Zlínský kraj

1. Dějiny HUDBY Konzervatoř P. J. Vejvanovského kroměříž Zlínský kraj

2. Anotace Text s názvem Klasicismus – formy instrumentální hudby slouží jako pomocný text při výuce předmětu dějiny hudby na konzervatoři. Předpokládá se doplnění informací výkladem pedagoga, ale lze jej použít jako vstupní osnovu pro další samostudium studentů.

3. Klasicismus – formy instrumentální hudby

4. V celém nám známém vývoji hudby se stále, někdy zjevně, jindy skrytě, zabýváme otázkou míry kontrastu v hudbě. Souvisí to také se schopností člověka změnu v hudebním toku dostatečně intenzívně vnímat. Po nějaké době se totiž to, co nejprve zaujalo, stává normou a hledání další nezvyklosti může pokračovat. Takto se dá vysvětlit existence geniálních jedinců, o nichž říkáme, že svými dobovými výstřelky předběhli dobu, a to někdy o staletí. Ještě v barokní éře byla velkým kontrastem „pouhá“ změna tóniny. Například: v monotematicky založené větě, pro barokní hudbu je monotematičnost typická, zazní ve druhé repetici téma v dominantní tónině. Pro tehdejší posluchače se jedná o velkou změnu. Pro dnešního posluchače je to běžné, nepřekvapí to.

5. Již v první polovině 18. století ale skladatelé hledají – a poměrně úspěšně nacházejí – nový kontrast, jenž se pak naplno rozvinul v klasicismu. Tím je konfrontace charakterově odlišných hudebních myšlenek v rámci jedné věty například koncertu, přičemž již zažitého a osvědčeného kontrastu změny tóniny se skladatelé nevzdali. Vznikla tak nová hudební forma – forma sonátová. Dalším rysem klasické hudby je periodicita hudebních myšlenek. Symetrické členění témat se v baroku objevovalo především v tanečně pojatých skladbách, zato například pro téma barokní fugy je typická právě neperiodičnost. V klasicismu periodická stavba naprosto převažuje. Periodiky vystavěné věty pak mohou být spojovány do period a dvojperiod.

6. Na novou kvalitativní úroveň je posunuta tematická práce. Navazuje například na provedení barokní fugy, ale využila možností, které jí dala právě pravidelná stavba hudební myšlenky. Dalším důležitým rysem hudby období klasicismu je převaha homofonie nad polyfonií, i když skladatelé polyfonii velmi dobře ovládali a uměli ji výborně použít, když bylo třeba. S tím do jisté míry souvisí také vítězství dur – mollové tonality. Staré církevní tóniny se již přežily. To jsou důvody, proč některé formy barokní hudby zanikly, některé byly transformovány do nové podoby a nové vznikly.

7. Došlo také k dalšímu posunu – ve srovnání s barokem – ve vnímání společenské poptávky po hudbě . Baroko přivedlo na svět první operní domy (San Cassianov Benátkách a následující rychlý rozmach), v klasicismu se objevuje veřejný koncert. Instrumentální hudba se dostala ze šlechtických salónů do koncertních sálů. Přístupná byla především platícím diváků, základem byla šlechta nového ražení, osvíceného absolutismu, vzdělaná, racionálně uvažující. To mělo vliv na celkovou situaci, spolu s moderní až nadčasovou filozofií, reprezentovanou například jménem J. J. Rousseau. Ten proklamoval návrat člověka k životu v souladu s přírodou a ke kladným vztahům mezi lidmi, tedy myšlenky, kterými se sice sám přísně neřídil, ale jimiž předběhl svou dobu.

8. Sonátová forma Nejvýznamnější formou a současně nejtypičtější pro hudební klasicismus se stala forma sonátová. Jejím přímým předchůdcem byla neapolská sinfonia s tempovým rozvržením rychle-pomalu-rychle. Vlastní sonátová forma má pak tři části, které se nazývají expozice – provedení – repríza.Expozice uvádí tři kontrastní hudební myšlenky: hlavní je rytmicky výrazná a je v hlavní tónině, vedlejší je melodicky výrazná a je v dominantní, resp. Paralelní, stejně jako téma závěrečné, nejméně výrazné. Expozice bývá ohraničena repeticí.

9. Provedení má evoluční charakter, začíná uvedením nejčastěji hlavní myšlenky v jiné tónině než v expozici, zpravidla v tónině dominantní nebo paralelní. Skladatel zde může prokázat své kompoziční umění, fantasii. Používá možnosti, které mu dává tematická práce, hudba prochází různými tóninami, často od hlavní vzdálenými, je dramatická. Repríza začíná uvedením nejčastěji hlavního tématu v hlavní tónině, po něm následuje vedlejší a závěrečné, tentokrát obě v tónině hlavní. Tato forma může být obohacena o introdukci, mezivěty a codu. V sonátové formě se mohou vyskytnout odchylky od uvedeného schématu. Týkají se často pořadí témat v repríze, tonálního plánu a podobně.

10. Spojením věty v sonátové formě s dalšími větami vznikl sonátový cyklus. V průběhu klasicismu se ustálila podoba koncertu, symfonie a sonáty. Koncert si zachoval třívětost: • věta – rychlé tempo – sonátová forma • věta – pomalé tempo – písňová forma • věta – rychlé tempo – sonátová forma nebo rondo Symfonie má schéma následující: • věta – rychlé tempo – sonátová forma • věta – pomalé tempo – písňová forma • věta – taneční – menuet, později scherzo • věta – rychlé tempo – sonátová forma nebo rondo.

11. Stejný rozvržení vět pak měla sonáta sólová, například pro klavír, nebo pro nástroj s doprovodem klavíru, například pro violoncello a klavír. Obdobou je pak forma smyčcového kvartetu, jehož obsazení se ustálilo takto: první a druhé housle, viola a violoncello. Tato sestava nástrojů zní velmi vyváženě a proto se o kvartetní hře říká, že je „královnou komorní hry“. Z tanců baroka se do klasicismu, ovšem se zrychlením tempa úpravou frázování, dostal menuet. Stal se tak zřejmě nejpopulárnějším tancem v dějinách hudby. Z barokních cyklických forem se do klasicismu nedostala suita, byla nahrazena koncertantní symfonií. Klavír, známý již v baroku, se zabydlel v měšťanských rodinách a skladby pro tento nástroj byly velmi populární.

12. Doporučený poslech • W. A. Mozart: Koncert C dur pro flétnu a harfu, 1. věta • J. Haydn: Symfonie D dur „Hodiny“

13. Otázky k ověření znalostí • Jaká je charakteristika tří hudebních myšlenek v expozici sonátové formy? • Jaké části má klasická symfonie? • Kolik vět má klasický instrumentální koncert a jaké je jejich uspořádání?

14. Doporučená literatura 1. Smolka, Jaroslav: Dějiny hudby, TOGGA, Praha 2001 2. Šafařík, Jiří: Dějiny hudby I., Votobia2002 3. Šišková, Ingeborg: Dějiny hudby IV Klasicismus, EuromediaGroup - Ikar, Praha 2012