Moderní bankovnictví – 14.11.2013

1. Moderní bankovnictví – 14.11.2013 Dynamika kreditního rizika v bankách

2. Řízení rizik v bankách – tradice • v čase „první republiky“, plně konkurenceschopný svazek finančních institucí (např. poštovní spořitelna, klasické akciové banky, veřejnoprávní ústavy, spořitelny, záložny, kampeličky). • hospodářské krize třicátých let 20. století - banky byly schopné poměrně profesionálně pracovat s bankovními riziky, avšak vzhledem k dlouhé, zhruba čtyřicetileté komunistické éře, nemohlo na tyto zkušenosti plně navázat. • V období protektorátu došlo k výrazné centralizaci bankovnictví, a to zejména v oblasti akciových bank. české finanční instituce byly ovládnuty německým kapitálem, byly slučovány, likvidovány. • V době komunismu, bylo naše bankovnictví podrobeno další mohutné změně. Bankovní systém v tomto čase představoval jen monobanku (určitá centrála), tj. Státní banku československou a síť pouhých několika bank, soustředěných jen na určitou funkci.

3. Řízení rizik v bankách po roce 1989 • Bankovnictví navazovalo na systém používaný v Evropě a ve světě. To vyžadovalo, aby se banky naučily znovu pracovat s bankovními riziky, identifikovat je, měřit je a řídit je k minimalizaci možných škod. • Vznikalo mnoho nových bankovních subjektů, rizika spjatá s bankovní činností často opomíjena či z nedostatku profesionality samotných bank špatně odhalována a řízena. Banky podstupovaly příliš rizikové obchody a investice za cenu vyšší rentability, poskytovaly špatně zajištěné úvěry. • Až série bankrotů mnoha menších bankovních ústavů v polovině devadesátých let a zatížení bankovních bilancí množstvím nevratných ztrátových aktiv u peněžních ústavů donutily ČNB vydat řadu opatření k obezřetnému podnikání a zavést systém klasifikace pohledávek a vytváření opravných položek k nim.. • Management bank postupně mění vlastní přístup k rizikům. Miminalizaci rizik střídá optimalizace.

4. Novodobé řízení rizik • Postupná privatizace největších bank v České republice (KB, ČS, ČSOB) do rukou zahraničních vlastníků - zkušenosti z moderního řízení bankovních rizik v zahraničí a přispěla zároveň ke zkvalitnění celkového bankovního prostředí. • Samotným systémem řízení bankovních rizik se nezabývají jen banky samotné, ale i vrcholný orgán České národní banka, zejména její bankovní dohled. • Téma řízení bankovních rizik nabývá více na významu - globalizace. Působnost bank často překračuje nejen hranice svého domovského státu, ale i často celého kontinentu. Každoročně probíhá celá řada fúzí a akvizic, kterými se banky koncentrují do stále větších seskupení.

5. Definice rizik • Příklady obecných definic: • Pravděpodobnost či možnost vzniku ztráty, obecně nezdaru. • Nebezpečí chybného rozhodnutí. • Nebezpečí negativní odchylky od cíle (tzv. čisté riziko). • Možnost vzniku ztráty nebo zisku (tzv. spekulativní riziko). • Neurčitost spojená s vývojem hodnoty aktiva (tzv. investiční riziko). • Odchýlení skutečných a očekávaných výsledků. • Příklady matematicko – statistických definic: • Součin velikosti následků určité události a pravděpodobnosti jejího působení. • Střední hodnota ztrátové funkce. • Situace, kdy kvantitativní rozsah určitého jevu podléhá jistému rozdělení pravděpodobnosti.

6. Členění rizik • Obecně členíme rizika na: • Dynamická či statistická – příčinou dynamických rizik jsou změny ve firmě a jejím okolí, jako je politika, ekonomika, konkurence či spotřebitelé; příčinou statistických rizik jsou změny mimo ekonomiku, např. nebezpečí vznikající přírodními faktory nebo negativní znaky lidského chování, např. nepoctivé jednání či selhání samotného lidského faktoru; na rozdíl od dynamických rizik se statistická rizika objevují s jistým stupněm pravidelnosti, dají se proto předvídat a je snadnější se proti nim pojistit a tím i zároveň snížit možné ztráty. • Čistá nebo spekulativní – u spekulativních rizik existuje možnost zisku nebo ztráty, oproti tomu u čistých rizik ani o možnosti zisku plynoucího z daného rizika neuvažujeme, může zde dojít pouze ke ztrátě či ne. • Celková či dílčí.

7. Řízení rizik • Základní postup uplatňovaný v řízení rizik: • Identifikace – zjištění jak a kde riziko vlastně vzniká. • Měření a vyhodnocování rizika – předmětem je zde kvantifikace rizika, tj. přiřazení riziku určité hodnoty. • Sledování – úkolem je zde riziko pravidelně měřit a porovnávat jeho skutečnou velikost s velikostí požadovanou resp. maximální povolenou. • Omezování rizika – příjímání opatření, které vedou k snížení ztrát z rizik, které banka podstupuje, mezi tyto opatření patří zajištění, limity apod.

8. Finanční rizika • Finanční rizika dělíme na: • Kreditní • Tržní • Měnové • Akciové • Komoditní • Úrokové • Likvidní • Operační

9. Kreditní riziko • Kreditní (úvěrové) riziko je historicky nejstarším a nejvýznamnějším rizikem ze všech finančních rizik. Spočívá v nejistotě, že klient, resp. protistrana obchodu, dostojí svému závazku uhradit svůj dluh včas a v plné výši. • Kreditní riziko je dnes spojeno nejen s tradičními úvěrovými obchody, s bankovními klienty, ale také s obchody na kapitálových trzích, jako jsou emisní obchody, termínované obchody, opční obchody a jiné. • Kreditní riziko je definováno jako riziko ztráty banky vyplývající ze selhání smluvní strany (klienta) tím, že nedostojí svým závazkům podle podmínek smlouvy, na základě které se banka stala věřitelem smluvní strany.

10. Kreditní riziko • Z hlediska řízení rizika rozeznáváme dvě základní součásti kreditního rizika: • První část se nazývá inherentní riziko produktu. K inherentnímu riziku produktu se řadí např. přímé úvěrové riziko (tj. riziko nesplacení jistiny a úroku včas a v plné výši), riziko zajištění (nejistota ohodnocení stavu a budoucího vývoje tržní ceny zajištěných aktiv), riziko neposkytnutí plnění v obchodech s deriváty, platební riziko (provize a poplatky) či riziko náhradního obchodu, tj. ztráty z otevřené pozice. • Druhé základní kreditní riziko je riziko protistrany např. vypořádací riziko (settlement risk), riziko země (politická či makroekonomická nestabilita), riziko transferu (omezení devizového režimu) či riziko koncentrace (nízká diverzifikace vlastního portfolia.

11. Kreditní riziko • Základní příčiny vzniku kreditního rizika: • Interní příčiny - spočívají v nedostatku či špatném výběru informací. • Externí příčiny, jako jsou například celková ekonomická situace země či politická situace. • Systémy měření a sledování úvěrového rizika - umožňují riziko vyhodnotit tak, aby byl poskytnut nezkreslený obraz o podstupovaném riziku. Systém měření a řízení kreditního rizika dále zajišťuje nejen sledování finanční a ekonomické situace protistrany, ale také sledování plnění podmínek smlouvy, sledování ocenění hodnoty zajištění aj. • Tvorba úvěrového portfolia včetně predikce jeho vývoje. • Stresové testování prováděno na základě stresových scénářů, při kterém je zohledněn rizikový profil v oblastí řízení úvěrového rizika, velikost, struktura úvěrového portfolia a faktory, vůči jejichž změně je úvěrové riziko nejzranitelnější.

12. Kreditní riziko • Při měření kreditního rizika se používá celá řada nejrůznějších faktorů: • Instituce může vycházet z historické zkušenosti, • z informací ČNB • Možno využít tzv. absolutní pozice, která je složena z jistiny či úroku (tzv. otevřená pozice). Úvěry jsou považovány za bezrizikové, dokud jsou plněny podmínky. • Banka si své klienty klasifikuje např. podle ratingu, což je členění klientů, kde je základem podrobná finanční analýza firmy či pomocí tzv. scoringu - určitého bodového ohodnocení spotřebitelských úvěrů a hypoték. Očekávaný default rate je pak statisticky odhadnutelná pravděpodobnost selhání a slouží jako váha k celkové pozici, která se používá u úvěrů a hypoték.

13. Kreditní riziko • Sledování úvěrového rizika má za úkol zjistit trendy a změny ve vývoji rizikovosti úvěru. Jedná se např. o: pravidelné sledování pohledávek, širší sledování rizika, vytvoření specializovaného oddělení banky, pravidelný reporting managementu či snahu o sjednocení risk managementu v rámci skupin. • V rámci oblasti týkající se úvěrů jsou finančními institucemi aplikovány nejčastěji úvěrové limity, které stanoví maximální kvantitu úvěrů do daného odvětví, země, nebo třeba pro jednotlivé osoby, které jsou např. ekonomicky spjaté. Úvěrové limity lze považovat za nástroje řízení úvěrového rizika. • Úvěrové riziko souvisí s řadou ukazatelů, například ovlivňuje výši zisku, a to tím, že jeho existence nutí banku tvořit opravné položky a rezervy. Ovlivňuje i likviditu, kdy dochází k požadavku po zlikvidnění zástav banky a nutností plateb za zdroje pro obchod. Ovlivňuje i úrokové riziko, kdy při zvyšování úroku dochází k tendenci k nárůstu nesplacených úvěrů.

14. Kreditní riziko • Rozlišujeme tři základní úrovně řízení rizika, a to: • na úrovni jednotlivého obchodu, • úvěrového portfolia a • bankovního portfolia. • Složky kreditního rizika • Default risk – tj. riziko nesplnění závazku druhou stranou, kdy je odhodlaná pravděpodobnost, s jakou nastane default, v důsledku kterého banka utrpí ztrátu. • Exposure risk – inherentní riziko, podstoupená výše ztráty, která nastane v důsledku realizace události, s níž je spojeno úvěrové riziko. • Recovery risk – riziko zajištění, odhodlaná míra pokrytí ztráty ze zajišťovacích instrumentů. • Migration risk – jedná se o odhodlanou pravděpodobnost, s jakou přejde dlužník z jednoho rizikového stupně do jiného.

15. Kreditní riziko • Default - samotný default má celou řadu podob, může se jednat například o nezaplacení splatného závazku, které nastává v případě, kdy zpoždění v placení smluvně sjednaného splatného závazku přesáhne stanovenou lhůtu (3 měsíce). O čistém ekonomickém defaultu hovoříme v případě, že tržní hodnota aktiv klesne pod tržní hodnotu závazků (předlužení). • Míra rizika defaultu - pro stanovení míry rizika se často používátzv. ratingové hodnocení. Při samotném stanovení jeho hodnoty je nutno brát zřetel na pravděpodobnost (frekvence) defaultu pro stanovené období defaultní míry. Podstatná je i volatilita pravděpodobností defaultů, rozptyl (směrodatná odchylka) defaultních měr (definuje neočekávanou ztrátu) a přechodové matice, tj. pravděpodobnost, s jakou se v určitém období změní daný ratingový stupeň na jiný. Dále možné pro odhad pravděpodobnosti defaultu použít fundamentálních charakteristik dané firmy.

16. Kreditní riziko • Očekávaná ztráta pravděpodobnost defaultu (defaultní míry) *angažovanost (očekávaná výše angažovanosti (expozice) v době defaultu) * (1 – recovery rate (míra výtěžnosti ze zajištění)) • Banka může použít ke krytí ztrát vyplývající z kreditního rizika např. opravné položky, rezervy nebo rezervní fondy. ČNB reguluje úvěrové riziko bank pomocí kapitálové přiměřenosti, opravnými položkami apod.

17. Měření a sledování kreditního rizika • Systém měření a sledování kreditního rizika vyplývajícího ze sjednaných obchodů musí zajistit zejména: • Sledování finanční a ekonomické situace protistrany s ohledem na typ obchodů sjednaných s touto protistranou. • Sledování plnění podmínek smlouvy protistranou. • Sledování ocenění hodnoty zajištění. • Sledování aktuálních problémů, které bezodkladně vyžadují opatření k nápravě. • Sledování přiměřenosti výše opravných položek a rezerv.

18. Analýzy a stresové testování úvěrového portfolia • Banka provádí analýzy úvěrového portfolia, včetně odhadů jeho budoucího vývoje a stresového testování. Výsledky bere do úvahy při stanovování a ověřování spolehlivosti postupů a limitů pro řízení úvěrového rizika.“ • Stresové testování je prováděno na základě stresových scénářů. Při tvorbě stresových scénářů banka zohledňuje svůj rizikový profil v oblasti úvěrového rizika, zejména velikost a strukturu úvěrového portfolia, a nejvýznamnější faktory, vůči jejichž změně je, nebo by mohlo být její úvěrové portfolio nejzranitelnější, včetně případných nepříznivých změn v ekonomickém prostředí či finanční a ekonomické situaci protistran. • Banka zajistí pravidelné provádění analýz a stresového testování s přihlédnutím k velikosti, struktuře a povaze úvěrového portfolia. Výsledky analýz a stresových testů jsou pak na závěr předkládány členům vrcholného vedení odpovědným za řízení rizik.

19. Identifikace kreditního rizika (úvěrové postupy) • Identifikace úvěrového rizika: • Riziko klienta ( např. jeho ekonomická situace, kdy banka vychází ze všech možných informací, ať už dostupných veřejně či interních předložených od samotného klienta). • Riziko země (např. ekonomické subjekty určité zemi z hlediska politického, ekonomického důvodu nebudou plnit své zahraniční závazky ať již z důvodu negativního vývoje makroekonomických ukazatelů či zhoršení politického klima v daném státě). • Riziko koncentrace (např. banka soustřeďuje úvěry do jednoho typu klientů se shodnými ekonomickými a rizikovými charakteristikami či příliš úzkému okruhu osob).

20. Měření kreditního rizika (úvěrové postupy) • Měření úvěrového rizika je zaměřeno na: • Bonitu klienta (souhrnné označení pro kvalitu právních, ekonomických a finančních charakteristik klienta, které provede banka na základě vyhodnocení všech rizikových faktorů uvedených výše) • Rating (proces stanovení bonity klienta a její vyjádření pomocí pevně stanovené stupnice) • externí rating stanovený ratingovou agenturou blíže zabývající se touto problematikou – např. AAA, BB apod. • interní rating, stanovený bankou, výchozím nástrojem je především úvěrová analýza.

21. Kreditní riziko (úvěrové postupy) • Zajištění úvěrového rizika - jeho smyslem je snížit úvěrové riziko využitím aktiv klienta pomocí určité zástavy, jejíž výše je ovlivněna mírou rizika vyplývajícího z tohoto kontraktu pro banku či zaručení se třetí osoby za hlavního dlužníka v dané transakci, že v případě, pokud nedojde k plnění vyplývajícího ze smluvního svazku, učiní tak on. • Sledování úvěrového rizika – jeho cílem je určit změny a trendy ve vývoji rizikovosti úvěru. To znamená že, čím vyšší je úvěrové riziko, tím častější a komplexnější by mělo být monitorování vývoje úvěrového obchodu.

22. Řízení kreditního rizika v kontextu kapitálové přiměřenosti • V roce 1975 vytvořen stálý výbor bankovního dohledu (Committee on Banking Regulation and Supervision Practices – CBRSP), který byl později přejmenován na basilejský výbor pro bankovní dohled (Basle Committee on Banking Supervision, dále jen „basilejský výbor“). • V roce 1988 vydal Basilejský výbor pravidla kapitálové přiměřenosti v praxi a literatuře označované jako Basel I. • V roce 2004 schválena konečná verze nových pravidel pro výkon bankovní činnosti a pro výkon dohledu nad bankami (International Convergence of Capital measurement and Capital Standards, dále jen Basel II. • Basel II jsou pravidla, jejichž hlavním cílem je zvýšení bezpečnosti a stability finančních systémů, posílení konkurenční rovnosti a umožnění používání komplexnějších přístupů k řízení rizik pro regulatorní účely.

23. BASEL II První pilíř Druhý pilíř Třetí pilíř Kapitálové požadavky Proces dozoru Tržní disciplína - kapitálové požadavky k úvěrovému, tržnímu a operačnímu riziku - metody měření rizik - dostatečnost kapitálu - vnitřní kontrola - Corporate Governance - zpětné testování - pravidelné zveřejňování relevantní informací Struktura Basel II • Struktura Basel II

24. Basel III - globální regulatorní rámec pro odolnější bankovní systémy • Odpovědí na zkušenosti s finanční krizí bylo přepracování, doplnění a rozšíření regulatorního konceptu Nových basilejských kapitálových dohod, známých pod pojmem Basel II. v roce 2010 tedy vznikla třetí verze regulatorních pravidel, Basel III (plným názvem Basel III: a global regulatory framework for more resilient banks and banking systems.) • Basel III reformuluje optimální set norem a pravidel, které by se měly stát standardem zajištění se proti úvěrovému riziku do roku 2019. • Nové reformy mají dopad na současné standardy dohledu v rámci druhého pilíře a posilují požadavky na tržní disciplinu a transparentnost v rámci třetího pilíře.

25. Cíle koncepce Basel III • Cíle nové regulatorní koncepce Basel III jsou: • Posílení globálních kapitálových a likviditních pravidel. • Odolnější bankovní sektor. • Posílení schopnosti bankovního sektoru absorbovat šoky jakéhokoli původu. • Redukovat riziko přelévání šoků z finančního sektoru do reálné ekonomiky. • Posílení řízení rizik a řízení bank, posílit jejich transparentnost a disciplinu. • Opatření k selháním trhu, které odhalila krize – procykličnost, páka, likvidita). • V rámci reformního balíčku se Basilejský výbor zabývá opatřeními pro systémově významné finanční instituce.

26. Minimální kapitálové požadavky • Základním motivem existence kapitálové přiměřenosti je, aby banka držela dostatečné množství kapitálu, který v dobách nepříznivého vývoje slouží jako polštář pro krytí neočekávaných ztrát. • Neočekávanou ztrátou se rozumí vychýlení skutečně realizované ztráty od ztráty očekávané. • Očekávanou ztrátou se rozumí existující ztráta, tj. ztráta, která k danému datu již vznikla, ale doposud nebyla realizována, tj. nebyla spojena s fyzickým úbytkem určitých aktiv, nicméně je zřejmé, že k tomu dojde. • K vyjádření očekávaných ztrát slouží opravné položky. Kapitál banky by měl být tedy držen v takové výši, aby co nejvíce odpovídal velikosti neočekávané ztráty. Má-li být regulatorní kapitálový požadavek stanoven relevantním způsobem, je nutné, aby se co nejvíce blížil konceptu krytí neočekávané ztráty, a tedy ekonomickému kapitálu. Ekonomický kapitál představuje odhad bankovních manažerů o výši kapitálu, který je nutno udržovat pro případ neočekávaných ztrát.

27. Očekávaná versus neočekávaná ztráta

28. Harmonogram zvýšení kapitálových požadavků Podle vyjádření Basilejského výboru globální bankovní systém vkročil do krize s nedostatečnou úrovní kvalitního kapitálu, a proto se nová definice kapitálu zaměřuje právě na základní kapitál, kvalitativně nejdůležitější složku vlastního kapitálu. Harmonogram zvýšení kapitálových požadavků uvádí tabulka

29. Kapitálový konzervační polštář Kapitálový konzervační polštář je opatření s účelem posílit stabilitu bank. Toto opatření vyžaduje, aby si banky vybudovaly dostatečnou kapitálovou zásobu v „dobrých“ časech, která může být čerpána v časech „horších“, při vyšším podílu ztrátovosti. Tyto dodatečné kapitálové zásoby by měly zamezit porušení minimálních kapitálových požadavků. Mimo období zátěže by banky měly vytvářet kapitálovou zásobu nad regulatorní minimum. Tento konzervační polštář má být zaveden od 1.1.2016 a plně v účinnosti bude od 1.1.2019.

30. Proticyklický polštář Ztráty bankovního sektoru v době poklesu tím větší, čím nadměrnější byl růst úvěrů v předešlém období. Tyto ztráty pak způsobují nestabilitu finančního sektoru, která může přispět k negativnímu dopadu na reálnou ekonomiku. Ekonomická stagnace nebo recese má pak zpětně negativní dopad i na bankovní sektor. Tento polštář bude vytvářen na nepravidelné bázi, s cílem vytvořit dodatečné kapitálové zásoby k ochraně proti budoucím ztrátám. Způsob jeho tvorby je obdobný jako u kapitálového konzervačního polštáře. V případě „nepříznivého vývoje“, tedy nadměrného růstu úvěrů v ekonomice bude muset být banka připravena navýšit základní kapitál Tier 1 až o 2,5% RVA. Proticyklický polštář bude zaváděn postupně a bude se pohybovat v rozmezích uvedených v tabulce

31. Růst požadavků na kvalitní kapitál a kapitálovou přiměřenost v letech 2010-2019.

32. Makroekonomické determinanty kreditního rizika • Inflační očekávání • Komerční banky vyhodnocují riziko spojené s poskytováním úvěrů různým žadatelům na základě jejich úvěruschopnosti a stanoví při vyšším riziku vyšší úrokové míry. Jestliže riziko přesáhne přijatelnou míru, přestanou být banky ochotny poskytnout úvěr při jakkoli vysoké úrokové míře. • Přílišné soustředění se na boj s inflací spojené s úsilím zvyšovat krátkodobé úrokové sazby může zkomplikovat přístup malých a středních firem k úvěrům, zdražovat hypotéky i spotřební úvěry domácnostem. Důsledkem by pak bylo zpomalování hospodářského růstu, což může mít zvláště negativní dopad na méně vyspělé členské země, případně regiony EU.

33. Makroekonomické determinanty kreditního rizika • Cyklický výstup • Důvody a souvislosti kreditního rizika, bankovní ziskovosti a její procyklicity: • Půjčování většinou klesá v průběhu cyklických poklesů, a takováto období jsou běžně spojená s poklesem rizika. • Poptávka po transakcích na úvěrových a akciových trzích by byla značně zesílena v průběhu ekonomického boomu a úrokové marže by mohly sílit. Proto by tedy výnosy mohly růst rychleji než náklady vedoucí ke zvýšení zisků, naproti tomu by mohly zůstat v platnosti v průběhu ekonomických zpomalení.

34. Makroekonomické determinanty kreditního rizika • Opravné položky a rezervy • Od roku 2008 banky uplatňují princip sdílení při klasifikaci spolužadatele a ručitele u pohledávek se selháním, v souladu s pravidly Basel II. • Opravné položky jsou vytvářeny na základě současné hodnoty očekávaných budoucích peněžních toků bance a po zvážení všech dostupných informací, včetně odhadu hodnoty zajištění a očekávané délky procesu inkasa pohledávky. • Opravné položky k ostatním pohledávkám jsou vytvářeny na základě variantních statistických modelů. (např. EL (Expected Loss) a ELBE (Expected Loss Best Estimation) s přihlédnutím ke specifikům daných pohledávek (klientského segmentu, typu produktu, klasifikaci rizika). V těchto modelech jsou hodnoty EL a ELBE parametrizovány na základě pozorování posledních ztrát, nových rizikových faktorů a s ohledem na fázi hospodářského cyklu.

35. Makroekonomické determinanty kreditního rizika • Rating, ratingové agentury • Při kvantifikaci úvěrového rizika banka vychází z kvantitativních a kvalitativních kritérií, jejichž výsledkem je stanovení ratingů. • Rating je nezávislé hodnocení, jehož cílem je zjistit, a to na základě komplexního rozboru veškerých známých rizik hodnoceného subjektu, jak je tento subjekt schopen a ochoten dostát včas a v plné výši všem svým splatným závazkům. • Závěrečným výstupem každého ratingu je ratingová známka. Ta udává pravděpodobnost, že příslušný subjekt dostojí včas svým závazkům. • Ratingové agentury bankám většinou přidělují rating vyjadřující samostatné riziko selhání. Bankovní sektor má relativně nízké riziko selhání např. v porovnání se sektorem podniků. Důvodem je to, že banky jsou předmětem státní regulace a dohledu a existuje potenciální možnost podpory ze strany státu v případě, že se banka dostane do potíží. Tato podpora je v ratingu bank zohledněna.

36. Makroekonomické determinanty kreditního rizika • Rating • Externí - vnější úvěrová hodnocení provádí specializované externí ratingové agentury, které stanovují úvěrová a investiční rizika pro velké mezinárodní společnosti, státy a ekonomická odvětví. Hodnocení, která vydávají, jsou obvykle ve formě pozice na ratingové škále agentury. • Interní - vytváří banky samy na základě znalostí svých klientů. Interní rating je zpracováván interními analytiky ve spolupráci s oddělením řízení rizik. U klientů fyzických osob se provádí bodové hodnocení tzv. scoring. Na základě předložených daňových přiznání, majetkových poměrů a potvrzených příjmů ze zaměstnání je určena bonita klienta.

37. Český bankovní sektor a kreditní riziko • V současné době představuje kreditní riziko jedno ze zásadních témat pro české bankovnictví, a to z důvodu recese, která přináší rostoucí počet insolvencí a úpadků tuzemských podniků. • Ubývá úvěrovatelných projektů a jiných příležitostí k úvěrové aktivitě bank. • České banky jsou v mnoha ohledech ovlivněny obchodní a finanční politikou svých zahraničních mateřských bank. • Pro český bankovní sektor bylo na začátku finanční krize typické, že měl dostatek likvidity.

38. Český bankovní sektor a kreditní riziko • České banky měly a stále mají dostatek cizích zdrojů v podobě klientských vkladů pro financování svých podnikatelských aktivit • Český bankovní sektor je relativně izolovaný. • V roce 2008 byl poměr klientských depozit k úvěrům nejvyšší z celé Evropské unie. • Ziskovost bankovního sektoru klesá, což je spojeno také s příchodem nových bank na trh, které soupeří o depozita klientů • Celkový objem depozit v českém bankovním sektoru vzrostl a poměr úvěrů ke vkladům se pohybuje kolem 80 procent, což je naopak jedna z nejnižších hodnot v Evropské unii.

39. Český bankovní sektor a úvěrové riziko • Jedním z největších problémů českého bankovního sektoru je podíl nesplacených úvěrů. • Vývoj úvěrů v selhání za poslední 4 roky je zachycen v následující  tabulce:

40. Struktura úvěrů v selhání v % v letech 2008 – 2011.

41. Dluhová krize eurozóny • Od roku 2009 se postupně šíří finanční respektive dluhová krize, jejíž příčinou je vysoký veřejný dluh části eurozóny. • Prvním členským státem zasaženým dluhovou krizí bylo v dubnu 2010 Řecko. • V roce 2010 schválena Řecku tříletá pomoc 110 miliard eur, z toho od eurozóny 80 miliard eur a zbytek od Mezinárodního měnového fondu. • Bezprostředně poté byl vytvořen Evropský fond finanční stability (ESFS) – systém garancí za úvěry v objemu 440 miliard eur, který začal oficiálně fungovat jako společnost pod lucemburským právem 4. srpna 2010. • V listopadu 2010 následovalo Irsko • V dubnu 2011 Portugalsko. • S dluhovou krizí se dále potýká Španělsko, Itálie, Slovinsko a Kypr.

42. Dluhová krize eurozóny • Mimořádný summit eurozóny 21. července 2011 navýšil garance EFSF za úvěry na 780 miliard eur a schválil nové nástroje pro tento fond. • Zároveň podepsána dohoda o vzniku Evropského stabilizačního mechanismu (ESM) který počítá se zárukami 700 miliard eur i zemím EU mimo eurozónu. • Záchranný fond eurozóny (European Stability Mechanism - ESM) začal fungovat 8. října 2012. • Jde o klíčový nástroj k boji s dluhovou krizí, může půjčovat až 500 miliard eur. • ESM může přímo rekapitalizovat banky v potížích, což umožní, že se nebude zhoršovat zadlužení daného státu. Jednou z podmínek je vytvoření nového bankovního dohledu, který by měl dát nové pravomoci Evropské centrální bance.

43. Dluhová krize eurozóny • Trvající dluhová krize ohrožuje samotnou existenci eurozóny a není jasné, jak by její případný rozpad ovlivnil již dosaženou úroveň integrace v jiných oblastech, a případně zda není v sázce existence samotné Evropské unie. • Dopadům krize se nevyhne ani česká ekonomika. • Hlavním kanálem šíření je zahraniční obchod, kdy značná otevřenost naší ekonomiky a vysoký podíl cyklicky citlivých oborů na vývozu představují slabé místo. • Naproti tomu bankovní sektor České republiky je v dobré kondici, což potvrzují i zátěžové testy České národní banky, a měl by tak působit jako tlumič šoků.

44. Zdroje • Basel Committee on Banking Supervision. Prosinec 2010, revize červen 2011. Basel III: A global regulatory framework for more resilient banks and banking systems, Bank for international settlement. Dostupné z: http://www.bis.org/publ/bcbs189.pdf. • Česká národní banka. 2001. Zpráva o finanční stabilitě2010/2011. Dostupné z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/financni_stabilita/zpravy_fs/fs_2010-2011/fs_2010-2011.pdf. • Česká národní banka. 2012. Zátěžové testy bankovního sektoru ČR. Dostupné z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/financni_stabilita/zatezove_testy/2011/zatezove_testy_vysledky_2011_4q.pdf. • FRAIT, J., KOMÁRKOVÁ, Z. 2008. Nástroje pro tlumení výkyvů v úvěrové dynamice v průběhu hospodářského cyklu. Dostupné z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/financni_stabilita/zpravy_fs/fs_2008-2009/FS_2008-2009_clanek_1.pdf.

45. Zdroje • HELÍSEK, M.: Měnové krize (empirie a teorie). 2004.Praha, Professional Publishing. ISBN 80-86419-82-7. • JÍLEK J.: 2000. Finanční rizika. Praha, Grada Publishing. ISBN 80-7169-579-3. • KAŠPAROVSKÁ, V. A KOL. 2006. Řízení obchodních bank: vybrané kapitoly. Praha, C.H.Beck. ISBN 80-7179-381-7. • LAUŠMANOVÁ, M. 17.02.2011.Basel III může pozitivně ovlivnit řízení bank. Bankovnictví. ISSN 1213 - 7693. Dostupné z: http://bankovnictvi.ihned.cz/c1-50251200-basel-iii-muze-pozitivne-ovlivnit-rizeni-bank. • SMEJKAL, V., RAIS, K. 2010. Řízení rizik ve firmách a jiných organizacích. Praha, Grada Publishing, a.s.ISBN 978-80-247-3051-6. • Sbírka zákonů ČR, Částka 46, Vyhláška č. 123/2007 Sb., str.1520 • VINŠ, P. 2005. Rating. 1. vyd. Praha, C. H. Beck. ISBN 80-7179-807-X.

46. Děkuji za pozornost!