Právní vztah

1. Právní vztah Pojem a náležitosti 3. přednáška 1. 3. 2010

2. Pojem právního vztahu • Právním vztahem se rozumí právem upravený vzájemný poměr dvou osob (fyzických nebo právnických), včetně veřejnoprávních korporací (zejména obcí, krajů a státu), jako nositelů právní subjektivity, tedy nositelů práv a povinností. Příkladem právního vztahu je dluh, manželství, státní občanství nebo účast společníka ve společnosti s ručením omezeným (všechny jsou upraveny zákonem). • Požadavkem vzájemnosti se právní vztah liší od pouhého práva - např. vlastnictví působí vůči všem (erga omnes), je tedy (absolutním subjektivním) právem, nikoli právním vztahem.

3. Dělení právních vztahů Právní vztahy se dělí do dvou hlavních skupin: • statusové (stavové, které se týkají osob) - příkladem může být rodičovství, členství v družstvu nebo občanství obce • závazkové (obligační, které se zejména týkají uzavírání smluv), včetně závazků škodních

4. Předpoklady vzniku právního vztahu Předpoklady vzniku právního vztahu: • právní norma - obligatorní předpoklad, bez něj nebude společenský vztah právním vztahem (aby se jednalo o právní vztah musí být upraven právem). Právní norma vymezí okruh subjektů (osob) nebo okolností, které musejí nastat, aby právní vztah vznikl. Právní norma také vymezí práva a povinnosti subjektů právního vztahu a sankci za případné porušení těchto povinností. • právní skutečnosti - nutný předpoklad, jen výjimečně nemusí figurovat ve struktuře právního vztahu. Jedná se situace, se kterými právní norma spojuje vznik vztahu. • subjekty a objekty - nebývají vždy v teorii považovány za předpoklady právního vztahu

5. Příklad V občanském zákoníku je upravena problematika kupní smlouvy. Zákon stanoví okruh osob, které mohou uzavřít kupní smlouvu, předmět kupní smlouvy, náležitosti kupní smlouvy, práva a povinnosti kupujícího a prodávajícího. Právní norma (občanský zákoník) tedy stanoví pouze parametry právního vztahu mezi kupujícím a prodávajícím. Samotný právní vztah mezi kupujícím a prodávajícím však vznikne až samotným uzavřením kupní smlouvy, kterou chápeme jako výše zmíněnou právní skutečnost.

6. Sečteno a podtrženo Právní vztah tedy může vzniknout na: • základě právní skutečnosti (podpis smlouvy), což je častější, • ale i na základě zákona – jen výjimečně. Např. v roce 1993 došlo k ukončení pracovního poměru (právní vztah) všech učitelů na vysokých školách.

7. Prvky právního vztahu Právní vztah sestává z těchto prvků: • obsah (oprávnění či povinnosti subjektů právního vztahu) • subjekty (fyzická nebo právnická osoba) • objekt (to, čeho se právní vztah týká)

8. Právní skutečnosti Jsou skutečnosti, s nimiž právní normy spojují vznik, změnu nebo zánik subjektivních práv a povinností (tj. právních vztahů), popř. právních nároků a jiných právních následků. Právní skutečnosti dělíme z: • z hlediska jejich souladu nebo rozporu s objektivním právem (právními normami), • z hlediska toho, zda jsou projevem vůle či nastávají mimovolně. Na základě těchto dvou hledisek rozlišujeme čtyři kombinace právních skutečností.

9. Čtyři kombinace právních skutečností Rozlišujeme 4 druhy právních skutečností: • právní jednání – jedná se o projev vůle, který je v souladu s objektivním právem (podpis smlouvy) a dělí se dále na právní úkony a individuální právní akty, • protiprávní jednání – jedná se o delikty, tedy o projev vůle, který je v rozporu s objektivním právem (porušení smlouvy) a delikty dále dělíme na omisivní a komisivní, • právní událost – mimovolní skutečnost v souladu s objektivním právem (narození osoby), • protiprávní stav – mimovolní skutečnost v rozporu s objektivním právem (živelní pohromy)

10. Právní jednání Projev vůle určitého subjektu, který je v souladu s právem a na něž právní normy váží vznik, změnu nebo zánik právního vztahu. Právní jednání dělíme na: • právní úkony, • individuální právní akty

11. Právní úkon Jedná se o projev vůle určitého subjektu (fyzické nebo právnické osoby), které je v souladu s právem a na něž právní normy váží vznik, změnu nebo zánik právního vztahu. Musejí splňovat určité formální a obsahové náležitosti a to: • náležitosti osoby - způsobilost k právním úkonům • náležitosti vůle - vážnost, svoboda, absence omylu a tísně (ne jednat žertem a v donucení) • náležitosti projevu - určitost, srozumitelnost, forma • náležitosti předmětu - fyzická možnost, dovolenost. Pokud právní úkon nemá jednu z těchto náležitostí, je neplatný.

12. Dělení právních úkonů • jednostranné – výpovědi všeho druhu, odstoupení od smlouvy. Dále je dělíme na právní úkony: procesní povahy (žaloba, odvolání) a hmotně-právní povahy (tj. materiální, závěť, veřejný slib, výpověď z pracovního poměru), • dvoustranné (vícestranné) – smlouvy všeho druhu (i darovací). Dvoustranné právní úkony dělíme na: adresné (výpověď z pracovního poměru), neadresné (vyhlášení veřejné soutěže), • mezi živými a případ smrti – závěť, darování pro případ smrti.

13. Dělení právních úkonů • formální versus neformální – soudobé právo stojí na bázi neformálnosti. Forma je jen tam, kde je výslovně předepsána. Druhy forem právních úkonů jsou: • verbální (dnes výjimečně, snad jen uzavření manželství) • literární (písemné - většina, prodej nemovitosti) • notářský zápis (ve zvlášť důležitých případech) • konkludentní (mlčky činěné, tzn. vlastním jednáním, např. koupě zboží)

14. Individuální právní akt Jedná se o veřejnoprávní jednání jakožto projev vůle státních orgánů (orgánů veřejné moci) či orgánů územní samosprávy, tj. orgány moci výkonné, soudní a samosprávy (soudní nebo správní rozhodnutí, vydané ve správním nebo soudním řízení). Rozhodují autoritativně o právech jiných subjektů (na základě zákona a v jeho mezích). Platí pro ně presumpce správnosti, tzn. že dokud není dokázán opak, je akt platný, i když je vadný. Vady (právní či skutkové) jsou přezkoumatelné na základě opravných prostředků. Výjimečně se vyskytuje nicotný právní akt, který je učiněn někým, kdo není orgánem veřejné moci (tj. vydáno bez zákonného zmocnění) nebo pokud orgán překročil svoji pravomoc.

15. Dělení individuálních právních aktů • konstitutivní rozhodnutí, jimiž se zakládají, mění nebo ruší právní vztahy (trestní rozsudky, rozsudek o rozvodu manželství, stavební povolení) • deklaratorní rozhodnutí, které stvrzují (deklarují) neexistenci, nebo existenci právních vztahů (většinou v soudní oblasti)

16. Protiprávní úkon Takové jednání, které jev rozporu s právem, tj. porušení nebo nedodržení práva, projev vůle v rozporu s normami objektivně platného práva. Každé porušení práva zakládá, mění nebo ruší právní vztah. Rozlišujeme protiprávní úkony • komisivní - spočívají v aktivní činnosti delikventa (někdo činí to, co nemá dělat, tj. porušení zákazu, krádež, loupež) • omisivní - spočívají v nečinnosti, tj. v pasivní činnosti (někdo nečinný, ale má povinnost jednat, tj. porušení příkazu, neplacení daní, neposkytnutí pomoci)

17. Právní událost Je to mimovolní právní skutečnost, které nastávají objektivně (nezávisle) na lidské vůli, jsou v souladu s právem a na které právní normy váží vznik, změnu nebo zánik právních vztahů. Právní událostí je např. smrt, narození člověka, pojistná událost. Nejdůležitějšími právními událostmi jsou: • narození a smrt fyzické osoby - narozením nebo smrtí určité právní vztahy přímo vznikají, mění se nebo zanikají (právo na státní občanství, zánik manželství), • čas (tempus), jeho plynutí nebo dosažení určité časové hranice.

18. Protiprávní stav Je to protiprávní výsledek působení mimovolní skutečnosti, která působí nezávislé na lidské vůli a to v rozporu s normami práva. Jedná se o porušení právní povinnosti, přičemž nemá povahu projevu vůle (nikdo toto porušení nechtěl). Subjekty na základě nich mimovolně vstupují do právních vztahů. Následkem protiprávního stavu je vznik objektivní odpovědnosti (ručit zvýšenou měrou za to, co způsobí), která vzniká někomu, kdo protiprávní stav nezavinil. Např. důlní činnost je obecně prospěšná, ale i nebezpečná a vznikají při ní různé externality.

19. Obsah právního vztahu Obsah právního vztahu tvoří: • subjektivní právo a • subjektivní povinnost.

20. Subjektivní právo Představuje míru možného a dovoleného chování subjektu práva chovat se způsobem objektivním právem nezakázaným nebo možnost chování zaručenou právním subjektům objektivním právem, tj. právními normami. Subjektivnímu právu jedné osoby odpovídá povinnost jiných osob. Subjektivní právo má tři roviny: • možnost chovat se právně nezakázaným způsobem (secundum legem a praeter legem), • možnost požadovat odpovídající chování od jiného, • možnost požadovat ochranu práva, resp. možnost svémoci.

21. Dělení subjektivních práv Subjektivní práva se dělí na: • absolutní, působící vůči všem právním subjektům (např. práva osobní povahy, právo vlastnické) • relativní, působící ve vztahu ke konkrétním subjektům (např. práva závazková, dědické právo, sociální práva). Dále práva dělíme na: • práva soukromá a práva veřejná, • hmotná a práva procesní. Nejvýznamnější subjektivní práva se označují jako základní práva a svobody, které jsou zaručeny právem ústavním a právem mezinárodním.

22. Subjektivní právo versus subjektivní povinnost Možnost určitého jednání může a nemusí být využita (např. právo volit ve volbách apod.). U výkonu práva mohou existovat právní limity: • omezení výkonu subjektivního práva smlouvou (např. vlastník pronajme svoji věc), • nucené omezení výkonu subjektivního práva: • na základě právní skutečnosti (individuální právní akt), • ze zákona - zákonná překážka výkonu, a to z důvodu ochrany jiných práv či veřejného zájmu (např. zdraví, bezpečnost státu, veřejný pořádek apod.). Možnost určitým způsobem se chovat musí být vždy spojena s povinností jiného chovat se adekvátně (tomu odpovídajícím způsobem).

23. Právní povinnost Je to nutnost (vyplývající bezprostředně nebo zprostředkovaně pro právní subjekty z právních norem) chovat se určitým způsobem pod hrozbou sankce. Právní povinnost stanoví tedy buď: • přímo norma • akt aplikace práva • dobrovolný závazek subjektu(smlouva) Právní povinnosti mohou být čtyři: • dare - jednorázové chování (něco dát), jedná se o aktivní činnost, • facere - opakované plnění (něco konat), jedná se o aktivní činnost, • non facere (nekonat), jedná se o pasivní činnost, • pati (strpět), jedná se o pasivní činnost.

24. Subjekty právních vztahů Právní vztah je vztahem k jiné osobě, tj. jinému subjektu. Aby někdo mohl být subjektem právního vztahu, musí mít právní subjektivitu. Právní subjektivita je způsobilost mít subjektivní práva a povinnosti, tj. způsobilost stát se účastníkem právních vztahů. Nositeli subjektivních práv a povinnosti jsou právní subjekty, tj. fyzické, právnické osoby a orgány veřejné moci, které jsou subjekty právních vztahů. Fyzickou osobou se rozumí každý člověk, tj. přirozená osoba.

25. Právnické osoby Je výtvorem práva, fiktivní osobou. Je vytvořena: • zákonem zpravidla přímo v Ústavě, či speciálním zákoně (státní fondy, veřejné vysoké školy), • na základě zákona registrací příslušným orgánem veřejné moci (podle obchodního zákoníku to jsou obchodní společnosti, družstva, státní podniky, jiných zákonů to jsou politické strany, občanské sdružení, církve a náboženské společnosti). Právnická osoba stojí buď na: • personálním základě – korporace (obchodní společnosti, politické strany, družstva, sdružení fyzických či právnických osob), nebo na • materiálním základě – nadace, fondy (subjektem je majetek), či na • kombinaci obou rysů (např. VZP) Právnickými osobami jsou i stát, kraje a obce, jejichž postavení upravuje Ústava a speciální zákony.

26. Právnické osoby Právnické osoby také můžeme dělit na: • právnické osoby soukromoprávní povahy (obchodní společnosti a družstva), • právnické osoby veřejnoprávní povahy – vytvořeny pro naplňování určitého veřejného zájmu (stát, samosprávné celky, veřejné vysoké školy apod.). Právnické osoby mají komplexní právní způsobilost, která je omezena pouze předmětem jejich činnosti (nemůže uzavřít manželství). Jménem právnické osoby jednají statutární orgány, v zákonem vymezeném rozsahu dále jejich členové a zaměstnanci.

27. Orgány veřejné moci Vyznačují se způsobilostí k rozhodování o právech a povinnostech jiných osob v rámci zákonem stanovené pravomoci. Rozlišujeme pravomoc zákonodárnou, výkonnou, soudní aj. Pravomocí rozumíme souhrn práv a povinností (úkolů) orgánů veřejné moci. Působnost orgánu znamená okruh, v němž je realizována jeho pravomoc (působnost je vymezena věcně, teritoriálně, personálně, časově). Odpovědnost za rozhodnutí orgánu veřejné moci nese ten, jehož jménem vystupuje. Dělí se na státní (zákonodárné, výkonné, soudní, kontrolní, dozorové) a jiné (např. orgány územní samosprávy).

28. Právní způsobilost Právní subjekty (fyzické, právnické osoby a orgány veřejné moci) nemají pouze způsobilost k právům a povinnostem, ale i další druhy právní způsobilosti. Rozlišuje se tedy: • právní subjektivita – způsobilost k právům a povinnostem, • způsobilost k právnímu jednání (k právním úkonům), • způsobilost k protiprávním jednáním (k protiprávním úkonům), • procesní způsobilost.

29. Právní subjektivita Je to způsobilost mít subjektivní práva a povinnosti (brát je na sebe vlastními právními úkony), být právním subjektem. Je stanovena normami platného práva (tedy objektivním pozitivním právem). Projevuje se zde zásada rovnosti před zákonem, tzn. právní subjektivita jako způsobilost k oprávnění a povinnostem všech fyzických osob je shodná, resp. jsou shodně vymezeny podmínky způsobilosti k právům a povinnostem. Některá práva má každý bez ohledu na své jednání (základní lidská práva osobní povahy). Nelze, na rozdíl od způsobilosti k právnímu jednání (právním úkonům), omezit rozhodnutím soudu či jiného orgánu. Je neomezená a neomezitelná.

30. Právní subjektivita – Fyzické osoby Právní subjektivita fyzické osoby (každý člověk) vzniká narozením, končí smrtí a prohlášením za mrtvého. Určité aspekty se projeví v prenatálním stavu (nenarozený je považován již za živého, narodí-li se živý). Některé aspekty trvají i po smrti (ochrana osobnosti, lidské důstojnosti, autorských práv). Právní subjektivita má po celý život stejný rozsah, nezužuje se, nerozšiřuje, nikdo jí nemůže být zbaven. Právní subjektivita může být i vázána na splnění nějakých podmínek, nesmí mít ale diskriminační charakter: • občanství - pro nabývání politických, občanských, sociálních a dalších práv • věk - pro volební právo pasivní i aktivní, pro výkon veřejných funkcí, pracovní právo • vzdělání, kvalifikace, atd.

31. Právní subjektivita – Právnické osoby Právní subjektivita právnické osoby je založena buď zákonem (např. vysoké školy, státní fondy apod.), nebo je založena vznikem právnické osoby. V zákoně stanoveny podmínky, za nichž právnická osoba vznikne. Ke vzniku právnické osoby (nutno odlišit od jejího založení) je zpravidla nutná zakládací listina nebo písemná smlouva a není-li stanoven vznik odchylně, vzniká právnická osoba registrací určitým orgánem veřejné moci a je vymezena předmětem své činnosti (a omezena též svým charakterem jako umělé, fiktivní osoby). Právnická osoba např. nemůže uzavírat manželství.

32. Způsobilost k právním úkonům Je schopnost vlastním jednáním nabývat práv a plnit povinnosti • U fyzických osob se v plném rozsahu nabývá zletilostí, v ČR dovršením 18 let nebo uzavřením manželství se souhlasem soudu, když je dosaženo 16 let. Způsobilost může být ze zákonných důvodů rozhodnutím soudu omezena nebo jí může být osoba zbavena úplně, v tom případě za ně jednají zástupci nebo soudem určení opatrovníci • U právnických osob závisí na jejich charakteru a předmětu činnosti. Jménem právnické osoby jedná v plném rozsahu její statutární orgán, jinak též její členové nebo zaměstnanci.

33. Způsobilost k protiprávním úkonům Je schopnost nést právní odpovědnost za porušení právních povinností: • U fyzických osob závisí na zákonem stanovené věkové hranici a duševním stavu v době spáchání deliktu. • Právnická osoba nese samostatně právní odpovědnost za delikty soukromoprávní povahy a za správní delikty, trestní odpovědnost nebo disciplinární odpovědnost však nese fyzická osoba, která ze ni jednala.

34. Procesní způsobilost Spočívá v možnosti činit samostatně procesní právní úkony a samostatně jednat v řízení před soudy, správními úřady a jinými orgány veřejné moci (např. podat žalobu).

35. Objekt právních vztahů Objekty právního vztahu určují charakter tohoto vztahu, jsou vlastně důvodem, kvůli kterému se vztah vytváří. Rozlišuje se několik základních druhů objektů právních vztahů. Jedná se o: • věci – konkrétní objekty, jichž se můžeme zmocnit • výsledky tvůrčí duševní činnosti (objevy, vynálezy, tvůrčí díla), • chování a jeho výsledek (např. činnost policisty při řízení silničního provozu, výkon jiného povolání, podání informace atd., předmětem může být i zdržení se určitého chování), • hodnoty lidské osobnosti (zdraví, čest) a • hmotné objekty, které jsou živými tkáněmi (např. transplantát). Rozlišujeme také primární objekt (chování subjektů právního vztahu) a sekundární objekt právního vztahu (váže se k chování subjektů). Objektem právních vztahů nemůže být člověk.

36. Použitá literatura Monografie: GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 5. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 308 s. ISBN 978-80-7380-233-2.