Postupimská konference

1. Postupimská konference prezentace do předmětu Mezinárodní vztahy Monika Hledíková 1. semestr navazujícího mag. studia 2007/2008 UČO: 152666

2. Obsah • Úvod • Město Postupim a jeho význam • Proč zrovna Postupim? • Postupimská konference • Výsledky konference • Postupimský protokol • Závěr

3. Postupim (německy Potsdam) • je hlavním městem spolkové německé země Braniborsko, • leží na řece Havel (česky Havola) asi 26 kilometrů jihozápadně od Berlína, • v současnosti má 114 000 obyvatel, • v novodobé historii Evropy je Postupim známa jako místo konání Postupimské konference v roce 1945. Mezi lety 1949 a 1990 bylo pohraničním městem NDR, známé bylo výrobou gramofonových desek.

4. Geografická pozice města Postupim

5. Pamětihodnosti • rokokový zámek Sanssouci – zbudovaný jako letní sídlo Fridricha II., umístěný v rozsáhlém parku, kde se dále nachází Neues Palais (Nový palác) a další menší stavby (čínská čajovna, zámek Charlottenhof) • Braniborská brána – tzv. „malá“ Braniborská brána (na rozdíl od Braniborské brány v Berlíně) • Cecilienhof – místo konání Postupimské konference, dnes muzeum • klasicistní kostel sv. Mikuláše • kostel sv. Petra a Pavla • ruská čtvrť Alexandrowka – pravoslavný kostel a dřevěné stavby • holandská čtvrť • Glienicker Brücke – procházela jím bývalá hranice mezi NDR a Západním Berlínem, místo vzájemné výměny špionů

6. Diplomatická jednání předcházející Postupimi V závěrečné fázi druhé světové války již bylo zřejmé, že bude třeba svést boj o podobu míru. Začala nová fáze diplomatických jednání, která předurčila novou podobu poválečného uspořádání světa. Dost dlouho se jednalo o místě uspořádání prvního i následujících setkání šéfů tří vlád - USA, Velké Británie a SSSR. Angličané a Američané navrhovali Káhiru, Asmaru, přístavy ve východním Středomoří, okolí Bagdádu. Sovětská vláda považovala od samého začátku za nejpřijatelnější místo setkání Teherán. Stalin by tak totiž mohl denně řídit operace sovětských vojsk proti německé armádě z hlavního stanu. Po dlouhých jednáních souhlasili spojenci s místem setkání v Teheránu a dalším setkáním na Jaltě.

7. Proč zrovna Postupim? Po vítězství nad Německem bylo třeba v druhé polovině července a počátkem srpna 1945 uspořádat další konferenci nejvyšších představitelů spojenců. O tom, že dohodnout se na určitém místě a času nebyla lehká záležitost, svědčí i úryvek z Churchillova dopisu novému prezidentu USA Trumanovi: „ Domnívám se, že musíme buď společně nebo každý zvlášť pozvat ve stejnou dobu Stalina na setkání v červenci do nějakého nezničeného německého města, o němž se dohodneme, abychom uspořádali třístrannou poradu. Nesmíme se setkat na žádném místě na území současného ruského vojenského pásma. Vyšli jsme vstříc dvakrát po sobě.“ A vyslovil současně pochybnost, že se „ pomocí nějakých lákadel podaří u Stalina dosáhnout návrhu na třístranné setkání.“

8. Proč zrovna Postupim? Zástupce sovětské vlády byl pozván na setkání v červenci do nezničeného německého města Postupimi, o němž se všechny strany dohodly, aby uspořádali třístrannou poradu. Ministerský předseda Velké Británie dal konferenci krycí jméno Terminal. Její oficiální název zněl Konference v Berlíně, protože se však konala v zámečku Cecilienhof v Postupimi u Berlína, vžilo se pro ni označení Postupimská konference. Dne 17. července 1945 se sešli na třístranné konferenci prezident Spojených států amerických Harry S. Truman, předseda rady lidových komisařů Svazu sovětských socialistických republik generalissimus J. V. Stalin a ministerský předseda Velké Británie Winston S. Churchill spolu s p. Clementem R. Attleem. Doprovázeli je ministři zahraničních věcí tří vlád, James F. Byrnes, V. M. Molotov a Anthony Eden, náčelníci hlavních štábů a jiní poradci.

10. Postupimská konference Postupimská konference se konala ve velkém sále zámku Cecilienhof. Začala 17. července po 17:00 hod. a skončila 2. srpna v 0:30 hod roku 1945. U velkého kulatého jednacího stolu seděla, z našeho pohledu, napravo sovětská delegace v čela s předsedou rady lidových komisařů SSSR J. V. Stalinem a lidovým komisařem pro zahraniční záležitosti Molotovem. Vpředu seděla americká delegace vedená prezidentem Trumanem a ministrem zahraničních věcí J. F. Byrnesem. Vlevo zasedala britská delegace. Až do 25. července ji vedl ministerský předseda W. Churchill a ministr zahr. věcí Anthony Eden.

12. Po dobu konference docházelo k pravidelným setkáním šéfů tří vlád, konala se plenární zasedání, kterým předcházela každodenní jednání ministrů zahraničních věcí. Ti se na plenárních zasedáních pravidelně střídali ve funkci zpravodajů o výsledcích svých zasedání. Ve dnech 26. a 27. července se plenární schůze šéfů vlád v Postupimi nekonaly, protože členové britské delegace odjeli do Velké Británie, aby vyčkali vyhlášení britských parlamentních voleb. Výsledky voleb byly ale pro Churchilla hořkým zklamáním. Jeho konzervativci volby prohráli a vysoko zvítězila Labour Party. Vedení britské delegace převzal dne 28. července nový ministerský předseda, vůdce labouristů Clement Attlee se svým novým ministrem zahraničí Ernestem Bevinem.

13. To bylo pro průběh konference velmi důležité. I když Churchill zařadil Attleeho do britské delegace jako pozorovatele od počátku, aby v případě vítězství jeho politické strany byl dostatečně informován. Přeci jen oba noví vedoucí britské delegace neměli ty zkušenosti a znalosti problémů, které Churchill jako britský ministerský předseda od roku 1940 nabyl v průběhu války a v jednáních se šéfy vlád USA a SSSR. Prezident Truman se po smrti bývalého prezidenta Roosevelta ocitl v podobné situaci jako Attlee s Bevinem. Kromě toho žádný z nich nechtěl přivodit neúspěch první mezinárodní konference v podobě neshody se Stalinem, a ten si tak většinu sovětských požadavků prosadil do závěrů konference, protože „… nedokázali dostatečně čelit zkušenému a tvrdému politikovi ...“ Dočasně bylo v konferenčním sále přítomno 50 zahraničních novinářů, mezi nimi jako zvláštní dopisovatel i pozdější prezident USA John F. Kennedy.

14. Výsledky konference Celkem se konalo 13 plenárních zasedání. Předsednictví se na návrh Stalina ujal americký prezident Truman. Program se vždy určoval průběžně na místě, žádný předem propracovaný plán nebyl. Hlavním cílem konference bylo nalezení dohody o poválečném uspořádání Evropy a zvláště Německa. Již při prvním jednání předložil Truman písemné návrhy týkající se ustavení Rady ministrů zahr. věcí, politiky vůči Německu, uskutečňování jaltské Deklarace o osvobozené Evropě. Bylo dosaženo dohody o politických a ekonomických zásadách koordinované politiky spojenců vůči poraženému Německu. Vlastně potvrdili dohody dosažené v Jaltě a shodli se na nutnosti obnovit Německo jako jeden celek, přestože se Truman snažil prosadit další americký plán na rozdělení Německa. Po několikahodinové výměně názorů byl však Truman donucen ho odvolat.

15. Výsledky konference Společná spojenecká politika vůči Německu bývá označována jako program čtyř D: • Demilitarizace • Denacifikace • Demokratizace • Demonopolizace

16. Výsledky konference Projednala se i otázka potrestání válečných zločinců. „ Tři vlády potvrzují své odhodlání odevzdat tyto zločince rychlému a spravedlivému soudu. ..... a považují za nesmírně důležité, aby soud s těmito zločinci byl zahájen co nejdříve.“ První seznam obžalovaných bude uveřejněn 1. září toho roku. Řešila se též západní hranice Polska na řece Odře a Nise, ale šéfové tří vlád nakonec znovu potvrdili svůj názor, že konečné určení západních hranic má být odloženo do mírové konference, ale shodli se na východní hranici Německa na základě podkladů z Teheránu a Jalty.

17. Výsledky konference Do závěrečného protokolu bylo také zahrnuto rozhodnutí o provedení odsunu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska. Tím se zaobíral podvýbor, který byl za tímto účelem vytvořen. Toto řešení v sobě ale z dnešního pohledu obsahovalo uplatnění principu kolektivní viny. „ Západní státy již nemohly masovému transferu zabránit, neboť tlak požadavků a skutečností byl obrovský. Západní politici se dokonce obávali, že i E. Beneš, na jehož prozápadní postoj stále spoléhali, bude domácím tlakem donucen vzít věci do svých vlastních rukou.“ „Musíme konečně pochopit, že nás netrýznil německý národ, ale konkrétní lidské osoby. Zlá vůle, tupá poslušnost, lhostejnost k bližnímu- to všechno jsou vlastnosti lidí, nikoli národů.“

18. Výsledky konference Konference dospěla k významným rozhodnutím a dohodám. Jednou z nich byla i dohoda o zřízení Rady ministrů zahraničí, zástupců hlavních mocností - Číny, Francie, SSSR, USA a Velké Británie. Jejím hlavním úkolem bylo dohlížení na plnění výsledků konference a připravení konečné mírové smlouvy s Německem a dalšími poraženými státy. Dále Rada ministrů zahraničních věcí prováděla přípravné práce nutné pro mírové uspořádaní a zabývala se jinými věcmi, kterými ji občas ve vzájemné dohodě pověřovaly vlády v Radě zúčastněné. President Truman, generalissimus Stalin a ministerský předseda Attlee opouštěli konferenci, která upevnila svazky mezi třemi vládami a rozšířila oblast jejich spolupráce a porozumění, s ještě silnější důvěrou, že jejich vlády a národy spolu s ostatními Spojenými národy zajistí vytvořeni spravedlivého a trvalého míru.

19. Obsah postupimského protokolu 1 I. Rada ministrů zahraničí 2 II. Německo 2.1 A. Politické zásady 2.2 B. Hospodářské zásady 3 III. Německé reparace 4 IV. Opatření týkající se německého válečného a obchodního loďstva 5 V. Město Královec a přilehlá oblast 6 VI. Váleční zločinci 7 VII. Rakousko 8 VIII. Polsko 9 IX. Uzavření mírových smluv a přijeté do Organizace spojených národů 10 X. Úzmení poručenství 11 XI. Přezkoumání postupu spojeneckých kontrolních komisí v Rumunsku, Bulharsku a Maďarsku 12 XII. Spořádaný odsun německého obyvatelstva 13 XIII. Vojenské jednání 14 Protokol ze dne 2. srpna 1945 o jednání Berlínské konference 14.1 I. Zřízení Rady ministrů zahraniční 14.2 II. Zásady upravující nakládání s Německem v počátečním období kontroly 14.3 III. Německé reparace 14.4 IV. Opatření týkající se německého válečného a obchodního loďstva 14.5 V. Město Královec a přilehlá oblast 14.6 VI. Váleční zločinci 14.7 VII. Rakousko 14.8 VIII. Polsko 14.9 IX. Uzavření mírových smluv a přijetí do Organizace spojených národů 14.10 X. Územní poručenství 14.11 XI. Přezkoumání postupu spojeneckých kontrolních komisí v Rumunsku, Bulharsku a Maďarsku 14.12 XII. Spořádaný odsun německého obyvatelstva 14.13 XIII. Naftové zařízení v Rumunsku 14.14 XIV. Írán 14.15 XV. Mezinárodní pásmo v Tangeru 14.16 XVI. Černomořské úžiny 14.17 XVII. Mezinárodní vnitrozemské vodní cesty 14.18 XVIII. Evropská vnitrozemská dopravní konference 14.19 XIX. Směrnice pro vojenské velitele ve spojenecké Kontrolní radě pro Německo 14.20 XX. Použití spojeneckého majetku pro reparace satelitních států nebo jako „válečné kořisti“ 14.21 XXI. Vojenská jednání 14.21.1 Příloha I. 14.21.2 Příloha II. Protokol postupimské konference • Výsledkem jednání byla Zpráva o třístranné konferenci v Berlíně, známá spíše jako Protokol postupimské konference. • V době konference došlo k schůzím náčelníků štábů tří vlád, na nichž se jednalo o vojenských věcech společného zájmu. • Podepsáni: • J. V. Stalin • Harry S. Truman • C. R. Attlee • Berlín 2. srpna 1945

20. Závěr Jen velice málo z toho, na čem se dohodli šéfové tří mocností v Postupimi, se také uskutečnilo. • Rada ministrů zahraničních věcí se od roku 1947 přestala scházet • mírová konference s Německem se nikdy nekonala • Německo, které mělo být okupačními pásy spravováno jako celek, nikdy tak spravováno nebylo a už čtyři roky po konferenci vznikly na jeho místě dva státy • společný spojenecký kontrolní mechanismus zanikl v roce 1948, v době neúspěšné sovětské blokády Berlína • rozsáhlá demokratizace života byla uskutečněna pouze v západních okupačních pásmech SSSR ve svém pásmu vybudoval komunistickou diktaturu. 5. března 1946 přednesl W. Churchill v americkém Fultonu svůj proslulý projev o železné oponě . „ Železná opona klesá nad jejich frontou. Nevíme, co se za ní děje.“ napsal Churchill prezidentu USA již tři měsíce po vítězství spojenců.