Filosofie – láska k moudrosti

1. Filosofie – láska k moudrosti Počátky filosofického myšlení, předsokratovská filosofie

2. Definice • Filosofie je země nikoho, která se rozkládá mezi vědou a teologií, a čelí útokům od obou z nich • Bertrand Russel

3. Sedm mudrců • Poznej sebe sama • Mnoho slyš, málo mluv • Ať tvůj jazyk nepředbíhá tvé myšlení • Ničeho příliš • Neholedbej se tím, co chceš udělat, dokud se ti to nepovede, ujdeš posměchu

4. Iónská společnost a filosofie • Města Samos, Milétos a Kolofón • Brána k Orientu, křižovatka kulturních vlivů • Zrození technických i kulturních novinek (zpracování železa, vznik a zavedení písma, přejatého od Féničanů – písmo hláskové. • Volný čas - schólé

6. Tři periody řecké filosofie • Kosmogonické spekulace, hledající počátek, princip, ze kterého všechno vzniklo a který je i nadále určující pro chod světa • Do středu pozornosti postaven člověk ve společnosti, vznik etiky a logiky • Optimalizace lidského myšlení, poměr božství k člověku

7. Malá Asie

8. Jižní Itálie

9. Hledání počátku - arché • Specifická povaha řeckého náboženství • Hledání a vymýšlení kosmických zákonů sportem • Kosmogonie překračuje vždy rámec a meze zkušenosti, je spekulativní, nedokazatelná (a nevyvratitelná) • Přesto je to začátek vědeckého myšlení

10. Thales z Milétu 625 - 548 • Oddělil vědu od magie a náboženství • Neučinil tak zcela důsledně „Vše je plné bohů“ - hmota je oživena, představuje jednající aktivní jsoucno Počátkem všeho voda (což je m.j. důležitý činitel řecké mytologie)

11. Anaximandros 610 - 546 • Za počátek všeho považuje nerozrůzněný apeiron – hmota bez určitých znaků. Věci povstávají vylučováním protikladných vlastností. • Pokutou za vznik je zánik, svět je boj o bytí, vydělování je nespravedlnost • Náznak evoluce – nejprve živočichové vodní

12. Anaximenes 586 - 524 • Za počátek všeho považuje vzduch • Dech je předpokladem i symbolem života • Vznikání se děje zřeďováním a zhušťováním • Kvantitativní změny mohou způsobit změnu kvality

13. Herakleitos 540 - 480 • Aristokratický původ, zklamání a odloučení • Pro pochopení dějů zavádí pojem LOGOS – světový zákon, osud, nutnost • Špatnými svědky jsou lidem oči a uši, když mají barbarské duše • Vše plyne – nelze vstoupit dvakrát do téže řeky • Boj je otcem všeho • Rozhodujícím živlem OHEŇ - pýr

14. Pythagoras 572 - 494 • Pochází z ostrova Samos, prchá před tyranem Polykratem přes Orient do italského Krotónu. Považoval se za poloboha. • Ovlivnil Parmenida, Empedokla a Platona • Pytagorejství – náboženskofilosofický směr • Theoriá – nahlédnutí skrytých ale rozhodujících vztahů, zde číselných a geometrických • Svět založen na formě, nikoliv látce • Krize z přepony čtverce

15. Elejská škola • Vznikla koncem 6. stol. ante na západním pobřeží jižní Itálie • Založil Xenofanés z Kolofónu, nar. 580, který kritizuje tradiční homérské antropomorfní pojetí bohů. • Zakládá filosofické pojetí boha jako neosobního všudypřítomného absolutního principu

16. Parmenides 540 - 470 • Cestovatel, politik a zákonodárce • Pravdu je nutno odlišit od mínění, DOXA, člověk vidí jednotlivosti, ale uniká mu kontext, ve kterém jedině ony jednotlivé věci existují a jsou tím, čím jsou. Svět se jeví jako boj protikladů, ale ve všech protikladech a za všemi protiklady je jednota, a pouze v jejím rámci mohou protiklady vzniknout.

17. Parmenides • Posláním filosofa je prohlédnout halícím závojem zdání a vypátrat pravdu o skutečnosti. Parmenides takto nahlíží nemožnost nebytí, a odtud je odvozena i zdánlivost a nemožnost pohybu. • K reálnému světu a pravdě o něm dospíváme pouze rozumem

18. Zenon z Eleje 490 - 430 • Autor paradoxů, dokazujících platnost Parmenidových vývodů. • Zakladatel dialektiky, nauky o dokazování, která se rozvíjela jako samostatná větev myšlení. • O bytí rozhoduje pouze rozum, vybavený logickým uvažováním • Aporie „Achiles a želva“

19. Pohyb je pouhé zdání !

20. Herakleitos a Eleaté • Neměnná podstata nebo změna a pohyb? • Dvě stránky jedné skutečnosti, dvě stránky a dva aspekty existence • Vše je v pohybu, ale i změny a pohyb mají své konstanty (hybnost, hmotnost, zrychlení)

21. Empedokles 490 - 430 • Filosof, lékař, kněz a divotvůrce • Původce čtyřelementové teorie – země, voda, oheň a vzduch • Organizující principy – láska a svár • Objevitel hmotné povahy vzduchu

22. Čtyřelementová teorie

23. Anaxagoras 500 - 428 • Přivedl filosofii do Athén, obviněn však z bezbožnosti a donucen Athény opustit • Za sídlo rozumu považuje mozek, ne srdce • Kosmos je řízen kosmickým rozumem – NÚS. Je to „božský duch“, který stvořil svět a pak ustoupil do pozadí, svět je řízen nastavenými zákony (deismus)

24. Leukippos a Demokritos • Leukippos 500 – 440 - ani jedna věc se neděje bez příčiny – zákon kauzality, pramenící v LOGU • Démokritos 460 – 360 – smavý filosof, filosofie má vést ke spokojenosti, EUTHYMIÉ • Atomismus - atomy – prázdno – nutnost • Epikurova modifikace ANANKÉ – PARENKLISIS • Laplaceův démon

25. Sofisté – nové téma i metoda • Potulní učitelé moudrosti, přicházející v polovině 5. stol. do Athén, vyhovují poptávce po učitelích dovedností, potřebných v politickém životě. • Jejich životní zkušenosti vyústily ve skepsi, relativismus a agnosticismus. • Jde ovšem o přístupy filosoficky vzato konstruktivní a pozitivní

26. Protagoras 481 - 411 • Původně nosič dřeva, pak Démokritův písař a posléze sofista • „Měřítkem všeho je člověk, věcí jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou“ antropocentrický relativismus • Vzdává se absolutních konceptů, jako je PRAVDA a mluví o osvědčenosti, PRAXIS, činnosti. Metodou poznání je EMPEREIA

27. Gorgias 483 - 375 • Ryzí agnostik a gnozeologický nihilista • Nic není • I kdyby něco bylo, je to nepoznatelné • I kdyby to bylo poznatelné, je to nesdělitelné Věřil pouze v moc řečnictví a básnictví

28. Trasymachos • Řídit se morálními pravidly a zákony je pouze pro slabochy

29. Předsokratovská filosofie • Předsokratovskou filosofii je možno vidět jako proces odhalování či odstraňování pomyslů – mýtických, náboženských, v oblasti představ • Rubem tohoto procesu je ztráta měřítek, smyslu, individualizace a relativizace • Je to však „nahrávka“, A, po kterém teprve může být řečeno B