1 / 59

Afghanistán

Afghanistán. ا فغانستان اسلامي دولت. Projekt č. CZ.1.07/1.1.03/01.0057. ZÁKLADNÍ INFORMACE O ZEMI Geografie Etnické skupiny Jazykové skupiny Územní spory - Paštunistán Společnost – právní kodex Paštunválí Památky Bamján Kandahár Herát Kábul Chajbarský průsmyk. Obsah. OSOBNOSTI

osanna
Télécharger la présentation

Afghanistán

An Image/Link below is provided (as is) to download presentation Download Policy: Content on the Website is provided to you AS IS for your information and personal use and may not be sold / licensed / shared on other websites without getting consent from its author. Content is provided to you AS IS for your information and personal use only. Download presentation by click this link. While downloading, if for some reason you are not able to download a presentation, the publisher may have deleted the file from their server. During download, if you can't get a presentation, the file might be deleted by the publisher.

E N D

Presentation Transcript


  1. Afghanistán افغانستان اسلامي دولت Projekt č. CZ.1.07/1.1.03/01.0057

  2. ZÁKLADNÍ INFORMACE O ZEMI • Geografie • Etnické skupiny • Jazykové skupiny • Územní spory - Paštunistán • Společnost – právní kodex Paštunválí • Památky • Bamján • Kandahár • Herát • Kábul • Chajbarský průsmyk Obsah OSOBNOSTI • Emírové • Dóst Muhammad Chán • Abdurrahmán Chán • Habíbulláh I. • Králové • Amanulláh Chán • Habíbulláh II. • Nádir Šáh • Záhir Šáh • Komunističtí politikové • Hafízulláh Amín • Muhammad Núr Tarakí • Babrak Karmal • Muhammad Nadžíbulláh • Warlordi • Rašíd Dóstum • Gulbuddín Hekmatjár • Burhánuddín Rabbání • Ahmad Šáh Masúd • Taliban • Muhammad Umar • Současná vláda • Hamíd Karzáí DĚJINY • Území Afghánistánu před dosažením nezávislosti • Vznik Afghánistánu • Anglo-afghánské války: první, druhá, třetí • Království Afghánistán 1929 – 1973 • Republika a komunistický převrat 1979 • Válka se Sovětským Svazem 1979 - 1989 • Nadžíbulláhova republika 1989-1992a občanská válka 1992 - 1996 • Vláda Talibanu 1996 - 2001 • Válka proti Talibanu – 2001 – 2011 • Budoucnost? • PRAMENY • Videa • Odkazy • Literatura

  3. Afghánistán je vnitrozemský stát nacházející se na pomezí střední a jižní Asie. Sousedními státy jsou Írán, Pákistán, Uzbekistán, Turkmenistán, Tádžikistán a Čína. • Země je prakticky od svého vzniku zmítána permanentní politickou nestabilitou a decimována již přes třicet let trvajícími boji. • Chronický problém tvoří populační exploze, chudoba, vysoká nezaměstnanost, desetiletí neudržovaná infrastruktura a ekonomika orientovaná na obchod a zemědělství. • Jasně dominujícím náboženstvím je sunnitský islám, menšinu tvoří šíitští Hazárové. Během posledního století země přišla o židovské a animistické komunity, poslední neislámskou menšinou jsou sikhové. Zpět na obsah

  4. Geografie • Geomorfologicky a v důsledku i geopoliticky dominantním činitelem je pohoří Hindukúš, které tvoří více než 70% rozlohy státu. • Pohoří odděluje klimaticky, jazykově, kulturně a etnicky zcela odlišné oblasti a předurčuje praktickou nemožnost vybudovat v zemi centralizovaný stát s jasným, dostupným a uznávaným centrem moci. • Periferní oblasti díky přirozené centrální bariéře tvořené horami mají tendenci spádovat spíše k okolním státům, tato afinita je dána i kulturní spřízněností s okolními národy. • Jako většina horských oblastí je i Afghánistán bohatý na nerostné suroviny, v zemi jsou doložena ložiska uhlí, podle posledních průzkumů se v zemi nacházejí rozsáhle zdroje železa, mědi, kobaltu, zlata a především lithia. • Výše uvedené faktory a politická nestabilita prakticky vylučují využití afghánských ložisek. Zpět na obsah

  5. Etnické skupiny • Jedním z důsledků komplikované geomorfologické situace je značná etnická rozdrobenost Afghánistánu. • Dominantním a hlavním státotvorným etnikem jsou Paštunové, sídlící na jihu a východě země. Většina paštunského etnika však žije v Pákistánu. Paštunové byli po 2. anglo-afghánské válce násilně odděleni tzv. Durrandovou linií, která měla vytvořit jasnou hranici mezi britskou Indií a odbojným Afghánistánem. • Významným etnikem, politicky tradičně spíše podřízeným, zato však vzdělanějším, ve městech žijícím a většinou v úřadech aobchodu působícím jsou Tádžikové. Tádžikové jsou přímí příbuzní obyvatel sousedního Tádžikistánu, v Afghánistánu obývají střední část území, většinu tvoří v hlavním městě. • Třetím významným etnikem jsou Uzbekové, přímí příbuzní obyvatel Uzbekistánu, obývající především oblasti na sever od Hindukúše. • Významnou menšinou jsou Hazárové, potomci mongolských nájezdníků, obývající těžko dostupný střed země. vyznávají šítský islám. • Mezi významné menšiny patří např. ještě před sto lety pohanští Núristánci, nyní sunnitští muslimové. Toto etnikum, vzhledem k častému výskytu modrých očí světlejší pleti a plavých vlasů, je někdy považováno za potomky vojsk Alexandra makedonského. Zpět na obsah

  6. Jazykové skupiny • Jazykové rozvrstvení je ještě komplikovanější než samotná situace etnická. Díky permanentnímu válečnému stavu a následné migraci obyvatelstva dochází k narušování etnicky kompaktních území a tedy i nesouladu etnické a jazykové mapy. • Na většině území Afghánistánu se tak mluví tádžicky neboli Darí, což je afghánský dialekt perštiny. Darí ovšem mluví i mnozí Hazárové a Paštunové. • Dalším jazykem indoíránské skupiny je paštština, dominující na jihu a východě země. • Turkickou jazykovou větev zastupuje nejvíce uzbečtina, jejíž výskyt se kryje s lokací uzbeckého etnika. • Mezi menšinové jazyky patří také turkická turkmenština, indoevropská núristánština, balúčština a pašájština, která je příbuznou indoevropské kašmírštiny. Zpět na obsah

  7. Problém Paštunistánu • Jazyková rozdrobenost a rozdělení paštunského obyvatelstva mezi dva státy tvoří jeden z velkých problému Afghánistánu. Čím dál tím více se na základě vědomí společné identity používá pojem Paštunistán, přičemž stále dochází ke sporům o to, zda do něho řadit část Pákistánu a část Afghánistánu, nebo dokonce Afghánistán celý. • Tato hegemonie tradičně státotvorného Paštunů vyvolává obavy u ostatních etnik, která jsou pak o to více přitahována ke svým příbuzným v okolních státech. • Afghánistán, již tak trpící slabostí centrální vlády a rozdrobením moci do regionů, je v ohrožení rozpadem i z nacionálních důvodů. Zpět na obsah

  8. PaštunválíPaštunské zvykové právo Kulturní sounáležitost Paštunů je dána i velice tradičním pojetím práva a morálky. Jejím výrazem je zvykové právo paštunválí: • Melmastia: Tradice prokázat pohostinnost každému, kdo přichází v míru jako přítel. Hostitel vás musí bez ohledu na své postavení osobně obsloužit. V každém případě se musíte dosyta najíst, i kdyby on měl se svou rodinou hladovět. • Badal: Povinnost každého Paštuna tvrdě pomstít jakoukoli urážku nebo nespravedlnost, způsobenou jemu osobně, jeho rodině či kmeni. K vykonání pomsty může dojít i po mnoha letech ze strany příslušníků vesnice poškozeného na členech kmene viníka. • Nanvataj: Poražený v boji se musí zcela pokořit vítězi. Musí pokorně prosit o odpuštění a žádat milost. Potom je jeho důstojnost považována za navrácenou. Od vítěze se očekává velkorysost. • Nang: znamená čest. Je třeba za všech okolností chránit dobré jméno rodiny i celého kmene. Nejpřednější je čest žen, jež mohou být zhanobeny i tím, že jejich tvář spatří cizí muž. Zpět na obsah

  9. Památky a významná místa • Afghánistán byl díky své exponované poloze na pomezí střední a jižní Asie a Íránu od nepaměti ohniskem zájmu různých vládců a impérií. • Mnohokrát během své historie střídaly různé části země různé majitele a ti po sobě zanechali stopu v podobě nádherných a hodnotných památek. • Bohužel, temnou stranou strategické polohy je fakt,že zemí prošlo za uplynulá staletí nesčetné množství dobyvatelů, od Peršanů, přes Alexandra Makedonského, islámských Arabů, Mongolů, turkotatarských Timúrovců, indických mughalských císařů a evropských kolonizátorů. • Výsledkem řady tažení je zánik většiny památek, dovršený i záplavami a zemětřeseními. • Jen málo afghánských měst si dochovalo do dnešní doby alespoň některé významné stavby. Zpět na obsah

  10. Buddhové v Bamjánu • Buddhové z Bamjánu byly dvě obří sochy stojících Buddhů vytesané do skalního masivu v bamjánském údolí, přibližně 230 kilometrů severozápadně od Kábulu v nadmořské výšce okolo 2 500 metrů. • Byly vytvořeny v 6. století a stály až do roku 2001, kdy byly zničeny hnutím Tálibán. Sochy byly dokladem indořeckého sochařství typického pro oblast Gandháry. • Větší část soch byla vytesána do tělesa skály, detaily byly domodelovány z bláta a slámy. Obě sochy i výklenky byly původně výrazně barvené. • Větší socha Buddhy měřila přes 50 metrů a menší přes 30 metrů. Sochy dělila vzdálenost 850 metrů. • Ve skalách byly umístěny tři menší sochy sedících Buddhů, a dodnes se dochovaly rozsáhlé jeskynní systémy, které byly vyzdobeny nástěnnými malbami. Zpět na obsah

  11. Hrobka Ahmada Šáha Durráního v Kandaháru • Kandahár je dnes jedním z nejvýznamnějších měst Afghánistánu. • S počtem obyvatel 250 000 je druhým největším městem v zemi. Je významnou obchodní křižovatkou na trase do pákistánské Kvéty. • Význam města vzrostl v 18. století, kdy Kandahárci pod vedením ghilzajského náčelníka Mír Vajse svrhli perskou nadvládu. • Vzniklo knížectví, které se později stalo zárodkem budoucího afghánského státu. • V roce 1747 se Kandahár pod vládou emíra Ahmada Šáha Duránního stal metropolí novodobého afghánskéhostátu. Snad nejvýznamnější památkou je právě hrobka emíra – „otce národa“. Zpět na obsah

  12. Páteční mešita v Herátu • Herát je třetí největší město Afghánistánu a je nejdůležitějším městem západní části země. • S blízkostí Íránu je jedním z nejvýznamnějších center persky mluvícího obyvatelstva. • Heratbyl založen přibližně v 6. stol. př. n. l., během své historie byl součástí mnoha impérií. • Po anglo-perských válkách připadl na konci 19. stol. Afghánistánu. • I přes pohnutou minulost se ve městě dochovala řada památek, zejména citadela Heratz 14. století, sakrální komplex Musalla a především nádherná Páteční mešita. • Během sovětsko-afghánské války město proslulo hrdinným odporem proti sovětské okupaci, stopy tehdejšího bombardování jsou ve městě dodnes patrné. • Díky pevné ruce warlordaIsmaila Chána se Herát po svržení vlády Talibanu stal nejvíce prosperujícím /a také nejúhlednějším/ afghánským městem. Zpět na obsah

  13. Kábul Kábul je se třemi miliony obyvatel dalece největším městem Afghánistánu. Město bylo údajně založeno v dobách Alexandra Makedonského, bylo metropolí v dobách mughalských (indických) císařů, afghánských emírů i nezávislého státu Afghánistán po první světové válce. Vyhnulo se většímu poškození během sovětsko-afghánské války, aby bylo drasticky devastováno v dobách války občanské po svržení prezidenta Nadžíbulláha. Dnes je bouřlivě se rozvíjející asijskou metropolí, s četnými bazary a rozvíjející se automobilovou dopravou. Velká část města zůstává ovšem neobyvatelná díky zaminování během občanské války. Od roku 2009 se prudce zhoršila bezpečnostní situace díky únosům z řad warlordů a útokům ze strany rychle sílícího Talibanu. Zpět na obsah

  14. Chajbarský průsmyk Brána do Afghánistánu z Pákistánské strany od města Péšávar, odedávna místo těžkých bojů. V současnosti jedna ze zásobovacích tepen jednotek NATO, zároveň oblast trpící těžkými útoky ze strany Talibanu. Zpět na obsah

  15. Dějiny Afghánistánu • Území dnešního Afghánistánu leží na trase Hedvábné stezky, která již od starověku tvoří páteř obchodní sítě mezi Evropou a Asií. • Historie oblasti je determinována strategickou polohou, zároveň i obtížnou dostupností, zejména v centrálních polohách. • Pohoří Hindukúš tvoří přirozenou bariéru mezi střední Asií a indickým subkontinentem. • Tato exponovaná poloha postavila oblast do centra zájmu expandujících impérií. • Velkou část své historie byla střední a západní část Afghánistánu součástí perského státu, východ naopak byl integrován do uskupení indických. • Nejzásadnějšími událostmi s dlouhodobými důsledky v historii Afghánistánu byl vpád Arabů a následná islamizace území, vpád Mongolů a s ním související devastace mnohých do té doby kvetoucích regionů. • Posledním učujícím činem byl samotný vznik státu Afghánistán, čím bylo poprvé dosaženo sjednocení nesourodého území Hindukúše a území na sever a jih od něj. Zpět na obsah

  16. Dějiny před dosažením nezávislosti významné dynastie do r. 1000 n. l. významné dynastie od 11 do 18. století Sámánovci První islámská persky hovořící dynastie s centrem ve Střední Asii, oblast ovládali v 10 - 11. stol n. l. Seldžukové Persky hovořící, původem turecká dynastie ovládající území Persie, střední Asie a západního Afghánistánu. Chórezmšáhové Nástupci Seldžuků, turecky hovořící dynastie ovládající Persii, střední Asii a západní Afghánistán ve 12 – 13. stol. Mongolové/Ílchánové Roku 1220 Dobyla Čingischánova vojska Chórezmskou říši, zhruba na jejím území byl později vytvořen Ílchanát. zdejší Mongolové přijali islám a zasloužili se o další šíření v její persifikované podobě. Timúrovci Turkomongolská dynastie založená TimuremLenkem (Tamerlán), ve 14-16.století ovládali převážně území dřívějšího Ílchanátu, centrum říše bylo v Samarkandu. Mughalové Větev Timurské dynastie,která ovládala území mezi Kábulem, Kalkatou a Dakšinskou náhorní plošinou v jižní Indii, v letech 1526 - 1857. Safíjovci Perská dynastie ovládající území Íránu a části západního Afghánistánu od 16 do pol. 18.stol, šiřitelé šíitského islámu. • Achaimenovská říše • Rozsáhlé impérium sahající od Bosporu až po údolí Indu • Centrum v srdci Mezopotámie a západní Persie v 6-4. stol. př. n. l. • Alexander Makedonský • Dobyvatel řeckého původu, jeho impérium ve 30. letech 4. stol. prakticky obnovilo achaimenovskou říši. • Seleukovci • Alexandrovi nástupci ovládající Persii, Afghánistán a jižní část střední Asie ve 4-3.stol. př. n. l. • Parthové • Dynastie původem z Íránsko-afghánského pomezí, ovládali region ve 3.stol. př. n. l. až 3 stol. n. l. • Sásánovci • Poslední předislámská dynastie perského původu, ovládali území od Mezopotámie až po hřebeny Hindukúše. • Ummájovci a Abbásovci • Arabské dynastie, ve svých výbojích v 8 – 13. století dosáhli i západních částí Afghánistánu. Afghánistán se tak poprvé setkal s islámem. Zpět na obsah

  17. Vznik Afghánistánu • Vznik Afghánistánu byl umožněn souhrou okolností v 18. století. • Hlavní roli v tomto ohledu sehrála Persie, kde po staletích relativní stability ke konci nachýlila vláda šíitské dynastie Safíovců. • K jejich pádu přispěla neúspěšné výboje do paštunských oblastí v okolí Kandaháru. • Neúspěšná kampaň se nakonec obrátila proti svým strůjcům a v roce 1922 to byli kandahárští Paštunové, kteří pod vedením Mír Vajse dobyli perskou metropoli Esfahán. • Prohraná válka vedla k pádu Safíjovců, které vystřídal jeden z jejich velitelů, turecký otrok Nádir Šáh. • Jeho vláda se vyznačovala nebývalou územní expanzí, zásadním úspěchem bylo dobytí severní Indie, včetně metropole v Dillí. • Tento úspěch byl vykoupen barbarskou krutovládou v dobytých územích i v samotné Persii, proto nepřekvapí, že panovníka čekala násilná smrt. • Chaos po jeho pádu spojený s mocenským bojem v Persii využili Paštunové, kteří roku 1747 pod vedením Ahmada Chán Abdalího uchopili moc v Kandaháru a položili tak základ moderního státu Afghánistán. • Po jeho smrti v roce 1772 se podařilo udržet nástupnický řád a vláda byla přenášena na jeho potomky. • Území Afghánistánu tehdy zahrnovalo především dnešní paštunské oblasti, přirozený směr expanze nového státu byl zaměřen především na východ, kde se afghánský vliv střetával s dynastií indických Sikhů. Zpět na obsah

  18. Velká hra a 1. anglo–afghánská válka • Dějinami Afghánistánu radikálně zamíchaly mezinárodně politické okolnosti. V 19. století se oblast středního východu stala kolbištěm dvou prudce expandujících supervelmocí – Ruské říše a Britského impéria. • Ruský stát byl motivován snahou podrobit si střední a část jižní Asie tak, aby dosáhl „teplých moří“, Velká Británie se snažila konsolidovat moc na obrovském území Turecka, Persie a střední Asie, aby vytvořila mocenský koridor od středozemního moře až indickému subkontinentu. • Konflikt se začal rýsovat ve třicátých letech, kdy afghánský panovník Dóst Muhammad Chán oslovil v Indii expandující Brity o pomoc při zamýšleném dobytí paštunského Péšávaru, který v roce 1834 ovládli indičtí Sikhové. Britové tuto žádost odmítli, což vedlo afghánského emíra k vyjednávání s Ruskem. To zneklidnilo Brity, kteří si záležitost vyložili jako protibritskou. • Situace využili Peršané, kteří se rozhodli za ruské asistence znovuzískat Herát (západní Afghánistán). Britové reagovali plánem podmanit si Afghánistán a na jeho hranicích zarazit rusko-perskou expanzi. • Prostředkem mělo být dosazení jim povolného Šáha Šúdžu. jakožto údajně nezávislého panovníka odolného vůči zahraničnímu vměšování. • První fáze expanze se Britům zdařila, po porážce Dóstových vojsk v létě r. 1839 v bitvě u Ghazní byl Šúdža dosazen na Kábulský trůn a Britové započali plíživou kolonizaci Afghánistánu. • Vypuzený Dóst Muhammad Chán však zakrátko shromáždil vojsko zapálené ideou boje proti nevěřícím cizincům a kolonizátorům se mu podařilo rozpoutat partyzánskou válku. • Po sérii konfliktů vedoucích k totálnímu oslabení se britský kontingent sídlící v tvrzi BalaHissar v Kábulu rozhodl k evakuaci přes město Džalalabád. • V lednu r. 1842 se šestnáctitisícové těleso 44. regimentu britské armády pod vedením lorda Williama GeorgeKeitheElphinstona střetlo v bitvě u Gandamaku v odhodlanými oddíly MuhamadaDósta a v líté bitvě Paštunům utekl pouze JEDINÝ muž, doktor William Brydon. • Pro Brity tato událost znamenala ostudnou porážku, se kterou se nikdy nesmířili. Zpět na obsah

  19. 2. anglo–afghánská válka • Bylo jasné, že se Britové s porážkou u Gandamaku nesmíří a bylo jen otázkou času, kdy se ji pokusí odčinit. • Příležitost se objevila po roce 1878, kdy v Evropě proběhl Berlínský kongres, který zasáhl do územního uspořádání Balkánu. Velmoci, které na změnách hranic profitovaly, obrátily svoji pozornost do střední Asie. • Rusům, kteří se v předešlých třech desetiletích stali pány dnešního Kazachstánu, Uzbekistánu, Kyrgyzstánu, Turkmenistánu a Tádžikistánu byla otevřena cesta do Afgánistánu. • Poté, co afghánský emír ŠérAlí Chán umožnil vstup ruského vyslance do země zatímco Britové byli u Chajbarského průsmyku (dnes pomezí Afghánistánu a Pákistánu) obráceni nazpět, bylo o druhé afghánské válce rozhodnuto. • Poučeni z předešlého nezdaru, moderně vyzbrojeni a s daleko větším vojskem (40 000 mužů) Britové vstoupili roku 1878 do východní části země. • Po sérii úspěšných bitev byli Afghánci poraženi na hlavu a roku 1879 byli donuceni rukou nového emíra Jakúba Chána podepsat Smlouvu z Gandamaku, která Britům zabránila vstoupit do západnějších částí země, zato však umožnila existenci rezidenta britské vlády v Kábulu. • Přítomnost Britů v hlavní městě vyvolala okamžitý neklid v řadách místních obyvatel a zakrátko došlo k útoku na britské sídlo, povraždění všech rezidentů a následnému povstání v celé zemi. • Britům se podařilo ubránit se útoku na Šérpurský výcvikový tábor, ale v zápětí byli poraženi v bitvě u Maiwandu roku 1880. • Generál FrederickRoberts poté přeskupil svá vojska a v rozhodující bitvě u Kandaháru porazil rebely pod vedením Ajjúba Chána. • Na trůn byl dosazen Jakúbův bratranec Abdurrahmán Chán, který potvrdil smlouvu z Gandamaku, Britové garantovali hranice Afghánistánu a své nevměšování do vnitřní politiky, naopak zahraniční politiku Afghánistánu dostali pod svoji kontrolu. • Poté, co tímto způsobem prakticky dosáhli svých záměrů, britský kontingent zemi opustil. • Jedním z výsledků této války bylo r. 1893 vytvoření tzv. Durrandovy linie – hranice Britské Indie a Afghánistánu (tedy dnešní hranice Pákistánu a Afghánistánu) – zároveň rozdělení západních a východních Paštunů do dvou států. Zpět na obsah

  20. 3. anglo–afghánská válka • Ke třetí afghánské válce přispěla smrt emíra Abdurrahmána a nástup jeho slabého syna Habíbulláha, stejně jako první světová válka. • Emír Habíbulláh, vědom si zahraničně – politických limitů daných gandamackou smlouvou, lavíroval mezi kontakty s Rusy a Angličany. • Roku 1907 byla uzavřena tzv. trojdohoda, což bylo spojenectví nedávných z dob „velké hry“ Anglie a Rusko. • Aliance byla namířena zejména proti Německu, které po faktickém zahraničněpolitickém ovládnutí střední Evropy zahájilo expanzi na středním východě. • Po uzavření spojenectví s Tureckem byla zřejmá osa zájmu těchto tzv. centrálních mocností – tedy přes Írán a Afghánistán až po Britskou Indii. • Během 1. světové války se Afghánistánu podařilo udržet neutralitu, její fakticita byla zpochybněna přítomností německo-turecké mise v Kábulu, která se snažila Afghánistán přimět k válce na straně centrálních mocností. • Po válce, vlivem zpráv o vojenských neúspěších Britů na evropských bojištích, očekáváním oslabení Británie po čtyřletých bojích a neklidu v britské Indii po násilném potlačení demonstrace v Amritsaru britskou armádou, se Afghánci rozhodli získat nezávislost. • Po násilném svržení Habíbulláha, který měl tvrdé odpůrce i v řadách kmenových náčelníků, nastoupil na trůn jeho třetí syn Amanulláh. • V roce 1919 se Amanulláh rozhodl dobýt území ztracená za Durrandovou linií v roce 1893 a zaútočil přes Chajbarský průsmyk. • Přes počáteční úspěchy při dobytí města Bagh, byli Afghánci brzo zatlačeni zpět a kmenové oddíly byly rozprášeny britským letectvem. • Konečná bilance vychází ve prospěch Afghánistánu, neboť země měla poloviční ztráty oproti Britům a především se podařilo dosáhnout skutečné nezávislosti. Zpět na obsah

  21. Úplná nezávislost (1919) a království Afghánistán (1926) • Rokem 1919 začíná období skutečné nezávislosti Afghánistánu. • Panovníkem se stal emír Amanulláh, který si uvědomoval zaostalost země a rozhodl se pro radikální reformy, jako vzor posloužil sekulární turecký stát. • Amanulláhovy reformy se zaměřily na vybudování infrastruktury a průmyslu. • Důležitým momentem bylo zrušení islámského školství a vybudování sítě moderních sekulárních škol. • Velmi aktivní v podpoře reforem byla i Amanulláhova choť, královna SorájaTarzí, která se velmi angažovala ve snahách o změnu postavení žen v Afghánistánu. • Nutnou podmínkou pro úspěch reforem byla centralizace země a omezení moci regionálních kmenových vůdců. • Král (od roku 1926) proto svolal celoafghánský sněm stařešinů (Lojadžirga), donutil je obléci si evropské oděvy a díky tomuto „momentu překvapení“ se mu podařilo prosadit některé velmi radikální reformy, jako rovnoprávnost mužů a žen, zákaz zahalování atd. • Proti reformám, na které feudální společnost vůbec nebyla připravena (a nedaří se je ve stejné míře prosadit ani dnes, po 80 letech) vznikla vlna odporu smíšená s ozbrojeným odporem. • Situaci destabilizovala i situace v sousedním Sovětském svazu, kde kulminovala islámská rebelie tzv. basmačů proti sekulárnímu režimu a boje se přenesly i za hranice Afghánistánu. • Roku 1927 během královy návštěvy Evropy došlo k regulérnímu povstání, kterému král po 2 letech již nebyl schopen čelit. Roku 1929 byl přinucen emigrovat do západní Evropy, kde roku 1960 zemřel. Zpět na obsah

  22. Království Afghánistán 1926 - 1973 • V čele protireformního povstání stanul nevzdělaný nosič vody tádžického původu„BaččaSakáo“, který svévolně stanul na trůně a přijal jméno Habíbulláh II. Jeho ultrakonzervativní vláda vyústila ve zrušení všech reforem a v brutální teror argumentovaný dogmatickým výkladem islámu. • Jeho krutovláda vyústila v další povstání, během něhož byl samozvanec popraven a na trůn byl dosazen legitimní Amanulláhův nástupce, Nádir Šáh. • Nádir Šáh se narodil v Indii, ale po linii svého otce pocházel z klanu Barakzajů, jeho praděd byl bratr Muhammada Dósta, vítěze 1. anglo – afghánské války. • Během vlády Habíbulláha II. se opět ukrýval v Indii,ale ještě v roce 1929 s britskou pomocí vstoupil se svými vojsky do Kábulu a převzal trůn. • Jeho vláda byla značně rozporuplná, veřejně se zřekl Amanulláhových reforem, ale pokračoval v modernizaci země – např. budoval moderní armádu, založil univerzitu, nechal stavět silnice. Jeho vláda však byla poznamenána tvrdou perzekucí nepaštunských etnik, což nakonec vyústilo v jeho násilnou smrt roku 1933. • Nástupcem se stal jeho syn Záhir Šáh. • Během jeho vlády se země neúspěšně angažovala v odboji ujgurských muslimů proti čínské vládě, v konfliktu II. světové války zůstala i přes snahy nacistického Německa neutrální. • Po válce nastala pozvolná modernizace země, v 60. letech král sepsal novou ústavu, která proměnila Afghánistán v konstituční monarchii se všeobecným volebním právem. hospodářskou zaostalost země se však vyřešit nepodařilo. • Roku 1973, během králova léčebného pobytu v Evropě, provedl jeho bratranec a současně premiér Muhammad Daúd Chán státní převrat a prohlásil Afghánistán za republiku. Muhammad Záhir Šáh zůstal v emigraci až do létaroku 2002. Zpět na obsah

  23. Republika (1973) a komunistický převrat (1978) • Muhammad Daúd Chán byl známý z minulosti jako propagátor idey Paštunistánu – tedy spojení paštunských oblastí Afghánistánu a Pákistánu do jednoho státu. • Po jeho převratu následoval rozkol s Pákistánem, který se obával o svoji územní integritu. • Během své vlády se obával rostoucího vlivu komunistů v armádě i zájmu Sovětského svazu a přesouval těžiště zahraniční politiky směrem k Západu, zároveň intenzivně rozvíjel vztahy s muslimskými zeměmi. • Obavy z vlivu komunistů se ke konci jeho vlády proměnily ve vyložené pronásledování. • Perzekuce obou křídel komunistické strany („Parčam“ = vlajka, frakce usilující o mírumilovný převrat a „Chalk“ = lid, radikálové) vedla ke sjednocení obou stran a následný komunistický, tzv. SAUROVSKÝ převrat dne 17. 4. 1978. • Po převratu stanul v čele státu na pouhé tři dny vůdce povstání AbdulKadírDagarvál, kterého záhy vystřídal Núr Muhammad Tarakí. • Tarakí byl radikál stojící v hnutí Chalk, po nástupu k moci vyhlásil radikální komunistické reformy, spočívající především ve zrovnoprávnění mužů a žen a v pozemkové reformě, která měla rozdělit pozemky velkostatkářů mezi drobné rolníky. • Brzy se proti němu zdvihla vlna odporu z řad obyvatelstva i z řad frakce Parčam, jejíž členové byli „uklizeni “ na místa velvyslanců. • Neblaze proslavil osobní žádostí u předsedy vlády Sovětského svazu o vyslání vojenských jednotek na území Afghánistánu. • V říjnu roku 1979 odpor vůči Tarakímu vyústil v jeho popravu nařízenou Hafízulláhem Amínem, který se stal jeho nástupcem. • Samotný Amín se udržel v křesle pouhé 104 dny. Jeho politika snažící se o omezení vlivu SSSR vyústila v jeho vraždu a současnou invazi sovětských vojsk do Afghánistánu. Zpět na obsah

  24. Sovětsko – afghánská válka (1979 – 1989) • Válka byla zahájena dne 25. prosince 1979, kdy byl dosavadní, Sovětskému svazu nepohodlný, prezident Amín odstraněn během operace Storm 333, kterou organizovala KGB a provedly jednotky Specnaz (včetně tzv. muslimského batalionu složeného z vojáků středoasijských republik. • Na post prezidenta byl dosazen dosavadní vyslanec v ČSSR Babrak Karmala sovětská armáda okamžitě začala obsazovat zemi. • Karmal snažil intervenci zlegalizovat oficiálním pozváním vojsk do země, celá akce vedla jen ke zhoršení světového mínění. • Pro afghánské obyvatelstvo byla sovětská okupace obrovský šok, přesto se již po 3 měsících, kdy Sovětská armáda kontrolovala celou zemi, začaly formovat první povstalecké oddíly útočící na sovětské jednotky. Iniciativu měla sovětská armáda zhruba do roku 1985, následující 2 roky byla tíha vojenských operací přesunuta na afghánskou armádu a po roce 1987 začalo prakticky stahování sovětských vojsk ze země. • 15. 2. 1989 válka skončila symbolickým přechodem generála Borise Gromova přes most Družby do Uzbekistánu. • Válka v Afghánistánu se ve skutečnosti stala konfliktem Sovětského svazu a USA. Spojené státy však do války oficiálně nevstoupily, ale podílely se na ní finančně, poradensky a především výcvikem a vyzbrojením povstalců, kteří nalezli útočiště v Pákistánu. Zásadním bodem obratu se stalo vyzbrojení mudžáhidů (islámských bojovníků proti sovětské armádě) střelami země vzduch „Stinger“, které ukončily dosavadní operační převahu Sovětů. Válka si vyžádala na sovětské straně zhruba 20000 obětí na životech na straně vojsk, cca desetinásobek na straně mudžáhidů a přibližně 1000000 na straně afghánských civilistů. Kromě toho zemi opustilo více než 5000000 uprchlíků, kteří nalezli azyl především v Pákistánu a Íránu. Již tak chudá země navíc přišla prakticky o veškerou dopravní a technickou infrastrukturu, většina obyvatelstva byla uvržena do chudoby a zemí se začaly šířit radikální islámské názory. Zpět na obsah

  25. Nadžíbulláhův režim 1989 – 1992 a občanská válka 1992 - 1996 • Přestože sovětská armáda odešla, komunistické vládě se dařilo udržet se ještě další tři roky. • V zemi stále zůstávaly stovky vojenských poradců a Sovětský svaz nadále podporoval afghánskou armádu zbraněmi a technikou. • Významným faktorem, který udržoval komunistickou moc při síle, byl strach z úplného pádu režimu a následného řádění a pomsty mudžáhedínů. • Během sovětské okupace proběhla výměna moci – Babrak Karmal byl odstraněn do Moskvy a novým představitelem se stal dosavadní šéf afghánské tajné policie Muhammad Nadžíbulláh. • Nadžíbulláh po odchodu Sovětů pozvolna ustoupil od komunistické ideologie, vyhlásil program národního smíření a prohlásil Afghánistán za islámský stát. • Oporou mu byly mimo jiné ozbrojené oddíly Abdula RašídaDóstuma, někdejšího aktivního komunisty a velitele jednotek, které chránily průmyslová zařízení. Po odchodu Rusů se stal přímým podřízeným prezidenta a úzce s ním spolupracoval až do povstání mudžáhidů v r. 1992. • V roce 1991 definitivně padl Sovětský svaz a nové Rusko zmítané ekonomickými problémy odmítalo financovat jakékoliv konflikty. • Po ztrátě finanční a technické podpory se Nadžíbulláhův režim udržel pouhý rok a v roce 1992, kdy se boje frakcí mudžáhedínů přesunuly do Kábulu, režim definitivně padl. • Muhammad Nadžíbulláh se v Kábulu na pozemku patřícímu OSN skrýval až do r. 1996, kdy jej zajali a brutálně popravili islámští radikálové. • Po pádu vlády následovaly bratrovražedné boje bývalých mudžáhedínů, kdy se prosadily zejména Hizb-e Islámí radikálního paštunského vůdce Gulbuddína Hekmatjára, proslulého ukrutnostmi a bratrovražedným boje již v Pákistánu, uzbecká DžumbišeMellí-e Islamí-e Afghánistán RašídaDóstuma, Džamíat-e Islámí islámského teologa, Tádžika Burhánuddína Rabbáního, Šúra-e Nazárí tádžického Ahmada Šáha Masúdaa Hizb-e-VahdatIslámíhazarského vůdce Abdula AlíhoMazárího . Zpět na obsah

  26. Islámský emirát a Taliban 1996 - 2001 • Vzájemné boje o moc, kdy dominovaly jednotky Gulbuddína Hekmatjára, Ahmada Šáha Masúda a RašídaDóstuma, vyústily v devastaci celé země, téměř totální zničení Kábulu, parcelaci Afgánistánu na území, kde neomezeně vládli regionální warlordi, banditismus, obrovskou kriminalitu a obchod s lidmi a drogami. • V tomto společenském klimatu se do země začali vracet uprchlíci, kteří prošli medresami (náboženskými školami) v Pákistánu, kde se jim dostalo nejkonzervativnějšího výkladu islámu. • Zhruba v roce 1994, pod dojmem totálního kolapsu státu, se z těchto studentů začalo formovat hnutí Taliban, které se na územích pod svoji kontrolou tvrdě vypořádalo s kriminalitou a zároveň začalo zavádět zákony podle přísného wahhábitského (hnutí v Saúdské Arábii zal. v 18. stol, odmítající všechny nearabské příměsi islámu) výkladu šaríi(islámského práva). • Hnutí podporované zbraněmi, výcvikem i financemi pákistánskou tajnou službou ISI brzy ovládlo většinu země a v roce 1996 po dobytí Kábulu vyhlásilo pod vedením Muhammada Umaratzv. Islámský emirát Afghánistán. • Afghánistán pod vládou Talibanu zakázal do země přístup novinářům a brzo začal uplatňovat tvrdá islámská antimodernistická nařízení. Namátkou lze zmínit povinné zahalování žen do tradičních afghánských burek, pro muže plnovous dlouhý na délku dlaně. Ženy nemohly dosahovat žádné formy vzdělání, ven z domovů mohly pouze v doprovodu mužských příbuzných. V zemi byla zakázána hudba, zrušeny biografy a fotbalová hřiště, zakázány a ničeny radiové a televizní přijímače. • Nejtvrdší dopad na obyvatelstvo mělo masové použití trestu smrti, popravy byly vykonávány veřejně na bývalých stadionech, běžně se přistupovalo k utínání končetin, bičování žen apod. • Jako především paštunské hnutí byl Taliban nepřátelský vůči Tádžikům, Uzbekům, Hazárům a jiným menšinám, v některých oblastech docházelo k etnickým čistkám. • Jediným zdrojem odporu byla tzv. Severní Aliance složená z jednotek Ahmada Šáha Masúda a RašídaDóstuma, působící na severu Afghánistánu. Roku 2001 byla Talibanem i tato území dobyta, Masúd přišel o život a Dóstum uprchl do Uzbekistánu. Zpět na obsah

  27. NATO vs. Taliban 2001 - 2011 • Taliban kromě despotické vlády podporoval budování výcvikových táborů radikálních islamistických organizací, především Al-Kajdy (arab. základna) Ajmánaal-Zavahrího a UsámybinLádina. • Dne 11. 9. 2001 uskutečnila Al-Kajda atentáty na Světové obchodní centrum v New Yorku a budovu Pentagonu ve Washingtonu. • Poté, co se prokázalo,že jde o útoky Al-Kajdy, vyzvaly USA talibanskou vládu k vydání lidí za útoky zodpovědných, Taliban, který se řídil paštunským kodexem paštunvála, žádost odmítl. USA v prosinci 2001 leteckými silami podporujícími pozemní jednotky obnovené Severní Aliance zahájily útok na Afghánistán. • Během jednoho měsíce byla dobyta většina území Afghánistánu a do země byly transportovány další jednotky USA, Velké Británie a dalších států aliance za účelem udržení klidu při následné přestavbě Afghánistánu na stát fungující podle západních demokratických standardů. • I přes rostoucí počet zahraničních jednotek se nikdy nepodařilo v Afghánistánu nastolit klid a zhruba od roku 2004 se bezpečnostní situace opět začala zhoršovat. • Komplikací byla i volba nové hlavy státu. I přes sympatie a úctu velké části Afghánců ke stále žijícímu a roku 2002 do země se navrátivšímu králi Záhirovi si Spojené státy při volbě prezidenta na setkání stařešinů LojaDžirga prosadily HamídaKarzáího, paštunského vůdce z kmene Popalzajů žijících v okolí Kandaháru. • Po ukončení válečných operací začala především Západem financovaná obnova země. Představy o uplatnění evropského modelu vlády se brzy ukázaly jako nereálné. • Jako nečekaná potíž při rekonstrukci země se totiž projevila obrovská a stále stoupající míra korupce nové administrativy, která byla usvědčena z rozdělení úřadů mezi členy Karzáího rodiny, tunelování peněz určených na obnovu země, zfalšování milionů hlasovacích lístků při prezidentské volbě roku 2009 i při volbách parlamentních roku 2010. Zpět na obsah

  28. NATO vs. Taliban 2001 - 2011 • Korupce, pomalá obnova, neřešená nezaměstnanost a rostoucí vliv warlordů se projevuje v růstu moci obnoveného Talibanu. Ten je podporován pákistánskou ISI i vedením v roce 2007 založeného pákistánského Talibanu, který má dominantní moc v Severozápadní pohraniční provincii (dnes Afghaníja) v Pákistánu. • Problémem téměř neřešitelným je afghánské zemědělství, které již delší dobu neposkytuje dostatek plodin pro obživu afghánského obyvatelstva, což především s ohledem na mnohonásobnou ekonomickou výhodnost tlačí zemědělce k pěstování opia. V současnosti je Afghánistán zdaleka největším producentem této drogy na světě. • Rostoucí počet útoků Talibanu a zvyšování počtu obětí z řad zahraničních vojáků dovedlo USA k přehodnocení dosavadní strategie, k eskalaci bojů s Talibanem tak, aby USA mohly zahájit stahování svých vojáků z Afghánistánu již v roce 2011 a co nejdříve tak ukončit drahou, nepopulární a zatím neefektivní válku. • Výsledkem této změny strategie bylo jmenování generála Davida Petraeuse (tvůrce úspěšné strategie z iráku) do čela jednotek ISAF (InternationalSecurityAssistanceForce), které bojují v Afghánistánu. • Současně afghánská vláda „sonduje terén“ mezi příslušníky velení Talibanu ohledně možnosti dohody a podílu na vládě výměnou za stažení jednotek ISAF. Předáci Talibanu v roce 2010 tyto možnosti stále kategoricky odmítali. • V souvislosti s bojovými akcemi pákistánského Talibanu na druhé straně hranice a krátkodobou existencí prakticky autonomních území FATA (FederallyAdministeredTribalAreas) se opět objevuje problém Paštunistánu – tedy sjednocení všech Paštunů do jednoho státu, bez ohledu na ostatní národnosti. V souvislosti s tím vzniká jistá afinita nepaštunských národností Afghánistánu k okolním státům, což do budoucna signalizuje nebezpečí separatismu a tedy i další občanské války. • V poslední řadě je nutné zmínit fakt, že hnutí Taliban šíří své aktivity i do okolních států, v souvislosti s tam existujícími základnami americké armády. Taliban též spolupracuje se středoasijským IMU (IslamicMovementofUzbekistan) Zpět na obsah

  29. Budoucnost AfghánistánuRozpad nebo islámská republika? Zpět na obsah

  30. Dóst Muhammad Chán 1793-1863 Zpět na obsah Zpět na „První anglo–afghánská válka“

  31. Emír Abdurrahmán Chán (1880-1901) Zpět na obsah Zpět na „Druhá anglo–afghánská válka“

  32. EmírHabíbulláh Chán(1901-1919) Zpět na obsah Zpět na „Třetí anglo–afghánská válka...“

  33. Amanulláh Chán(1919-1929) Zpět na obsah Zpět na „Úplná nezávislost...“

  34. Amanulláh Chán s Atatürkem Zpět na obsah Zpět na „Úplná nezávislost...“

  35. Zpět na obsah Zpět na „Úplná nezávislost...“

  36. Habíbulláh Ghází - BaččaSakáo17.1. – 13. 10. 1929 Zpět na obsah Zpět na „Království Afghánistán“

  37. Nádir Šáh(1929-1933) Zpět na obsah Zpět na „Království Afghánistán“

  38. Muhammad Záhir Šáh 1914 – 2007 • 1933 – 1973 král Afghánistánu Zpět na obsah Zpět na „Království Afghánistán“

  39. Mohammed Daúd Chán 1909 - 1978 • Předseda královské vlády • 1973 – 1978 prezident Afghánské republiky • Svržen „saurovským“ převratem r.1978, poté,co nechal popravit Mira Akbara Chajbara, levicového předáka Zpět na obsah Zpět na „Království Afghánistán“

  40. Núr Muhammad Tarakí • 1965 založil Lidově-demokratickou stranu Afghánistánu • 1967 se stal společně s Babrakem Kermalem šéfem levicového sdružení Parčam /Prapor/ • Po převratu r. 1978 presidentem demokratické republiky Afghánistán Zpět na obsah Zpět na „Republika a komunistický převrat“

  41. Hafízulláh Amín Zpět na obsah Zpět na „Republika a komunistický převrat“

  42. Babrak Karmal /1929 - 1996/ • Spoluzakladatel LDSA • 1978 velvyslancem Afghánistánu v ČSSR • 1979 – 1986 prezidentem Afghánistánu • Dosazen sovětskými vojsky v prosinci 1979 • Nahrazen Muhammadem Nadžíbulláhem r. 1986 • Konec života strávil v moskevském exilu. Zpět na obsah Zpět na „Sovětsko – afghánská válka“

  43. Muhammad Nadžíbulláh 1947 - 1996 • Šéf tajné policie afghánského komunistického režimu. • Poslední prezident demokratické republiky Afghánistán • Ústup sovětských vojsk ve funkci přežil do r. 1992 • Emigrace mu byla znemožněna A.R. Dóstumem • Popraven r. 1996 poté, co se ukrýval v budově OSN v Kábulu. Zpět na obsah Zpět na „Nadžíbulláhův režim a občanská válka“

  44. Sovětsko – afghánská válkaprosinec 1979 – únor 1989 Zpět na obsah

  45. Sovětsko – afghánská válkaprosinec 1979 – únor 1989 Zpět na obsah

  46. Sovětsko – afghánská válkaprosinec 1979 – únor 1989 Zpět na obsah

  47. Sovětsko – afghánská válka Hlavní protikomunistické povstalecké skupiny Zpět na obsah

  48. Zpět na obsah

  49. Občanská válka 1992 - 1996 Abdul Rašíd Dóstum /*1954/ Zpět na obsah Zpět na „Nadžíbulláhův režim a občanská válka“

  50. Ahmad Šáh Masúd /1953-2001/احمد شاه مسعود Zpět na obsah Zpět na „Nadžíbulláhův režim a občanská válka“

More Related