Próza a drama po druhé světové válce

1. Próza a drama po druhé světové válce

2. Próza po druhé světové válce • próza reaguje na osvobození, válku, často dokumentární charakter • autoři vydávají díla „ze šuplíku“ • do roku 1948 svoboda tisku, autoři mohou vyjadřovat své názory • po roce 1948 cenzura, nová vlna emigrace, nástup socialistickorealistické metody, pracovní tematika, budovatelský román, téma kolektivizace, později společenský a psychologický román • 60. léta – politické uvolnění – návrat intimní tematiky, kritická díla, novela, experimentální próza, vzpomínková, nová vlna válečné prózy, historická próza • 70. léta – normalizace – znovu pracovní tematika, ale více „zevnitř“ • rozčlenění na 3 základní proudy • a) oficiální proud- normalizační, prorežimní autoři • b) exilový proud • c) samizdatová literatura + underground • 80. léta – perestrojka – politické uvolnění – vycházejí i někteří dříve zakázaní autoři, cenzura stále

5. Jan Drda * 4. 4. 1915 - † 28. 11. 1970 • český prozaik, publicista, dramatik a scenárista •       vstup do literatury za války v prvním románu Městečko na dlani, o životě obyvatel městečka Rukapáně, uplatnil jadrný vypravěčský humor a vytvořil pestrou galerii svérázných lidových postav a postaviček •       stejně jako v pozdějších pohádkách a pohádkových divadelních hrách České pohádky, Hrátky s čertem, Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert, • povídková kniha Němá barikáda patří k nejlepším literárním dílům o životě za protektorátu •       obraz boje s fašismem, nepatetické hrdinství obyčejných lidí nebo dětí v mezních situacích: latinář Málek (p. Vyšší princip), František Milec (p. Hlídač dynamitu), učitel Havlík (p. Včelař), Pepík Hošek (p. Pancéřová pěst)román Živá voda je hledáním umělecké pravdy • Putování Petra Sedmilháře prášilovským vyprávěním s fantaskními a donkichotskými prvky 

6. Pancéřová pěst • Tank na patnáct metrů. • Kulomet bije do čela barikády, žulové • oštěpky lítají na všechny strany. Pepík • je skrčen dole u štěrbiny, určené • zrovna pro jeho pancéřovou pěst. Jsou • tu ještě střelci? Je tu ještě někdo? Cítí • se strašně sám. Strašně odpověden za • tuhle chvíli. Stiskne. V tu vteřinu ho • opouštějí všechny smysly. Hluchý je, • slepý, bez citu, hmatu a čichu. • Teprve když k němu vyběhnou z • domu, když ho objímají a líbají, pro- • citá. Stojí? Leží? Což není roznesen na tisíc • kousků? • Ach ne, sedí tu na bobku jako prvňáček, • když cvrnká na jaře fazole. Násadu má • pořád pevně pod ramenem. • Zbabělci • „Poslyš,“ řekl jsem. • „Co?“ • „Proč tady vlastně seš?“ • „Jak?“ • „Proč tady nasazuješ krk?“ • „No-“ • „Já že kvůli Ireně,“ řekl jsem rychle, aby mě nepředešel. • „Fakticky, čéčé, já taky. Kvůli Dagmaře, řekl Rosťa. Za chvíli řekl: „A mysliš, že něco bude?“ • „Asi jo.“ • “Mně se to moc nezdá.“ • „No tady nebude nic. V pivováře. Ale komunisti něco provedou.“ • „Ty myslíš?“ • „Určitě.“ • „No dobře. Mně je to stejně jedno.“ • „Mně taky,“ řekl jsem a bylo mi to jedno…

7. Julius Fučík * 23. 2. 1903, † 8. 9. 1943 • český novinář a politik, literární a divadelní kritik, překladatel • od roku 1921 člen KSČ (Komunistické strany Československa), 1928 38 šéfredaktor Tvorby, od 1929 pracoval i v Rudém právu • od roku 1939 činný v komunistickém odboji, 1941 – 42 člen druhého ilegálního ÚV (ústředního výboru) KSČ v roce 1942 zatčen, 1943 odsouzen a popraven • autor tendenčních reportáží o SSSR V zemi, kde zítra již znamená včera, V zemi milované • literárních esejů Božena Němcová bojující, O Sabinově zradě       ve vězení na Pankráci vznikla autobiografická próza, která byla vydána po Fučíkově smrti s názvem Reportáž psaná na oprátce a jejíž text byl z ideologických důvodů dodatečně upraven; podle svědectví G. Fučíkové texty napsány ve vězení; záznam prožitků i retrospektivní vzpomínky, dokument nelidskosti fašistů       v roce 1995 vyšlo kritické vydání původní nezkrácené verze

8. Arnošt Lustig * 21. 12. 1926 - 2012 prošel ghettem v Terezíně a koncentračními tábory Buchenwald a Osvětim autor próz s židovskou tematikou; vlastní zážitky z Terezína, Osvětimi, Buchenwaldu; uprchl z transportu smrti, účastnil se pražského povstání; od roku 1958 byl redaktorem týdeníku Mladý svět, od roku 1960 scenárista Filmového studia Barrandov oběti násilí, morálně – vítězi nad mučiteli; ”bezbranní vítězové”  po roce 1968 emigroval; ve svých povídkách a novelách z 50. a 60. let, vycházejících z vlastních prožitků, se zaměřil na existenciální situaci a psychologii lidí ohrožených nacistickým terorem Noc a naděje, Démanty noci - povídkové soubory – obyčejní hrdinové; mravní podstata člověka v mezní situaci; přesvědčivost okamžiku, dramatičnost detailu; fyzicky Dita Saxová - novela– návrat židovské dívky z války, ale zklamání, nesplněna očekávání, neschopnost žít - sebevražda Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou - novela – vzpoura mladé polské židovky (zastřelí v umývárně před plynovou komorou německého důstojníka) × pasivita ostatních vězňů       v románu Miláček zobrazil poválečný izraelsko-arabský konflikt       v exilu vydal knihu Z deníku sedmnáctileté Perly Sch. - pod názvem Nemilovaná vyšla v Praze 1992 - v exilu vyšla v 70. letech (o prostitutce v terezínském ghettu)       je autorem próz Tma nemá strach, Král promluvil, neřekl nic, Zloděj kufrů

9. Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou • „Mám k vám poslední žádost. Možná, že ji tušíte, a protože jste svým způsobem výjimečné osobnosti, obávám se vašich námitek a snad i protipodmínek, které by mohly ohrozit naši věc těsně před zakončením, zdůrazňuji předem, že je to skutečně náš poslední návrh a že za ním stojí nejvyšší místa. Věc dospěla k uzavření. Je to jistá částka zlatých franků nutná k tomu, aby tato loď, kterou vidíte, zvedla kotvy. Možná, že tuto částku nemáte sami – nikdo nemá v úmyslu připravit vás o vyšší částku, než byste snesli - ale že ji mají vaši příbuzní. Víme, že máte vlivné bratry, ženy a mnozí z vás už dospělé děti v samostatném postavení. Jsem poněkud už unaven, proto omluvte mou stručnost. Za druhé očekáváme, že napíšete svým příbuzným venku dopisy, jak jsme s vámi zacházeli. Musím vám říci otevřeně, že vedoucím lidem docela nahoře na tom záleží, jaké to budou dopisy a zda jejich znění bude sdostatek vděčné. …Napište tyto dopisy, které půjdou kurýrní poštou do vašich zemí, jak sami uznáte za vhodné, ale přimlouval bych se, abyste je napsali tak, že by se z nich mohla vyčíst veškerá velkorysost, s jakou jsme s vámi zacházeli. Nejde tu o nic než o možnost, jakou máme. Aby i sýčkové s nejčernějšími pohledy museli mlčet. Samosebou, není možné vás nutit, a ni by to nebylo etické. Očekáváme, že to uděláte sami. Pohleďte, jaká nádherná loď vás čeká!

10. Zloděj kufrů: Anotace • Ludvíček a Markétka. Jí je dvanáct a on je o dva roky starší. Taky je už dva roky v Terezíně: Ludvíček je čtvrtinový Žid a sirotek, přišel sem z dětského domova, zatímco Markétka přijela společně s rodiči a bratrem. Chlapec vykonává různé práce, přivydělává si jako nosič kufrů, zametá ulice, vozí mrtvé… Především však kufry vykrádá - vybírá si ty, které mohou být bohatých lidí, bere si, co se mu hodí nebo co potrebuje, co by mohl vyměnit. Postupem času se naučil odhadovat kufry i jejich majitele, takže se nesplete. Bere bohytým, protože těm chybět nebude, zatímco chudým to málo nechává. Pravidla, která platí v běžném světě, přece neplatí. Krást? Krást! I Markétka, která tohle chování nedovede vůbec pochopit, s ním později souohlasí. Abys přežila, musíš se přizpůsobit, musíš udělat cokoli. I v tomhle pekle můžeš být šťastná, vysvětluje Ludvíček dívce. Je do ní zamilovaný až po uši. Ještě nikdy nebyl tak šťastný! • Ukázka z textu • A tak se zase těšil, co přinese Markétce Fischerové zítra, když bude mít příležitost, i kdyby to měla být sedmikráska.Ludvíček vycítil ocenění. Nejvíc, co mohl v Terezíně dostat. Povznášelo ho to. Cítil, jak roste. Byl větší nebo dokonce lepší. Jak je jí blízko a Markétka jemu. Neměl pro to míru, ale vnímal to jako zrní pro Kleopatru, na dlani. Radost z toho, co jí připadalo dobré. Smutek z jejího smutku. Nikdo by mu nevymluvil, že vykrádat kufry pro někoho je krásné.Když se ho někdo z kamarádů ptal: Jak se máš? Odpovídal: Dobře, kradu.Krást bylo krásné, pokud to bylo nezištné, nebo se alespoň o kořist dělit. Morálku dělil na učitelskou, blbou a příležitostnou, tu svou. Tajně věřil, že to, co okradeným chybí, jim někdo nebo něco vynahradí.Stejně tak by mu nikdo nevymluvil, že posuzuje dobře, co je správné a co ne.Může být nesprávné krást těm, co mají?Nekrást znamenalo neodpírat zlu. Necítil vinu, že žije a krade.Nikomu nic nedlužím, říkal si. Jako mnoho jiných.A v duchu si opakoval: Mám bezvadnou kamarádku.Vnímal, jak ztrácí meze toho, co by pro ni chtěl udělat, třebaže to ještě neudělal.

11. Norbert Frýd vl. jm. N. Fried, psal se i Nora Frýd, * 21. 4. 1913, † 18. 6. 1976 •       český prozaik, dramatik a kulturní publicista •       autor židovského původu, vězněn v Terezíně, Osvětimi, Dachau •       autor: •        psychologických novel Tři malé ženy, Tři nepatrní muži •        anekdotických povídek Almara plná povídaček •        dobrodružných exotických románů Studna supů, Prales •        detektivky Rukama nevinnosti •        cestopisných reportáží Mexiko je v Americe, Usměvavá Guatemala •        historického románu Císařovna       k vrcholům jeho tvorby patří autobiografický román z koncentračního tábora Krabice živých - autobiografický román – z koncentračního tábora Gigling, stavba továrny na zbraně, nelidské podmínky, formování odboje; filmový režisér Zdeněk Roubíček, pomocný písař, vede kartotéku vězňů (mnohé zachraňuje před smrtí)       a rodová kronika Vzorek bez ceny a pan biskup, Hedvábné starosti, Lahvová pošta - trilogie - memoárová literatura, dokumentárnost, osudy vlastní rodiny (rodiče, bratr, manželka), hromadné vraždění, psychologie vězňů; autor = vypravěč a komentátor 

12. Ladislav Fuks * 24. 9. 1923, † 19. 8. 1994 český prozaik, autor válečných a psychologických próz       jeho tvorba je silně poznamenána válečnou a židovskou tematikou Pan Theodor Mundstock – román - osud pražského Žida za války, degradován na metaře, čeká na transport do koncentračního tábora; plánovitě a detailně se připravuje, promýšlí všechny situace (= groteskně tragická příprava na smrt, ale dává naději); nový způsob zpracování konfliktu lidské bezbrannosti s brutálním násilím: neepicky založená úvodní situace – setkání se stínem (Mon) = niterný přízrak, odštěpená část Mundstockova nitra, partner dialogu, podobně i dialog se slípkou v bytě; neucelenost děje, nedůležité vnější okolnosti, ale postižení hloubky a intenzity prožitku (tápání, trýzeň, zápas, smrt); prolínání časových rovin (protektorát i průhledy do předválečné doby = kontrast zvrácenosti × normálního života). Mundstockovo úsilí je absurdní jako totální moc nad člověkem Variace pro temnou strunu - román - iluzivní svět přecitlivělého Michala, představy neodlišeny od reality; Spalovač mrtvol -autorův obrat od sond do lidských niter k hororu (postavy zrůdné, plodící zlo) – román – příběh pana Kopfrkingla, psychopata z krematoria – stává se udavačem a vrahem ve službách fašismu Mí černovlasí bratři - cyklus povídek - vztahy 5 chlapců z gymnazijní třídy (3 z nich Židé)       psychologie životní úzkosti se v dalších románech obohatila o alegorické a fantaskní prvky a ornamentalismus magického realismu Myši Natalie Mooshabrové - horor a pohádka splývá s prvky sci-fi, s obrazem středověkého způsobu života Vévodkyně a kuchařka - monumentální historický román - doba konce habsburské monarchie, využití postmodernistických postupů, poetičnost i ironie, groteskní humor i sugestivní naléhavost       k němuž patří i stupňování záhad a tajemství       propojení hororových prvků s groteskou a humorem Nebožtíci na bále

13. Spalovač mrtvol K večeru, když bylo jídlo hotovo, vybídl pan Kopfrkingl Lakmé, aby si vzala tmavé hedvábné sváteční šaty s bílým krajkovým límečkem, a když si je oblékla, dovedl ji do jídelny, posadil za stůl, přinesl chlebíčky, mandle, kávu a čaj, otevřel rádio a pak si sedl ke stolu i on."Slyšíš, nebeská," usmál se něžně, "to, co teď právě hrají, je sbor a bas z Donizettiho Lucie z Lammermooru. Je to zajímavé. Je to tak dokonale pohřební hudba, a přece se u nás tak málo hraje. Kdo by si ji u nás dal zahrát v síni, měl by pohřeb vskutku vzácný. Paní Strunné kdysi hráli Nedokončenou, slečně Čárské Dvořákovo Largo a slečně Vomáčkové nedávno píseň o Poslední růži Friedricha von Flotowa. Vada je v tom, že hudbu si pro sebe zpravidla nevolí nebožtíci, ale že jim ji vyberou pozůstalí! A ti nevyberou podle vkusu mrtvých, ale podle vkusu svého. Ti nevyberou to, co se líbí jejich nebohým, ale to, co se líbí jim." Pak řekl: "Tohle je velká árie Lucie z třetího dějství. Zpívá ji nějaká výtečná Italka." A zatímco jedli a z rádia zněla árie Lucie, pan Kopfrkingl řekl: "Máme nejčistší život před sebou. Máme, nadoblačná, otevřený svět. Je nám otevřeno nebe," ukázal a pohlédl na strop, jako by upozorňoval na hvězdy, nádherný obraz nebo zjevení, "nebe, na kterém za celých těch devatenáct let, co jsme spolu, nepřelétl jeden jediný mráček, nebe, jaké někdy vídám nad mým Chrámem smrti, když se v něm právě nikdo

14. nespaluje. Ale v koupelně, všiml jsem si, máme rozbitý ventilátor, musím to dát zítra spravit. Já jsem tam zatím dal provaz se smyčkou, aby šel ventilátor otevřít zežidle. Ta záclona támhle v rohu..." ukázal k oknu, "na kterou upozornil na Štědrý den Willi, už od té doby zase drží. Slyšíš ten krásný zpěv," ukázal na rádio, z něhož se nesla velká árie Lucie, "jaká je to pravda, že umírá chud, kdo nepoznal krásu hudby, kdepak je Rosana..."Po večeři pan Kopfrkingl nebeskou políbil a řekl: "Pojď, nevýslovná, dřív než se svlékneme, připravíme koupelnu." A vzal židli a šli, dívala se na ně kočka. "Je tu horko," řekl pan Kopfrkingl v koupelně a postavil židli pod ventilátor, "asi jsem to přehnal s topením. Otevři ten ventilátor, drahá."Když Lakmé vylezla na židli, pan Kopfrkingl jí pohladil lýtko, hodil jí smyčku na krk a s něžným úsměvem jí řekl: "Co abych tě, drahá, oběsil?" Usmála se na něho dolů, snad mu dobře nerozuměla, on se usmál též, kopl do židle a bylo to. V předsíni si vzal kabát, šel na německou kriminálku a do protokolu nadiktoval: "Udělala to zřejmě ze zoufalství. Měla židovskou krev a nesnesla žít po mém boku. Snad tušila, že se s ní dám rozvést, že se to nesrovnává s mou německou ctí." A sobě v duchu řekl: "Litoval jsem tě, drahá, litoval. Byla jsi skleslá, zamlklá, ovšem, jak by ne, ale já jsem tu oběť jako Němec přinést musil. Zachránil jsem tě, drahá, před utrpením, které by tě jinak čekalo. Jak bys byla, nebeská, s tou svou krví v tom novém šťastném, spravedlivém světě trpěla..."

15. Karel Ptáčník * 27. 8. 1921 - 2002       český prozaik, člen skupiny Květen       v románovém debutu Ročník 21 zachytil osudy české mládeže nasazené za 2. světové války v Německu - podle deníkových záznamů, téma nucených prací v Německu; příběh lásky českého chlapce Honzíka k Němce Käthe; reportážní prvky i lyrické pasáže; stálé ohrožení života = zkouška charakterů       romány Město na hranici, Noc odchází ráno a Šestapadesátý podávají kritický obraz vývoje moravského pohraničí po 2. světové válce, tytéž postavy jako v Ročníku 21       byly polemicky namířeny proti románu V. Řezáče Nástup       psychologický román Chlapák, po odmlčení v 80. l. romány Dům uprostřed města a Fasáda 

16. Norbert Frýd(1913 – 1976) rodným jménem Norbert Fried narodil se v Českých Budějovicích do rodiny židovského obchodníka. Otec pocházel z české židovské rodiny, zatímco matka z německé židovské rodiny.Studoval práva, kvůli uzavření vysokých škol však promoval až v roce 1945. V průběhu 2. světové války byl vězněn v Terezíně, později v Osvětimi (tam mu zemřela manželka, bratr a otec) a nakonec v Dachau. V letech 1947–1951 byl kulturní atašé na československém zastupitelském úřadě v Mexiku. Po ukončení diplomatické kariéry (1951) byl redaktorem Československého rozhlasu a roku 1953 se stal profesionálním spisovatelem. Krabice živých, 1956, román o možnosti zachování si lidské důstojnosti i v tak krutém prostředí jako je koncentrační tábor. Autor vycházel z vlastních zážitků.

17. Jan Otčenášek * 19. 11. 1924, † 24. 2. 1979 • český prozaik, filmový a televizní scenárista •       románem Občan Brych předznamenal nové pojetí hrdiny (schematicky viděný přerod intelektuála) •       v dalších prózách zachytil osudy mladých lidí na pozadí válečných událostí • Romeo, Julie a tma - z doby heydrichiády, shakespearovský námět tragické lásky – student Pavel a židovská dívka Ester; obžaloba fašismu a rasismu • Kulhavý Orfeus - osudy 5 přátel nasazených do pražské továrny, ilegální organizace Orfeus, neúspěšná odbojová činnost (pokračují osudy Pavla z předchozí novely       román Když v ráji pršelo zachycuje hluboký citový vztah mladé dvojice v tvrdých podmínkách šumavské samoty       próza Pokušení Katarína zůstala nedokončená       psal scénáře: •        k televizním hrám Romeo a Julie na konci listopadu •        k seriálu Byl jednou jeden dům – s O. Daňkem •        k filmům Milenci v roce jedna, Lásky mezi kapkami deště,Občan Brych 

18. Bohumil Hrabal * 28. 3. 1914, † 3. 2. 1997 český spisovatel; jeden z nejvýznamnějších prozaiků současnosti       v díle čerpal z bohatých prožitků autentické životní zkušenosti, které s nevšední uměleckou imaginací a fantazií transformoval do svébytné grotesknosti, nadsázky a komična Pábitelé,Taneční hodiny pro starší a pokročilé       někdy poznamenaných i skepsí a sardonickým černým humorem Morytáty a legendy, Inzerát na dům, ve kterém nechci bydlet, Automat Svět povídka Ostře sledované vlaky, s válečnou a okupační tematikou, se stala předlohou pro stejnojmennou světově proslulou filmovou adaptaci (v režii J. Menzela); povídka výjimečně se souvislým dějem, v popředí motiv hrdinského činu; železniční elév Miloš Hrma zneškodní válečně důležitý vlak výbušninou, vzájemně se ale postřelí s dozírajícím německým vojákem a společně umírají       začátkem 70. let byly Hrabalovy texty na indexu zakázaných knih, šířily se v samizdatech a opisech:       vzpomínkové prózy na dobu mládí Městečko, kde se zastavil čas, Postřižiny       román Obsluhoval jsem anglického krále, Něžný barbar       vrcholné dílo Příliš hlučná samota označená zahraniční kritikou za jeden z dvaceti nejvýznamnějších literárních činů 20. stol.       po roce 1976 vydána, za cenu cenzurních zásahů, próza Krasosmutnění, v zahraničí mj. autobiografická trilogie Svatby v domě, Vita nuova, Proluky po listopadu 1989 napsal Dopisy Dubence(čtyři svazky), proud vzpomínek propojených s filozofickými úvahami a aktuálními politickými komentáři 

19. JARMILKA PábiteléJsem zase na huti. Už zdaleka vidím nosičku Jarmilku, jak vleče kbelíky s polívkou. Spěchám jí vstříc a tak se na ni zahledím, až klopí oči. Je v šestém měsíci, a když otevírá ústa, znovu se přesvědčuji, že jí chybí celá půlka chrupu. Ale ona je prostá, a tím kráska krásek. Jdu podle ní a šeptám: "Tak Jarmilko, kdypak budeme mít svatbu?" A ona odpovídá: "Až pokvete kravinec!" Říkám: "Ale, ale! To už mě nemáte ráda?" A ona beze zbytku tvrdí: "Ne, protože pořád tady po Poldovce lítáte, jako byste měl v zadku šípy." Pokládám kbelíky, které jsem jí pomohl nést, dívám se na ni vyčítavě a ona klopí víčka. Vidím zduřelé kruhy, vidím ty jaterní skvrny...a ano! Má dneska ten bavlněný kabátek, převázaný provazem. Zdvihá oči a říká: "Co na mě koukáte jako dědeček na voračku?" Tak jí to vysvětluji: "Když vy jste na mě poslední dobou nějak chladná." Zdvihám kbelíky a nesu je dál, poněvadž se nesluší, aby těhotná ženská nesla takovou tíhu. Na rohu učňovské školy se Jarmilka opře o roh a zvrací. Když na mě obrací ten svůj ztrhaný obličejík, omlouvá se mi: "A už je to." A oběma rukama si potěžkává vystouplý život a dodává: "To víte, strejdo, jsem napakovaná." Povídám: "Tak co? Ten váš, byl už u vás?" Rozsvítila se: "Byl. Už jsem ležela v posteli, když přišli kluci z Cvrčovic a volali přes plůtek: ,Paní, je Jaruš doma?´Tak máma vyšla k vrátkům a povídá: ,I to jsou k nám hosti, pane Jaroslave! Copak to je za způsoby, holku nám nabourat a pak ji nechat?´ Jarmilka se zastavuje a přísní: "A víte, strejdo, co jí odpověděl?" "To teda nevím." A Jarmilka se rozkřikuje: "Řek mý mámě: ,No a co, teta, mám si dát nohu za krk?´Řekněte sám, hovoří takhle ženich?" Zdvihám kbelíky a uznávám: "To tedy nehovoří, aspoň nemá tak hovořit." "Tak vidíte, a to máme mít veselku. Ale já už za ním nepolezu. To všechno ta jeho máma. Ale já jí to nedaruju. Já tam jednou vletím a řeknu: ,tak tady ho máte, synáčka, strčte si ho... víte kam!´" Zlobí se, ale to už vcházíme do jídelny, kde chlapi Jarmilku vítají: "Ty, holka, ty seš ale pěkně nasypaná. To jsi polkla tvrďák?" Ale Jarmilka se nedá: "Jen, jděte, pacholci, jděte! Každej ze sebe dělá, že je svobodnej, a když s ním ženská trošku pohovoří, tak jí uděláte vostudu, a navíc posíláte domů anonymní dopisy, že leze za ženatejma chlapama!" Jarmilka křičí, ale usmívá se, dokonce je potěšena. Zná je a oni zase znají ji. Chlapi ji hladí po ramenou, a ona, jak uhýbá, rozlívá polívku. Hrozí sběračkou: "No tak! Že ti dám na držku!"

20. Vladimír Páral • pochází z Prahy. Narodil se roku 1932. Po maturitě pokračoval na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích, kde získal titul inženýr a 13 let pracoval ve východočeských a severočeských průmyslových závodech, od roku 1967 – s výjimkou několikaletého působení v Severočeském nakladatelství v Ústí nad Labe se stal spisovatelem z povolání. • Páralovou knižní prvotinou je téměř neznámá próza Šest pekelných nocí, již vydal roku 1964 v Havlíčkově Brodu pod pseudonymem Jan Laban. • Dílo: • 1. černé období - Pětidílný cyklus o “pěti způsobech ukájení”.(3 novely a 2 romány):-Veletrh splněných přání (1964) – hlavním hrdinou je Milan Renč. Pracuje jako vedoucí chemické laboratoře. Je ústeckým technikem s pokleslými aktivitami. Žije stereotypním životem. Nevadí mu hlášení, neúčelná činnost, zbytečné porady, hazardování s časem a energií. Naopak vyhovuje mu to. Bez iniciativy mechanicky plní úkoly. Autor v díle zachytil nový styl: opakování slov, vět, odstavců = opakování životních úkonů, zhušťování výrazu (heslovitost, náznakovost). -Soukromá vichřice (1966) - vyjadřuje sarkastický obraz sociálních a citových hranic všedního manželství, pohlíží na skupinu 8 pracovníků chemického závodu. Ukazuje na měšťáctví, zautomatizovaný život a lásku degradovanou na sex.-Katapult (1967) - satirický pokus o groteskní férii - ženatý inženýr, si pomocí seznamovacích inzerátů pořídil sedmero dalších životních družek v duchu ideje “jízdní řád do ráje”. Spokojenosti však nedosáhl. Dílo je jistým druhem vzpoury proti nudě manželského života.-Milenci a vrazi (1969) - spisovatel zde načrtl fatalisticko-biologický, ale sugestivní nárys vývoje lidstva. Ukázal život jako bezvýchodný kruh, boj o vliv, o moc.-Profesionální žena (1971) - dílo ve kterém realistická satira vyústila v parodii na dobrodružnou a brakovou literaturu, na seriály o nezdolných ženách. Opět ukazuje maloměšťácky konzumní život.

21. Vladimír Páral • 2. bílé období • -Mladý muž a bílá velryba(1973) –zde byla odsouzena životní lhostejnost, kalkulování, vypočítavost a prospěchářství v postavě Edity. Břeťa chtěl zase něco dokázat, ulovit „bílou velrybu“, umocnit život láskou a prací, obětoval tomu svůj život. Zato Viktor nebyl schopný plně žít.-Radost až do rána (1975) – autor zde ukazuje tzv. socialistický životní ideál, spokojenost s průměrností a prospěchářství.-Generální zázrak (1977) – byl to sice „román naděje“, ale marně se snažil vymknout se stereotypu a prospěchářství.-Muka obraznosti (1980) – autobiografické prvky, ironie místo kritiky, hlavním hrdinou je inženýr chemik, který ztroskotává na pracovišti, protože se touží stát spisovatelem. • 3. sci-fi období • -Pokušení A-ZZ (1982) – stalo se varovným románem. Zobrazuje lidstvo v 21. století. Mimozemská civilizace nabízí lidem luxusní život, ovšem za cenu zrady.-Romeo a Julie 2300 (1982)-Země žen (1982) – politickoideologická alegorie o násilí totalitní společnosti-Válka s Mnohozvířetem (1982) – boj lidstva pro obživlé mase odpadu, severní Čechy, symbolika barev, protiklady, různí vypravěči – autor, postavy, slang, hovorová čeština, přímá řeč. Autor používá zkratky, které označují jevy specifické pro děj. Např. ZAM – stav zamoření, AM - reflektory, vrtule – antimasitová technika, zambyty – byty opuštěné po vyhlášení ZAM… • 4. romány o sexu • -Playgirls I, II

22. Romeo a Julie 2300 • Áva popotáhl nosem, sjel zdviží do třetího suterénu a ve své mrňavé kanceláři si připjal na klopu svého ošumělého fialového župánku úřední růžový odznak s velkým stříbrným F, čímž se ujal své práce terénního felicisty-pochůzkáře (terfela).Tak copak tu dneska máme: statistik J. Bureš se cítí otupělý ze statistických výpočtů, odreagujeme ho v ústavní šokárně nebo v trenažéru havarující rakety? To si rozhodne primářka. Na dalších jedenácti kartách stejný požadavek "pást ovce plus táborový oheň", to určitě viděli včera v televizi. Tak těchhle jedenáct si vezmu na starost sám, s-ovcí máme na skladě dost ještě z té odysejské plavby a u s-naftového táboráčku se aspoň ohřeju. Další dva klienti chtějí ostrovní idylu v jižních mořích, takže s kartami z minulého týdne jich budu mít už třicet na plný turnus. Takže ve čtvrtek si uděláme celodenní Tahiti... Áva vyťukal příslušnou objednávku a vyčkal jejího potvrzení na obrazovce: Fel PRG 05 Čt 15.5.2300 TAHITI 30+ terfel A.Šamp.Další dvě karty - ale kuš! - už zas chtějí "zdolat Mount Everest" a hned další klient přitom ještě "ulovit sněžného muže". Ach jo, mý ubohý nožičky, už zas vás čeká himalájskej sníh! Zbývá už jen doufat, že těchhle alpinistů nebude třicet na plný turnus dřív, než se zbavím tý rýmy. Snad Tahiti a táboráček pomůže...vzdychl Áva nad posledními dvěma kartami. Jemný optik T.Velinský potřebuje ke svému štěstí "sekyrou vydlabat člun z kmene" a důchodkyně V. Kárová zachránit někomu život.

23. Milenci a vrazi • Co je červené • muž, maso, krev, dobyvatelé, mládí, hlad, džungle, vnitrozemí, ghetto, erekce, znásilnění, sadismus, řeka, poušť, motor, východ a jih, zvědavost, ráno, oheň, stav vzruchu (buňky biologické nebo elektronické), barbarství, tajfun, revoluce, chleba, vlk, podhradí, naftové zřídlo, válka, přetlak, sůl, technologie, kulomet, býti dlužen, jaro a léto, strž, touha po svobodě, tráva, násilí, domorodec, agrese, gotika, svěžest, sopka, jazz, intuice, vůle, fanatismus, nenávist, čerň, urážka, vztek, sex, touha, začátek • Co je modré • žena, duch, slovo, obležení, věk, sytost, park, pobřeží, přístav, postkoitální zklidnění, onanie, masochismus, jezero, velehora, stabilizátor, západ a sever, moudrost, odpoledne, led, stav klidu (buňky biologické nebo elektronické), kultura, bezvětří, demokracie, zmrzlina, pes, palác, benzínová pumpa, mír, podtlak, cukr, umění, dálkově řízený elektronický protiraketový systém, peníze na kontě, podzim a zima, hřeben, svoboda, zahradní květiny, rozumové přesvědčování, kolonista, podrobení se, rokoko, únava, sediment, Mozart, ratio, znalost, moudrost, láska, běloba, anekdota, klid, erotika, lhostejnost, literatura, konec • A velkomožný Gráf se konečně sklonil před vůlí lidu. ”Máte hned přijít k soudruhu řediteli –” ozval se tenký dívčí hlásek v telefonu a Bogan třímal sluchátko ještě poté, kdy dívka už zavěsila, jak maršálskou hůl, slunce zlatilo formuláře a blankety na stole a elektrickou kalkulačku, mé vítězné zbraně, a pokrylo zlatem Boganova ramena a hruď. Slavkovské slunce vítězství – ”A nedej se obalamutit –” šeptala Jolana zbledlá vzrušením. ”Rozdrtím ho,” řekl Bogan prostě a vyšel do šera chodby Bílého domu, zvolna kráčel mezi světlými obdélníky skleněných výplní čtyřiceti kancelářských dveří, siluety za sklem jako by strnuly do aleje soch vedoucí k Triumfálnímu oblouku. BYT–PRO–TUŠLA– ”Máte chvilku počkat,” řekla v předpokoji dívka v bílém plášti a Bogan se beze slova důstojně posadil do křesla pro návštěvy. Čekám naposled. Chvilka se protahovala minutu po minutě a horko v předpokoji zřetelně sílilo. Starý gráfovský trik – nechat stranu napřed změknout podušením ve vlastní šťávě... Nicméně Bogan zneklidněn a jeho myslí bleskově probíhal sled jednotlivých operací: Zkreslení měsíční produkce – oba výbory, prokuratura a banka, ti by tady už mohli být. Cenové neplechy – lidová kontrola, ministerstvo a Sdružení, ti si dají na čas. Skládají kajak – to nic. Malování bytu a služební cesty – taky slabé. Šest ztracených dárkových balíčků od dědy Mráze ... dost trapas. To se raději ani nemělo ... Z chvilky bylo posléze šestačtyřicet minut, když se Boganovi otevřely dveře ředitelny. Gráf neodpověděl na Boganův pozdrav a nenabídl mu ani židli – však dívat se na tebe shora odpovídá mé pozici síly ... ”Už toho bylo dost,” řekl podnikový ředitel Gráf po nekonečné době, během níž si pokojně dočetl krajský deník Průboj, zapálil sigaretu a telefonicky si objednal tři lístky na ”Labutí jezero” do lóže v prvním pořadí (typické gráfovské špílce, ale leckdo jim naletí. Já už ne –), náhle otevřel zásuvku, štítivě z ní vyňal můj ocelový šíp a hodil mi jej k nohám na zem. ”Vracím vám vaši hračku. A teď.” ”A teď.” ”Zítra v deset přijde první komise na to vaše udání, myslím, že prokuratura. Na středu se ohlásila revize ze Státní banky a na čtvrtek městský výbor. Po neděli jich přijde značně víc – sám víte nejlépe, koho jste pozval.” ”Ale teď –” ”Vezmete si je všecky na starost. Vysvětlete jim to, jak chcete. To je už vaše věc.”

24. Ota Pavel vl. jm. Ota Popper, * 2. 7. 1930, † 31. 3. 1973 •   český prozaik, novinář a sportovní reportér; redaktor časopisů Stadiona Československý voják •       psal reportáže a povídky ze sportovního prostředí i o sportovcích: • Dukla mezi mrakodrapy • Plná bedna šampaňského • Pohár od Pánaboha • Syn celerového krále • Pohádka o Raškovi       autor vzpomínkových próz, v nichž čerpal tematicky z vlastního života a zejm. z životních osudů svého otce: • Smrt krásných srnců • Jak jsem potkal ryby– obě prózy vydány společně pod názvem Fialový poustevník ve zdánlivě prostých příbězích, plných nostalgického humoru a poezie, vypověděl o smyslu a krásách života a vytvořil obraz prostředí i doby       na motivy jeho próz natočeny: •        filmy Smrt krásných srnců, Zlatí úhoři •        televizní inscenace Pohár za první poločas

25. Smrt krásných srnců • My tři kluci jsme do toho kraje za hrad Křivoklát ohromně rádi jezdili. Tenkrát jsem nevěděl proč, ale dnes to vím. Můj tatínek pochopil už tenkrát, že jednou můžu uvidět bulváry Paříže a mrakodrapy New Yorku, ale už nikdy nebudu moci týdny bydlet v chalupě, kde voní v peci chleba a v máselnici se tluče máslo, protože u těch chalup budou jednou zastavovat embéčka, uvnitř budou blikat televizory, podají vám špatnou černou kávu a vybledlý chleba. Kdysi tatínek hledal ten kraj po čuchu. Ve třicátých letech minul s naším osobním šoférem Tondou Valentou hrad Křivoklát a stoupal strašnými serpentinami dále na západ podél řeky Berounky, ve které tenkrát plavaly štiky jak krokodýlové a na mělčinách se v řasách převalovali tloušti a parmy jak polena. Tatínek všechno pozoroval a mířil dál až k zájezdní hospůdce U rozvědčíka a tam jsme na dvě sezóny zůstali. Ale nebylo to ono. Přestože paní Fraňková byla krásná a příjemná žena a uměla báječný guláš a dršťkovou, v sobotu a v neděli tam byl kravál. Přijely spousty trempířů, čundráků, vandráků a kovbojíčků a z tiché hospůdky udělali peklo hodné Západu. Zpočátku posílala maminka tatínka za trempíři, aby je uprosil, ať tolik nehlučí, ale po několika pokusech se vzdala. Brzy totiž v znějících písních o tom, že život je pes a že nejkrásnější je žít na řece Youkonu bez ženy, vynikal tatínkův krásný hlas a k nám ubohým dětem zvlášť pronikal ryk nástrojů, které tatínek jedině ovládal, což bylo koště a pokličky půjčené od paní Fraňkové. Ráno ho maminka našla sedět u studny podnapilého; hrál na hřeben sentimentální písničky o svém černém Kladnu. Žili tam v tom kraji krásní lidé, jako tulák Bambas. Od jara do zimy nepracoval, chytal ryby u Čertovy skály. Na každý den měl v hadrovém sáčku připraveno pět kostiček cukru ze zimních časů, kdy pracoval málo. Jeho život mě okouzloval a ještě v pozdějších letech, kdy si jiní přáli být spisovateli nebo letci, přál jsem si být Bambasem. Spal v polorozbořené chatce a přikrýval se opelichanou kůží z jelena. Uměl fantasticky chytat ryby, všemi dovolenými a hlavně nedovolenými způsoby. Maminka mě s Bambasem nerada viděla, bála se, že mě zkazí. Bohužel se mu to nepovedlo. Ale abych se vrátil k tomu, co se dělo pak s mým tatínkem a s námi. Po jedné takové bouřlivé noci byl tatínek donucen najít selskou chalupu. A tak nás naložil na škuner a plul k domečku pod Bránovem, kde se říkalo V luhu. A v chalupě u převozníka Karla Proška, knírek měl zrov-na jako Adolf Hitler, jsme nalezli na dlouhá léta přístřeší. V chalupě byla právě pec na chleba, ve sklepě mlíko a máslo a pod ním podmáslí a v chlívě kráva a na stráni brambory a v lese hři-by a ve vodě, na kterou jsme koukali z okna, mračna ryb. Byl to ráj, o němž zpíval dříve pan Werich a později pan Matuška, a i moře piva se kupilo v hospůdce na rozcestí dvou silnic, zvané Anamo.

26. Josef Škvorecký * 27. 9. 1924 – 3. 1. 2012 •       český prozaik; manžel Z. Salivarové •       v roce 1969 odešel do exilu •       v Torontu založil (spolu s manželkou) nakladatelství 68 Publishers •       mezník ve vývoji české prózy znamenal jeho román: Zbabělci, reflektující – podobně jako další prózy Legenda Emöke, Konec nylonového věku – prožitky a životní pocity mladé generace, dospívající za 2. světové války; o posledních dnech války v Náchodě; pohled z opačné strany – Danny Smiřický je antihrdina (polemika s ideologickým pojetím doby) •       je autorem detektivních povídek Smutek poručíka Borůvky, z nichž některé byly zfilmovány •      události roku 1968 znemožnily vydání satiry na vojenský dril a byrokratismus Tankový prapor (Toronto 1971, bylo zfilmováno v roce 1991) •       v emigraci vydal prózy reagující na sovětskou okupaci Mirákl •       zachytil prostředí emigrace v jejím generačním rozvrstvení Příběh inženýra lidských duší a konfrontoval zážitky z 2. světové války se světem poúnorové a posrpnové emigrace •       po listopadu 1989 opět publikuje v ČR Scherzo capriccioso, Prima sezóna • komentovaný soubor dokumentů o nakladatelství 68 Publishers Samožerbuch, se Z. Salivarovou

27. Zbabělci • „Poslyš,“ řekl jsem. • „Co?“ • „Proč tady vlastně seš?“ • „Jak?“ • „Proč tady nasazuješ krk?“ • „No-“ • „Já že kvůli Ireně,“ řekl jsem´rychle, aby mě nepředešel. • „Fakticky, čéčé, já taky. Kvůli Dagmaře, řekl Rosťa. Za chvíli řekl: „A mysliš, že něco bude?“ • „Asi jo.“ • “Mně se to moc nezdá.“ • „No tady nebude nic. V pivováře. Ale komunisti něco provedou.“ • „Ty myslíš?“ • „Určitě.“ • „No dobře. Mně je to stejně jedno.“ • „Mně taky,“ řekl jsem a bylo mi to jedno… • Na rohu u Novotných jsem spatřil Petra Geršvína. Zamířil jsem k němu."Ahoj," řekl jsem mu."Tě vidim," řekl mi a dotkl se dvěma prsty střechy • klobouku. Byl opřen o protitankovou překážku, která tam stála, a měl nohy efektně zkřížené."Tak co?" řekl jsem."Patřim na lid," řekl."Nepudeš dál?"„Okej. Čekám na Harryho.""Oukej. Kde je?""Šel pro barvu.""Na co?"Budem černit.""Ale co?""Germánský nápisy.""Jo tak. To du s váma. De eště někdo?"Benno s Lexou šli pro štafle.""A přídou sem?""Jo."Odmlčeli jsme se.Pedro byl ledově klidný a úsečný. Takový on byl vždycky. Moc toho v hlavě neměl, ale doved to, co tam měl, podávat po tak malých porcích, že mu to vydrželo dýl než klukům, kteří měli kebule přecpané vědomostmi."Poslyš, co myslíš. Bude se tady střílet?" řekl jsem."Mám obavy.""Myslíš, že by se mělo rači počkat?""Samo.""Já si taky myslim. Chlapi se do toho ženou jako blázni a bez zbraní - "

28. Milan Kundera, 1929 • je český spisovatel, od roku 1975 žijící a tvořící ve Francii]. • Kundera píše jak česky, tak fran-couzsky, jeho dílo bylo v Česko-slovensku do roku 1989 zakázáno, v roce 1979 byl zbaven českosloven-ského státního občanství • Dílo: • Žert(1965) • Valčík na rozloučenou (1972) • Život je jinde (1973) • Kniha smíchu a zapomnění (1978) • Nesnesitelná lehkost bytí (1984) • Nesmrtelnost (1987-1988) • La Lenteur (Pomalost) (1993) • L'Identité (Totožnost) (1998) • L'Ignorance (Nevědomost) (2000) • Umění románu: Cesta Vladislava Vančury za velkou epikou (1960) • Divadelní hry • Majitelé klíčů (1962) • Jakub a jeho pán: Pocta Denisu Diderotovi (1971) • Povídky • Směšné lásky: tři melancholické anekdoty (1963) • Druhý sešit směšných lásek (1965) • Třetí sešit směšných lásek (1968) • Poezie • Člověk, zahrada širá (1953) • Poslední máj (1961) – oslava Julia Fučíka. • Monology (1965) • Kundera nepovoluje svá díla překládat do češtiny – mnohá dosud nevyšla – překládá se sám, pomalu

29. …protože to byla dívka při své bystrosti (a při své kráse, která – jako každá krása – sugerovala okolí zdánlivou nepřístupnost) důvěřivě prostoduchá; neuměla se nikdy podívat za věc a viděla jen věc samu; chápala znamenitě botaniku, ale stávalo se, že nerozuměla anekdotě, kterou jí vyprávěli kolegové; nechávala se strhnout všemi entuziasmy doby, ale ve chvíli, kdy byla svědkem nějaké politické praktiky konané ve smyslu zásady účel světí prostředky, stávala se stejně nechápavou, jako když stála před anekdotou svých kolegů; však proto také soudruzi usoudili, že potřebuje své nadšení posílit vědomostmi o strategii a taktice revolučního hnutí, a rozhodli, že se má o prázdninách zúčastnit čtrnáctidenního stranického školení. To školení mi přišlo velice nevhod, protože právě v těch čtrnácti dnech zamýšlel jsem být s Markétou sám v Praze a dovést náš vztah (který až dosud pozůstával z procházek, hovorů a několika polibků) k určitějším koncům; neměl jsem na výběr než právě těch čtrnáct dnů (další čtyři týdny jsem měl strávit na zemědělské brigádě a posledních čtrnáct dnů prázdnin být u matky na Slovácku), takže jsem nesl s bolestnou žárlivostí, když Markéta nesdílela můj smutek, na školení se nijak nehněvala, ba dokonce mi říkala, že se na ně těší. Ze školení (konalo se v jakémsi zámku uprostřed Čech) mi poslala dopis, který byl takový jako ona sama: plný upřímného souhlasu se vším, co žila; všechno se jí líbilo, i ranní čtvrthodinka tělocviku, referáty, diskuse i písně, které tam zpívali; psala mi, že tam vládne „zdravý duch“; a ještě z pilnosti připojila úvahu o tom, že revoluce na Západě nedá na sebe dlouho čekat. Když se to tak vezme, souhlasil jsem vlastně se vším, co Markéta tvrdila, i v brzkou revoluci v západní Evropě jsem věřil; jen s jedním jsem nesouhlasil: aby byla spokojená a šťastná, když se mi po ní stýskalo. A tak jsem koupil pohlednici a (abych ji ranil, šokoval a zmátl) napsal jsem: Optimismus je opium lidstva! Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij! Ludvík. Na mou provokativní pohlednici mi Markéta odpověděla stručným lístkem s banálním textem a na další má psaní, která jsem jí během prázdnin posílal, se neozývala. Byl jsem kdesi na Šumavě, hrabal jsem sena s vysokoškolskou brigádou a z Markétina mlčení na mne padal veliký smutek. Psal jsem jí odtud skoro každý den dopisy, které byly naplněny prosebnou a melancholickou zamilovaností; prosil jsem ji, abychom se mohli alespoň posledních čtrnáct dnů prázdnin ještě vídat, byl jsem připraven nejezdit domů, nevidět svou opuštěnou matku a jet kamkoli za Markétou; ….

30. Šel jsem na sekretariát s příjemnou zvědavostí. Zazvonil jsem a dveře mi otevřel předseda výboru, vysoký mladík s úzkou tváří, světlými vlasy a ledově modrýma očima. Řekl jsem „čest práci“, on nepozdravil a řekl: „Běž dozadu, čekají tě tam.“ Vzadu v poslední místnosti na sekretariátě mne čekali tři členové stranického vysokoškolského výboru. Řekli, abych se posadil. Posadil jsem se a pochopil jsem, že se děje něco neblahého. Všichni tři soudruzi, které jsem dobře znal a byl jsem zvyklý se s nimi vesele bavívat, tvářili se nepřístupně; tykali mi sice (jak je pravidlem mezi soudruhy), ale nebylo to najednou přátelské tykání, nýbrž tykání úřední a hrozivé. {Přiznám se, že od té doby mám k tykání averzi; má být původně výrazem důvěrné blízkosti, ale jsou-li si tykající lidé vzájemně cizí, nabude okamžitě opačného významu, je výrazem hrubosti, takže svět, v němž si lidé tykají všeobecně, není světem obecného přátelství, nýbrž světem obecné neúcty^ Seděl jsem tedy před třemi tykajícími vysokoškoláky, kteří řm položili první otázku: zda prý znám Markétu. Řekl jsem, že ji znám. Ptali se mne, jestli jsem si s ní dopisoval. Řekl jsem, že ano. Ptali se mne, jestli si nepamatuju, co jsem jí psal. Řekl jsem, že si to nepamatuj u, avšak pohlednice s provokačním textem mi v té chvíli vytanula před očima a já jsem začal tušit, oč jde. Nemůžeš si vzpomenout? ptali se mne. Ne, říkal jsem. A co ti psala Markéta? Pokrčil jsem rameny, abych vzbudil dojem, že mi psala o intimních věcech, o nichž tu nemohu hovořit. Nepsala ti něco o školení? ptali se. Ano, psala, řekl jsem. Co ti o tom psala? Že se jí tam líbí, odpověděl jsem. A co dál? Že jsou dobré referáty a dobrý kolektiv, odpovídal jsem. Psala ti, že vládne na školení zdravý duch? Ano, řekl jsem, snad něco takového psala. Psala ti, že poznává, co je to síla optimismu? ptali se dál. Ano, řekl jsem. A co ty si myslíš o optimismu, zeptali se

31. O optimismu? Co bych si o něm měl myslet? ptal jsem se. Považuješ se sám za optimistu? ptali se dál. Považuju, řekl jsem nesměle. Mám rád legraci, jsem docela veselý člověk, snažil jsem se zlehčit tón výslechu. Veselý může být i nihilista, řekl jeden z nich, může se třeba smát lidem, kteří trpí. Veselý může být i cynik, pokračoval. Myslíš si, že se dá vybudovat socialismus bez optimismu? zeptal se jiný. Ne, řekl jsem. Tak ty tedy nejsi pro to, aby se u nás vybudoval socialismus, řekl třetí. Jak to? bránil jsem se. Protože optimismus je pro tebe opium lidstva, útočili. Jak to, opium lidstva? bránil jsem se stále. Nevykrucuj se, napsals to. Marx nazval opiem lidstva náboženství, ale pro tebe je opiem náš optimismus! Napsals to Markétě. Byl bych zvědav, co by na to řekli naši dělníci a úderníci, kteří překračují plány, kdyby se dověděli, že jejich optimismus je opium, navázal hned jiný. A třetí dodal: Pro trockistu je budovatelský optimismus vždycky jen opiem. A ty jsi trockista. Proboha, jak jste na to přišli? bránil jsem se. Napsals to, nebo nenapsal? Snad jsem něco takového z legrace napsal, vždyť už jsou to dva měsíce, nepamatuji se na to. Můžeme ti to připomenout, řekli a četli mi mou pohlednici: Optimismus je opium lidstva. Zdravý duch páchne blbostí! Ať žije Trockij! Ludvík. Věty zněly v malé místnosti politického sekretariátu tak strašně, že jsem se jich v té chvíli bál a cítil jsem, že mají ničivou sílu, jíž neodolám. Soudruzi, to měla být legrace, řekl jsem a cítil, že mi nikdo nemůže uvěřit… /Žert/

32. Milan Kundera - Směšné lásky • Když viděla v mladíkově pohledu neúplatnou posedlost, snažila se pokračovat dál ve hře, i když už nemohla a neuměla. Se slzami v očích vylezla na stůl. Deska byla velká sotva metr krát metr a jedna noha byla o maličko kratší; dívka stojící na stole měla pocit vratkosti. Ale mladík byl spokojen s nahou postavou, která se teď tyčila nad ním a její stydlivá nejistota jen podněcovala jeho rozkazovačnost. Chtěl to tělo vidět ve všech polohách a ze všech stran, tak jak si představoval, že je viděli a budou vidět i jiní muži. Byl sprostý a lascivní. Říkal jí slova, která od něho v životě neslyšela. Chtěla se vzepřít, chtěla utéci ze hry, nazvala ho křestním jménem, ale on ji hned okřikl, že nemá právo ho nazývat tak důvěrně. tak nakonec ve zmatku a vnitřním pláči poslouchala, předkláněla se i dřepala podle mladíkových přání, salutovala a zase se kroutila v bocích, aby mu předvedla twist; tehdy při trochu prudším pohybu sklouzl pod její nohou ubrus a málem upadla. Mladík ji zachytil a strhl na postel.Spojil se s ní. Zaradovala se, že konečně alespoň nyní skončí nešťastná hra a budou to zase oni dva, takoví, jací byli a měli se rádi. Chtěla se k němu přisát ústy. Ale mladík jí odstrčil hlavu a opakoval, že líbá ženy, které má rád. Rozplakala se hlasitě. Ale ani pláč jí nebyl dopřán, protože mladíkova zuřivá vášeň si postupně získávala její tělo, které pak umlčelo nářek její duše. Na loži byla proti sobě brzy dvě těla dokonale spojená, smyslná a sobě cizí. Bylo to nyní právě to, čeho se dívka celý svůj život nejvíce děsila a čemu se úzkostlivě vyhýbala: milování bez citu a bez lásky. Věděla, že přestoupila zakázanou hranici, ale pohybovala se za nyní už bez odmluv a v plné účastnosti; jenom kdesi daleko v koutku svého vědomí pociťovala hrůzu nad tím, že nikdy neměla takovou rozkoš a tolik rozkoše jako právě tenkrát – za tou hranicí.(Falešný autostop)

33. Milan Kundera – Nesnesitelná lehkost bytí Po čtyřech letech strávených v Ženevě ubytovala se Sabina v Paříži a nemohla se vzpamatovat z melancholie. Kdyby se jí někdo zeptal,co se jí stalo, nenašla by pro to slov. Životní drama se dá vždycky vyjádřit metaforou tíže. Říkáme, že na člověka dopadlo nějaké břemeno. Člověk to břemeno unese nebo neunese, padá pod ním,zápasí s ním, prohrává nebo vítězí. Ale co se vlastně stalo Sabině? Nic. Opustila jednoho muže, protože ho chěla opustit. Pronásledoval ji pak?Mstil se jí? Ne. Její drama nebylo dramatem tíhy, le lehkosti. Na Sabinu dopadlo nikoli břemeno,ale nesnesitelná lehkost bytí." • „Pro tebe znamenala tvoje práce všechno, kdežto já mohu dělat cokoli a je mi to úplně jedno. Já jsem neztratila vůbec nic. Ty jsi ztratil všechno.“ • „Terezo,“ řekl Tomáš, „ty sis nevšimla, že jsem tady šťastný?“ „Tvoje poslání bylo operovat.“ • „Terezo, poslání je blbost. Nemám žádné poslání. Nikdo nemá žádné poslání. A je to ohromná úleva zjistit, že jsi volná, že nemáš poslání.“

34. Milan Kundera - Nesmrtelnost • "Nová doba se vrhá na všechno, co bylo kdy napsáno, aby to proměnila ve filmy, televizní vysílání anebo kreslené obrázky. Protože podstatné na románu je právě jen to, co se nedá říci jinak než románem, v každé adaptaci zůstane jen to nepodstatné. Chce-li blázen, který je ještě dnes píše, chránit své romány, musí je napsat tak, aby se nedaly adaptovat, jinými slovy, aby se nedaly vyprávět." • Z doslovu autora: • "Co jsem sledoval: učinit myšlení (meditaci, úvahu) přirozenou součástí románu a vytvořit zároveň takový způsob uvažování, který je specificky románový (to jest nikoli abstraktní, ale spjatý se situacemi postav ...); rozšířit radikálně čas románu, tak aby byl s to uchopit "čas Evropy" v konfrontaci různých historických dob ...; odejmout románu tíživý imperativ pravděpodobnosti, dát mu hravost, tak aby čtenář mohl sice před sebou vidět postavy "jako živé" ..., ale aby přitom nezapomínal, že jejich "živost" je jen zdáním, kouzlem, uměním, součástí hry, románové hry, a aby se z té hry uměl radovat."

35. Jak žít ve světě, s kterým člověk nesouhlasí? Jak žít s lidmi, když člověk nepovažuje ani jejich trápení ani jejich radosti za své? Když ví, že k nim nepatří? • Agnes jede po tiché silnici a odpovídá si: Láska, nebo klášter. Láska, nebo klášter: dva způsoby, jak může člověk odmítnout boží computer, jak mu může uniknout. • Láska: už dávno si Agnes představuje takovou zkoušku: zeptají se vás, zda byste se po smrti chtěli znovu probudit k životu. Milujete-li skutečně, budete souhlasit jen pod tou podmínkou, že se znovu shledáte se svým milovaným. Život je pro vás hodnota podmíněná, ospravedlněná jenom tím, že vám umožní žít vaši lásku. Ten, koho milujete, je pro vás víc než boží Stvoření, víc než život. To je ovšem rouhavý výsměch Stvořitelovu computeru, který považuje sama sebe za vrchol všeho a za smysl bytí. • Ale většina lidí nepoznala lásku a z těch, co se ji domnívali znát, jen málokteří by prošli úspěšně zkouškou, kterou vymyslila Agnes; utíkali by za příslibem nového života, aniž by si kladli jakoukoli podmínku; dali by přednost životu před láskou a spadli Stvořiteli dobrovolně zpátky do jeho pavouci sítě. • Není-li člověku dáno žít s milovaným a podřídit všechno lásce, zbývá pak druhý způsob jak uniknout Stvořiteli: odejít do kláštera. Agnes si vzpomíná na větu ze Stendhalovy Kartouzy parmské: „il se retira a la chartreuse de

36. Parme." Fabricius ode šel; stáhl se do kartouzy parmské. Nikde předtím se v románu žádná kartouza neobjevuje, a přesto je ta jediná věta na poslední stránce tak důležitá, že podle ní Stendhal nazval svůj román: protože vlastní cíl všech Fabriciových dobrodružství byla kartouza; místo odvrácené od světa a od lidí. • Do kláštera odcházeli kdysi lidé, kteří nesouhlasili se světem a nebrali jeho trápení ani radosti za své. Ale naše století odmítá přiznat lidem právo nesouhlasit se světem, a proto kláštery, do nichž by se mohl utéci Fabricius, se už nevyskytují. Není už místa odvráceného od světa a od lidí. Zůstala po takovém místě jen vzpomínka, ideál kláštera, sen o klášteře. Kartouza. II se retira a la chartreuse de Parme. Vidina kláštera. Za tou vidinou jezdí Agnes už sedm let do Švýcarska. Za kartouzou od světa odvrácených cest. • Agnes si vzpomněla na zvláštní chvíli, kterou zažila odpoledne v den odjezdu, když se šla naposledy toulat po krajině. Došla k potoku a lehla si do trávy. Ležela tam dlouho a měla pocit, že proud do ní vstupuje a odplavuje z ní všechny bolesti a špínu: její já. Zvláštní, nezapomenutelná chvíle: zapomínala já, ztrácela já, byla bez já; a v tom bylo štěstí. • Ve vzpomínce na tu chvíli napadá Agnes myšlenka, nejasná, unikavá, a přece tak důležitá, možná nejdůležitější ze všech, že se ji snaží pro sebe zachytit slovy: To, co je na životě nesnesitelné, není být, ale být svým já. Stvořitel se svým computerem vpustil do světa miliardy já a jejich životy.

37. Ale kromě té spousty životů je možno si představit nějaké základnější bytí, které tu bylo, ještě než Stvořitel začal tvořit, bytí, na které neměl a nemá vliv. Když dnes ležela v trávě a vstupoval do ní monotónní zpěv potoka, který z ní vyplavoval její já, špínu já, podílela se na tomto základním bytí projevujícím se v hlase plynoucího času a v modři oblohy; ví teď, že není nic krásnějšího. • Silnice, po níž jede, je tichá a svítí nad ní daleké, nesmírně daleké hvězdy. Agnes si říká: Žít, v tom není žádné štěstí. Žít: nést svoje bolavé já světem. • Ale být, být to je štěstí. Být: proměnit se v kašnu, kamennou nádrž, do které padá vesmír jako vlahý déšť. • ----------------------------------------------------------------------------------------------- • Dívka šla ještě dlouho, bolely ji nohy, potácela se a pak si sedla na asfalt přesně doprostřed pravé půle silnice. Hlavu měla schovánu mezi rameny, nosem se dotý-kala kolenou a ohnutá záda ji pálila vědomím, že jsou nastavena kovu, plechu, nára-zu. Hruď měla skrčenu, svou nebohou útlou hruď, v které hořel trpký plamen bol-avého já a nedával jí myslit na nic jiného než na sebe. Toužila po nárazu, který by ji rozdrtil a ten plamen udusil. • Když slyšela přijíždějící auto, skrčila se ještě víc, hluk se stal nesnesitelný, ale místo rány, na kterou čekala, ji zasáhl jen silný úder vzduchu zprava a pootočil její sedící tělo. Bylo slyšet skřípění brzd, pak ohromný rámus nárazu; nic neviděla majíc zav-řené oči a tvář přitištěnu ke kolenům, jen žasla, že žije a sedí, jako seděla před tím.

38. A znovu uslyšela hluk přibližujícího se motoru; tentokrát ji úder vzduchu srazil na zem, rána nárazu se ozvala z veliké blízkosti a vzápětí za ní bylo slyšet křik, nepopsatelný křik, strašný křik, který ji vymrštil ze země. Stála uprostřed prázdné silnice; ve vzdálenosti asi dvou set metrů viděla plameny a z jiného místa, blíž u ní, se zvedal z příkopu k temnému nebi stále ten stejný nepopsatelný, strašný křik. • Křik byl tak naléhavý, tak strašný, že svět kolem ní, svět, který ztratila, se stal skutečný, barevný, oslepující, hlučný. Stála uprostřed silnice, rozpřáhla ruce a připadala si najednou veliká, mocná, silná; svět, ten ztracený svět, který ji odmítal slyšet, se k ní s křikem vracel a bylo to tak krásné a tak strašné, že i jí se chtělo křičet, ale nemohla, její hlas byl v jejím krku udušen a nebyla s to ho vzkřísit. • Octla se v oslepujícím světle třetího auta. Chtěla uskočit, ale nevěděla, na kterou stranu; slyšela skřípění brzd, auto kolem ní projelo a ozval se náraz. Tehdy křik, který měla v hrdle, se konečně probudil. Z příkopu, stále ze stejného místa, se nepřestával ozývat řev bolesti a ona mu teď odpovídala. • Pak se obrátila a utíkala pryč. Utíkala křičíc, fascinována, že její slabý hlas je s to vydávat takový křik. Tam, kde se silnice spojovala s dálnicí, byl na sloupu telefon. Dívka ho zvedla: "Haló! Haló!" Na druhé straně se ozval konečně hlas. "Stalo se neštěstí!" Hlas ji žádal, aby udala místo, ale ona nevěděla, kde je, a tak zavěsila a utíkala zpátky k městu, z něhož odpoledne vyšla. (Nesmrtelnost)

39. Jan Procházka * 4. 2. 1929, † 20. 2. 1971 •      český prozaik a scenárista •       otec Lenky Procházkové a Ivy Procházkové •       publikoval v Literárních novinách v rubrice A co si o tom myslíte Vy?, v časopisu My, v Kulturní tvorbě, Literárních listech aj. •       kritický obraz všední životní reality 50. let se pokusil v rozsáhlém románu Přestřelka       kritický pohled na minulost i na současnost uplatnil i v dalších prózách •       řada z nich byla zfilmována, mj. Zelené obzory - obraz zápasu zemědělského odborníka s funkcionáři (vnitřní rozpory společnosti); mladý hrdina nucen řešit problémy a upevnit si vnitřní jistoty (zlidštěný hrdina); rovina společenská, ale i soukromá, Ať žije republika, Kočár do Vídně, Svatá noc (film pod názvem Noc nevěsty), Ucho (film měl premiéru a získal mezinárodní ocenění až 20 let po svém dokončení) •       z jeho politické publicistiky 60. let byl vydán knižní výbor Politika pro každého •       od 70. let byl jako protagonista pražského jara diskriminován; •       psal scénáře pod cizími jmény: • Už zase skáču přes kaluže, Páni kluci, Na kometě, Svatby pana Voka • pohřeb J. Procházky v únoru 1971 se stal první umírněnou demonstrací občanů proti totalitní moci

40. Ať žije republika! • Po nebi kroužil mesršmíd. Už od rána. Teď kreslil tenkou bílou spirálu, letěl velice vysoko. Chvílemi se zdálo, že směřuje k slunci, ale pak se zase vracel. Když klesal, vyváděl motorem jako cirkulárka. A klapalo mu v mašině. Otec se taky díval nahoru. Mhouřil oči, měl otevřená ústa. O letadlech nevěděl vůbec nic.- Má vejšku, - řekl jsem. - Možná tři tisíce. -Někdy jsem se s ním chtěl bavit. Ale vždycky se na mě podíval tak, že mě to hnedka přešlo.- Je to dvoumotorák. -- Di k Petrželovi pro půl piksle vápna, - řekl.Mesršmíd už pro něho neexistoval. Podával mi plecháč na vápno. A přistrkoval naše kolo. Byl to pravděpodobně první velocipéd světa. Kolo nemělo blatníky. A ani deset běžných součástek. Možná ani ložiska. Vypadalo jako brus.Teď se zdálo, že letoun padá vývrtkou.- To tě zajímá! - řekl. - Blbiny. -Vyrazil vzduch velkým nosem ve svém obličeji. Odjakživa se na mě díval útrpně. S pohrdáním. Otevíral mi vrata.- A né, aby ses hnal k Vitlichovi za psama! - řekl.- Ne, - řekl jsem.Dal mi dvě koruny.- Řekni půl piksle! - vyhrnul obočí. Někdy se na mě taky díval jako na hňupa.Zatímco otec byl Jan Cimbura, maminka byla něžná. Divil jsem se, že si ho vzala.

41. - Jeď vopatrně, - řekla. - Nespadni. - Měla tichý hlas.- Nespadnu, - řekl jsem.Vždy mezi námi vanulo něco, co otec vůbec nevnímal.Neboj se, umím jezdit, - řekl jsem mamince. Už zašel za vrata. Věděl jsem, že ona se za mnou dívá. Jak se rozjíždím. Jak odjíždím od našeho domu. V těch situacích mě nejvíc štvalo, že ve třetí měšťance vypadám na čtvrtou obecnou. Snažil jsem se před jejíma očima vytáhnout v ramenou. Jezdil jsem dosud pod štanglí, přes rám jsem nedošáhl nohama. Nad koleny jsem měl stehna stejně tenká, jako lýtka pod koleny.Dívala se za mnou, pokud mě mohla z místa, kde stála, vidět.Kluky jsem uviděl, až když jsem si to hnal s kopce. Klika, že jsem s kopce nemusel šlapat. Ani za nic bych nechtěl, aby mě viděli, jak lítám pod tyčí.Šli všichni čtyři kus vpředu: Kadera, Čumát, Rez, Vašák. Největší volové v Evropě. Na špagátech táhli čokly. Kdo vodí psa na špagátě, je obrkůň.Za jejich zády jsem vytáhl pravou nohu zpod tyče, přehodil nahoru, všelijak jsem balancoval, měl jsem co dělat, abych sebou neflákl. Stroj uháněl na svůj věk neuvěřitelnou rychlostí, došlápl jsem na pedály obkročmo přes rám. Ale mohl jsem na šlapadlech jenom stát. Když jsem nadzvedl co nejvíc zadnici, vysoukal jsem se i na sic.Psi už se po mně otočili. Znali mě.

42. Kluci čutali do šutráků. Hvízdl jsem. Aby viděli, jak sedím na sicu. Kolo skákalo balet, řinčelo, piksle na vápno mlátila. Trvalo vteřinu, než se Čumát našel.- Pinďo, - zařval. - Pinďo, vole! -Myslí si, že mně vadí, když na mě řve Pinďo!- Ahoj! - zavolám na ně. - Ahoj, kluci! -Otočením hlavy jsem div neslítl. Utíkají za mnou. Je to príma pocit.- Krátký brka, Pinďo! - řvou. - Nedošáhneš! -- Došáhnu jako nic! - křičím.Kolo letí s kopce jako raketa. Měl bych spíš brzdit. Ale sjel jsem zadnicí po kostrbatém sedle, co nejníž, až k samé hranici, kdy ještě fungovala rovnováha, špičkou nohy jsem sešlápl pedál až do spodní polohy. Šlapu! Vím, že pořád za mnou utíkají. Obšplhávám zadnicí na druhou stranu, abych sešlápl druhý pedál. Fakticky šlapu. Rychlost kola se už nedá k ničemu přirovnat. Když přelítnu šutrák, letí velocipéd metr vzduchem.- Slítni, Pinďo! - řve vzadu Čumát. A chechtá se. Zahlédnu je, dělají, že s nimi smích tříská o zem. Hážou po mně šutry.- Čumát, nečum! - začnu oplácet. - Kadera, hlava mu smrděla! Vašák, strašák! - Křičím na plné hlasivky.- Z baráku spad kámen, zabilo to Reze, proč tam blbec leze! - Zatáčka k pomníku padlých je velezrada. V mé rychlosti určitě. Všechno byla záležitost několika vteřin. Živý plot jsem prořízl prsama. Nade mnou je kamenný anděl, má ratolest, sklání se nad letopočtem 1914-1918.

43. Ludvík Vaculík • 1926 • prozaik, fejetonista, publicista, autor manifestu Dva tisíce slov a zakladatel samizdatové edice Petlice (zal. 1971)., podepsal Chartu 77 • Pracoval jako Baťův mladý muž, pak vystudoval Vysokou školu politické a sociální. Vystřídal několik profesí, ať už dělnických, vychovatelských nebo redaktorských. Člen KSČ od roku 1945 do roku 1968. • vynikající fejetonista – Jaro je tady, Srpnový rok • Dílo: • Rušný dům 1963 – román z prostředí učňovského internátu (čerpá z jeho vychovatelských zkušeností) • Sekyra 1966 – román, vystupující proti socialistické představě o idylickém životě na vesnici, čerpá ze životních osudů autorova otce; originalita, kritický pohled, prvky valašského nářečí • Morčata 1970 – vyšel v samizdatu a 1977 v Torontu - až hororový román, kritický k současnosti, zobrazuje absurditu doby a odcizení lidí • Český snář1980 (vyšlo 1983 v Torontu a 1990 v Brně) – tzv.klíčový román, tzn. že popisuje skutečné události a skutečné osoby (jen např. změní jejich jména), psán formou deníkových záznamů – otevřená výpověď o čelních představitelích neoficiální kultury v 70.letech včetně milostných pletek samotného Vaculíka • Jak se dělá chlapec 1993 – motiv nevěry a žárlivosti, zpověď autora o vlastním milostném život • Milí spolužáci1995 – román založený na deníkových záznamech z mládí

44. Český snář "Touha po smíření pronásleduje mě celý život Nevím, zač ji mám spíš považovat, vlastnost vhodná do boje to není. Měl jsem někdy i strach, aby ona mě nezradila. Ale nedovedu si představit život v nesmiřitelnosti, k nikomu, i když tak možná budu muset žít s povinností vítězit nad silnějším, což není většinou možné, takže z toho vyjde zkřivená jedovatá nenávist mrzáků, která umí otrávit vzduch snad ještě víc než nálady nažraného pána. Mně moje stálá ochota k smíru občerstvuje síly: když tedy nechcete mír, jsem dnes znovu, svěže jako včera, proti vám." • Madla má ovázaný palec. Když se ráno umývala, řekla mi: "Umyj mi, prosím tě, ruce." Mydlil jsem jí malé dlaně a pravil jsem:"Kde ses zase tak ukoptila, to musíš na všecko sahat, to nemůžeš jít ze školy rovnou domů, to musíš jezdit rukama po zábradlí, otáčet se kolem kandelábrů, to musíš sebrat všecku špínu z ulice?" Když jsem to říkal, s úžasem a ustrnutím srdce viděl jsem účinky té sugesce: její tvář dostávala úplně, ale úplně výraz malého děcka. Potom, když si už sama ruce utírala, pravila: "Už vím. Ty seš asi moje maminka." A za chvíli ještě: "To jsem to dopracovala." Hledím, co to tady náhle tak voní, a je to ve váze stolístka. (s. 216)

45. Šla kolem paní Rohlenová a pravila: "Čas prchá jako jelen byvši do prdelky střelen." Opravil jsem jí přechodník a umínil si dál nereagovat. Jistě něco chce. Za chvíli přišla znovu a pravila: "Nic nechci, má otázka bude akademická. Když je energetická krize a v Řevnicích není na skládce žádné uhlí, ačkoli léto se chýlí ku konci, znamená to, že si budu muset natahat z lesa dříví jako Hemerkovna. Kam si je mám uložit?" -- "Jak si představujete akademickou odpověď?" zeptal jsem se a dlabal dál. "No, že někde tady na zahradě." --"To by tu vznikl cikánský tábor," pravil jsem, "máte přeci sklep." Odešla a za chvíli znovu: "Když dám dřevo do toho sklepa, je to jako - no -- jako kdybych cukr ukládala do vody." -- "Anebo do sklepa," doplnil jsem ji. "Ale když je to čistě akademické, pojďte mi ukázat, kde byste si představovala sklad svého dřeva. Musí to ale být místo, na které se budete celý den dívat jenom vy, a ne my všichni." Šli jsme na jižní stranu domu, před její byt, kde si pěstuje růže, maliny, lesní jahody, staré hrnce, zavařovačky a rozlámanou dřevěnou židli. Tam za kmenem smrku tisolistého, rozhrnuv převislé větve pustorylu a šeříku, ukázal jsem na hromadu hadrů, sklenic a květináčů řka: "Ideální místo, paní Rohlenová, že?" Stála za mnou, suchá a titěrná, ruce v bok, veliké oči ve zbrázděné tváři, a pravila: "Oceňuji váš důvtip. Tak se stane. Postačí zarazit tu čtyři kůly a dát na ně nějakou stříšku. Souhlasíte? -- "To bude to pravé, paní Rohlenová, pokud tím nemíníte, že to máme udělat my." -- "Nenene! Mám přeci tři syny!" (s. 230)

46. Pavel Kohout * 20. 7. 1928 •      český básník, prozaik, scenárista, dramatik a režisér; v 2. pol. 60. let jeden z představitelů nonkonformního proudu v české literatuře, 1968 protagonista pražského jara; od zač. 70. let perzekvován, v letech 1976 – 77 patřil k hlavním iniciátorům a organizátorům Charty 77; od 1979 žil v zahraničí •       do literatury vstoupil v 50. letech: •        politicky angažovanými a milostnými verši Verše a písně, Čas lásky a boje •        a hrami Zářijové noci, Taková láska- forma inscenovaného soudního procesu; sebevražda studentky z nešťastné lásky       v 60. letech spolupracoval s pražskými divadelními i zahraničními scénami: •        jeho dramatické adaptace Cesta kolem světa za 80 dní, podle J. Verna; Josef Švejk aneb Tak nám zabili Ferdinanda a jiné citáty z Osudů dobrého vojáka Švejka, podle J. Haška a divadelní hry August August, augustbyly uvedeny na scénách v řadě zemí celého světa       od 70. let, kdy se prohloubil jeho kritický postoj k současnému dění, byly jeho: •        prózy Z deníku kontrarevolucionáře, Katyně, Nápady svaté Kláry, Kde je zakopán pes, Bílá kniha, aneb kauza Adam Juráček, Hodina tance a lásky •        a divadelní hry Ubohý vrah, první česká hra uvedená na Brodwayi •        trilogie Život v tichém domě, Marie zápasí s anděly, Vzpomínka na Biskaj, Pat aneb Hra králů, Malá krevní msta, Ecce Constantiavydávány v ineditní edici a v zahraničí • zakladatel bytového dramatu       autor televizního seriáluKonec velkých prázdnin 

47. Pavel Kohout • 1928 • prošel osobnostním vývojem od počáteční bezvýhradné podpory stalinismu, přes postupné vystřízlivění až po účast na Pražském jaru a nucený odchod do exilu v 70. letech • Jeho třetí manželka (od roku 1965) je scenáristka, také spoluautorka jeho scénářů, a spisovatelka Jelena Mašínová. • Z druhého manželství má spisovatelku Terezu Boučkovou • Aktivní chartista, přinucen emigrovat do Rakouska • Prozaik, dramatik, zpočátku básník • Dílo: • Taková láska 1957 – tato hra patří mezi nejlepší české hry • August August, august 1967 – cirkusové prostředí, hl. p. smutný klaun August, má sen, že bude drezírovat 8 bílých lipicánů, ředitel na něj pustí tygry • Ecce Constantia 1988 – 'přímý přenos' z koncilu v Kostnici • Tzv. bytové drama, jednoaktovky s Havlovým Vaňkem • Marie zápasí s anděly 1981 jednoaktovka o životě Vlasty Chramostové • Marast 1982, Atest 1979 Co svět světem stojí, ztrácejí důstojnost mučitelé, ne mučený! (Pavel Kohout: Katyně)

48. Bílá kniha o kauze Adam Juráček, profesor tělocviku a kreslení na Pedagogické škole v K., kontra Sir Isaac Newton, profesor fyziky na univerzitě v Cambridge– podle dobových materiálů rekonstruoval a nejzajímavějšími dokumenty doplnil P. K., 1980 v samizdatu – groteskní román psaný formou koláže, obsahuje zápisy, protokoly, prohlášení aj. Hl. p. Adam Juráček chce okouzlit krásnou Kateřinu, několik měsíců se cvičil v soustřeďování myšlenek a naučil se chodit po stropě, stranický aparát se to snaží zatajit a zakázat → úřady ho obviní z trestného činu a Adam se nakonec zblázní; Autor se vysmívá komunistickým praktikám • Katyně, 1970 – román, hl. p. dospívající dívka, která se nedostane na střední školu a začne navštěvovat speciální humanitní obor s maturitou – školu pro katy. Náplní studia jsou popisy mučení, historie popravování aj.; humoristický pohled na lidské krutosti a praktiky totalitní moci a také nebezpečnou schopnost lidí smířit se s absurdní situací; hodně oceňován a vydán v mnoha jazycích • Nápady svaté Kláry, 1982 – bizarně alegorický román, satiricky pohlížející na totalitní úřady; hl. p. je žákyně 7. třídy obdařená schopností jasnovidectví; v roce 1996 zfilmován v Izraeli pod názvem Clara Hakedosha • Kde je zakopán pes, 1987 – memoárový román (kde autor vychází z vlastních vzpomínek); ukazuje praktiky StB v době normalizace; okolnosti kolem vzniku Charty 77. Název podle jezevčíka, kterého Kohoutovým právě StB otrávila • Hodina tance a lásky, 1989 – román, představující v Kohoutově tvorbě zcela nové téma – téma 2. světové války; příběh z terezínské Malé pevnosti, který zároveň ukazuje, co může u mladých lidí způsobit vymývání mozků; mladá dívka Kristina, jež je dcerou velitele tábora přijíždí ze školy za otcem do koncentráku, posléze se zamiluje do mladého esesáka – ona je naivní, on je uvědomělý mladý árijec; připojují se osudy židů (otec jí přivede mladou židovskou baletku, aby ji učila tančit); dívka stále víc chápe poměry v táboře; onu mladou židovku znásilní Kristinin vyhlédnutý esesák a nechá ji, aby se utopila (o tom se Kristina nedozví); příběh končí osvobozením tábora; zfilmován v roce 2003 Viktorem Polesným • Konec velkých prázdnin, 1991 – rozsáhlé zpracování látky české emigrace

49. Pan farář hned ráno kázal:„Přišla na nás mravní zkáza,konec boží naděje!“Místní statkář k tomu dodal,že nás čeká velká voda,slintavka a kurděje. Traktory, traktory,- svatá pravda jistá -ďáblovy jsou výtvory,dílo ancikrista! V poli chodí silné stroje,do večera hotovo jeto, co dříve za týden.Stroje zanechaly dojem...proč ty ale, srdce moje,od té doby vzdycháš jen? Traktory, traktory,úspěch máte jistý.Je to těmi motorynebo traktoristy? Tenhle problém rozřešilynaše dívky až v té chvíli,kdy s úsměvem ve tvářivezli je dva hoši milí,vezli si je, roztomilí,na traktorech k oltáři! Traktory, traktory,i vy, traktoristé,údernické praporyzasloužili byste! Dneska už ty čtyři v krajivšichni lidé nazývají„traktorové rodiny“.Často se jich žertem ptají,brzo-li si nachystajímalý traktor pro syny. S traktory, s traktorypro vítězství jistéza daleké obzoryjedou traktoristé • Pavel Kohout: TRAKTOROVÉ ČASTUŠKY • (ukázka z díla) • Traktory, traktory,i vy, traktoristé,údernické praporyzasloužili byste! • To vám bylo pozdvižení,to vám bylo smíchu, klení,to vám bylo hovorů,když k nám přijel o žních lonina výpomoc místo konípárek nových Zetorů. • Traktory, traktory,rozbít přijely jstezastaralé názory,zastaralý systém!

50. Ivan Klíma 1931, český spisovatel a dramatik, redaktor časopisu Květy a v letech 1959-1963 v nakladatelství Československý spisovatel. Poté psal do Lidových novin, Literárních listů (až do jejich zákazu), do časopisů Květen, Plamen a Orientace. Roku 1969 odjel do USA, kde působil jako hostující profesor na Michiganské univerzitě. Po návratu v roce 1970 už byl zakázaným autorem, publikovat mohl jen v samizdatu a exilu a živil se dělnickými profesemi. Jeho dílo je rozsáhlé a žánrově pestré: próza, dramata, reportáže, eseje, fejetony a knížky pro děti. Dílo: • Milenci na jednu noc, 1964 • Milenci na jeden den, 1970 • Soudce z milosti, samizdat 1976 pod názvem Stojí, stojí šibenička, exil 1986, v Čechách tisk 1991, podle kritiků jeho životní dílo: generační psychologický román propracovaný i po stránce děje • Milostné léto, exil 1979 • Má veselá jitra, exil 1979 , 1990 Moje první lásky, exil 1985 • Láska a smetí, samizdat 1987, exil 1988, v Čechách tiskem 1990 • Má zlatá řemesla, 1990 • Moje šílené století, 2008