivním pohledem autora. • Na rozdíl od odborného popisu se soustřeďuje na zajímavé a jedinečné znaky. • Rozlišujeme popis dynamický (popis děje) a statický (popis předmětu) • pro živost a originálnost využívá přirovnání, obrazných vyjádření, rčení ap. • často je zpestřen dějovými slovesy (př. běhat, jíst, bušit, skákat aj.)

11. Líčení je popis s vysokou mírou lyričnosti (také lyrický popis, subjektivně zabarvený popis). • Využívá citově zabarvených slov, hojně obrazných vyjádření – např. personifikace (shora se na nás dívá stoletý dub; řeka mluví a někdy i zpívá aj.), básnické přívlastky (epiteta) – např. zlatavé slunce, hrozivě černý mrak, blankytně modré nebe aj.; zdrobněliny – např. ukazuje své drobné zeleňoučké lístečky aj. • Autor se vyjadřuje velmi subjektivně a sugestivně (tj. podmanivě)

12. Obvyklá kompozice popisu • Úvod – seznámení (s předmětem, dějem, osobou, prostředím) • Vlastní popis – dodržovat logický sled (od vzdáleného k blízkému, odshora dolů, zleva doprava ap.) • Závěr – souhrnný výčet předností, ale i nedostatků, případný výsledný efekt

13. Charakteristika je popisný útvar, který podává duševní vlastnosti, povahové rysy, schopnosti a zájmy (většinou) člověka. Charakterizovat lze dvěma způsoby: • přímo – tzv. charakteristika přímá (čili doslovně – př. je milý, je upřímná, je lakomá aj.) • nepřímo – tzv. charakteristika nepřímá (opisem, příklady jednání, ze kterých vlastnosti nepřímo vyplývají – př. Vždycky otevřeně říká, co si myslí; Co na srdci – to na jazyku aj.) – typická pro umělecké ztvárnění!

14. Obvyklá kompozice charakteristiky Úvod – seznámení s osobou (jméno), náš vztah k ní a vnější popis, povšechné údaje Stať - a) vnější projevy (pohyb, způsob řeči, chůze) b) vztah k lidem, jednání (př. je milá x je namyšlený) c) vztah k práci, přírodě, prostředí d) nadání, schopnosti, temperament (př. hraje na bicí, hodně čte, je výborný boxer) Závěr – zobecnění, shrnutí, klady i zápory

15. Zdroje • MUŽÍKOVÁ, Olga. MARKVARTOVÁ, Barbora. KLUSÁČKOVÁ, Lenka. JEŘÁBKOVÁ, Eleonora. ADÁMKOVÁ, Petra: Odmaturuj z českého jazyka, třetí, doplněné vydání, Didaktis, 2007. ISBN 80-7358-082-9. • SOCHROVÁ, Marie. Český jazyk v kostce pro střední školy, druhý dotisk 2. vydání, Fragment, 2011. ISBN 978-80-253-0950-6. • KOLEKTIV AUTORŮ. Akademický slovník cizích slov, vydání 1. (dotisk), Academia nakladatelství AV ČR, 2000. ISBN 80-200-0982-5